Název
Když název samotný vyjádří všechno
tehdy vás požádám, Nechte mi blues
Nechte v mém srdci, co není mi jedno
Raději zažeňte tam v nedohledno
smutek a úzkosti, lavinu hrůz
Duši svou usmažím v útrobách pekla
spásu svou nabídnu za spásu Tvou
by touze mé jediné ano jsi řekla
(co v podobě slzy po tváři mi stekla):
Miluj mne, prosím – na kolenou
Odevzdání
Jsem, jaký jsem
Jak rád bych byl jiný!
Však slyším jen: přijmi!
Každý den
Bůh čeká jen
zda svůj život navždy vtisknu
do svobodného fatalismu
Opožděnost
Je hanba
a nepříjemné překvapení
když na vysoké se učíš čtení
A když pak pochopíš, že psaní
co děti v lavicích už znají
ses učil až v prvním zaměstnání
Je trapné
se domnívat v nádherném okamžiku
Že objevil jsi novou ameriku
Tam dávno bydlí půlka světa
To Ty jen spatřils ji až nyní
kdy dávno utekla Ti léta
Je chyba
Věřit, že duše Bohu milá
se pravdou tvrdou již obrousila
když v kostele, kde zvony znějí
si zoufalci a chudé ženy
svou nocí ducha procházejí
Je strašné
zahlédnout náhle lásku z dáli
když všichni již dávno se milovali
Když Kámasútru celou znají
a v extatickém vytržení
dýchají se a polykají
Je smutné
zjistit, že k světu, Bohu, ženě,
všude jsi přišel opožděně
A nebude už jinak tomu:
kamkoliv přijdeš do ciziny
tam celý svět se vrací domů
Je omyl
Myslet si že snad básně Tvoje
dodají kuráž do souboje
Život se asi těžko změní
když srdce Tvé Tě navždy bude
vodit sto let za opicemi
Nahodilost
Já nemusel být, Ty také ne
a oba dva přesto existujeme.
Však co by se stalo?
méně než málo:
nestalo by se vůbec nic
když byl by jen Bůh – a pak už nic víc.
Já miluji Tě až k zešílení
a větší touhy pro mne není
však jedno mne drtí
až k mystické smrti:
má láska bude, je a byla
tak strašlivě, děsivě nahodilá!
Já nevím, proč milovat bych Tě měl
jen abych pak na Tebe zapomněl
abych se trápil
pak navždy Tě ztratil
aby to, za co bych dal i život
věčně pak lhostejné zcela mi bylo
Však duchovní vůdci namítají
že řešení jiné a lepší mají:
„Tvoje nevěsta
jen k Bohu cesta!“
Za to jim nedlužím žádný vděk
Ty, lásko, jsi cíl, ne prostředek!
Nyní chci vyjádřit v jediné větě
že vím aspoň o jednom možném světě
kde ty nechceš za žádnou cenu žít
bych neměl-li si Tě navěky vzít
A nadějí dýchám, že možnost se změní
v nezrušitelné uskutečnění
Carevno, v srdci mém nejde schovat
tu touhu Tě navěky kontemplovat
Teď přísahu skládám
a Trojici dávám:
že utéct chci z pekla nahodilosti
a toužím nás zarazit do nutnosti
Však můžu chtít vyrvat si vnitřnosti všechny
chtít se stát bohem, chtít roztrhat vesmír
Mysticky vím –
nic nezměním
Navzdory všem rajským potencím
je marnost a bezmoc mou esencí
Já v agónii se vidím v dáli
jak Tebe i sebe, vše mi Vzali
a k nicotě blíže
na vrcholu kříže
ne, nemusíš mi nic vysvětlovat:
Nebudu chtít už nic
jen Boha
Nezmění nijak srdce žádné
že nahodilost bytí vládne
A světec, který pravdu zřel
se usmíval, když uzavřel:
„K čemu je toužit, milovat, být?
Bůh je, to stačí.
Netřeba víc.“
Autorem básní je Maftík