Katolická dekadence

Autorka studuje bohemistiku na FF UK. Má ráda poezii Jakuba Demla a jeho přátel, spiritualitu bosých karmelitánů, přírodu v Čechách a výlety na okraje Prahy. Ačkoli se básně nedají úplně zařadit k dekadenci, vybrala jsem je k publikaci, protože ve mně vyvolávají pocity, které znám například z osamělých procházek krajinou, jsou mi nečím blízké, a nadto se domnívám, že jejich kvalita není jen můj subjektivní dojem (F. Jirousová)

 

Hod kamenem

NOC DRŽÍ PRŮSVIT
PŮLENÁ JISTOTA
DEN NENÍ ÚKRYT
ŽIVOTA

***

ČERVENÝ ZPĚV
K DÍKŮVZDÁNÍ LETÍ
TUŽEB STĚTÍ

***

NA
NEBE
VZETÍ

 

Slzovník milý

I.

V mističkách slzovník je
Bez hlasu stíny myje
Z vlasových korun sňat
Na vážky slunce spad

***

Tím, že před lidmi se kryje
Své velké oči dočerňuje
Sny nesní, snuje snad
Noc dobarvuje nadvakrát

***

Sazí tančí, unavuje
Všem nadhvězdným ruce myje
vpravdě má jediného rád
Před jeho kolena by pad

***

Je nedospaným synem něhy
Spí zapomenut všemi sněhy

 

Šlépěje v seně

*

Hodiny zní
i kdyby se to o  nich neřeklo
půlnoc se rytmicky skácela do čaje
chtěla jsem volat zamilovaného pána
než nadějnější je oplachovat si tvář
jara se mýlí, všeho nemálo je
pouť suchými lány
dobrá je

 

Krůpěje lásky

Předcházeli mě a podcházeli
maličcí kůroví živočichové
dychtící po nějakém svlažení deštěm
kráčeli jsme maličkými kročeji
když nejasný svit světel rána
zhoupl se do nepřehledna
zástup zavelel sestoupit níž pod trávu
kde nevypočitatelnými tajemstvími žije zem
tam srdce horoucí volá a raduje se
kdo řekl by že spí, zaneseno odhalením
úpělo samo k tichu, dokud nedošlo vyčerpání
naposled vzato do dlaní milostníka
jehož veliké, třpytivé oči znamenaly konečnost
rozpětí srdce se omezilo na ranní příjem tepla
vláha z nadcházení a předcházení
vyvolané světlo, odepírané světlo
vracíme se ruku v dlani po úžině
máme nohy maličké, studené dešti
však jen zdáním je jeho společnost
tu jaro, sen, povzdech a šumění
všech potoků světa,
neznamená vůbec nic
jsem melodie, časná hvězda vypnutá
krakatice smíšených linií
někdy mě napadá neobyčejná tvář
takových, jež zlato tepá
do rýh duší, zahalených fáči.
Vtom bledolesklá hlava splyne tóny
nebe se neseslalo

 

Radost

Má rád když prší líbezně
na hlavy hřibů za jara
a spínající větvičky
dech jepičího komára

 

Co nikdo neví

Sílo má
bezbřehá zelená
veliká radostná
namalovánko.
Ty nemluvíš já nemluvím
otázek nemám, v Tobě spím
je mlha jaro noci stín
je mezi námi rosička.

 

Háje spáčů

Háje spáčů
závrať
ze snů ledových
vzbudí se a teskní
vítr na ně nedovál
jsou jen zahrady
studánky
studny
a nic.

 

Ticho

Jsou jisté okamžiky mezi námi
snad nepatrnosti, jež lomí svět
dva a dva tichá písnička
Ty já zelená zelená
Za takové věčnosti snad život dát
pro ně se hlava v patu obrací
kéž splývám s vodou v bílou řeku
nelítostných závratí.
slova vět jejich běžné šumy
jsou nic jsou vítr, padající z hor
písničko
jen zpívej tišeji

 

Milostivé léto

Být zasnouben s měděným krunýřem
někoho neviditelně plachého
stále se potýkat s neschopností běhu
setrvávat v krajních polohách smutku
to je být tichý.
Uvěřit ve výhru bolesti
odevzdat žezlo králi
nechat strach přejít v prach
a navždy ho po zemi rozsypat.
Být čistě popsán cizími slovy
srozumitelnými v okamžiku milostí
silných hodin.
Pak celý život se nezdát 
nikomu se nelíbit.
Tudy se přechází v nevysvětlitelná
zákoutí zelených jisker
tam chce se mi zůstávat.

 

Myslet čas

určitým se nechce zpečetit
černý stín
u mě je tolikero skřeků
bílý člověk třeskot krás
výjev bez dna

 

Šepoty ticha

Nechápu měsíc
studené svity za černa
rozbřesk v opojení
jen mlha nad brány
se staví vysoká
tři světy se
chytají za dlaně
mezi nimi je
souš nepřeklenutá
spím v jíní
zahalená do obluzení
tam se mi líbí
srdce světa otevírá oči
dívá se nepochopeným
otvorem
a padá do závoje
bílý stín
přikryl jeho střechy
o polednech je mrazivo
zavřeme se v karmínu
vyčkávejme poryvy
šepoty ticha.

 

Smíchovský let

Dřívím jdu, po velmi tenké kladce
Je to na Smíchově
Je to v nočních vlnách, v nočních šatech
Kdekdo by o tom chtěl vědět aspoň půl slova
Ale ono to nekončí
Se světem spjata jsem
Podivuhodným způsobem

 

Modře

V azurových glazurách
stín tepla dovolil mi nehrát na strach
má dalekosáhlá  vlno
už nikdy se před tebou neschovám

 

Jak vyznívá mlčení v tichu

Na modrém potoku
obrátily se oči ke dnu
zahlédnuvše střely slunce v lednu