V návaznosti na dílo Teilharda de Chardin se F. M. Davídek zabýval odpovědností člověka za pokračující vývoj světa, lidskou aktivitou ve vztahu k vytváření nového, otevírání cest k urychlení příchodu Božího království, podstatou církevní autority apod. Byl také první, kdo při řešení teologických otázek uplatnil kybernetiku - vědu o řízení technických i netechnických systémů pomocí informace. Jeho pojetí teologie je pro nás vzorem křesťanského myšlení budoucnosti. (F. Jirousová, 8/2010)
Koinotés
Biskup Felix Maria Davídek, jeho
multidisciplinární teologie a řád praxe
František Mikeš
Motto: Církev a její
teologie se obejde bez instituce, ale nikdy bez svátostí (1).
Dovolte mi prosím, abych se pokusil načrtnout rámec teologického systému římskokatolického kněze, tajně vysvěceného biskupa (2), doktora filosofie, psychologa a lékaře (vinou totality bez diplomu), Felixe Maria Davídka (12/1/21 – 16/8/88), který se sídlem v Brně, vedl v letech 1964 až 1988 jednu část skryté církve (3) v bývalém Československu.
Pro vaši informaci si dovolím identifikovat zdroje, ze kterých jsem pro tento seminář čerpal. Jako primární informace to byl Davídek sám, který mě intenzívně vedl v duchovním životě a ve studiu teologie tři a půl roku, od února 1965 (4) do 13. srpna 1968, kdy několik z nás poslal na děkovnou pouť (5) k hrobům apoštolským do Říma (6) (a k P. Piovi OCap.). Z této pouti jsem se už kvůli okupaci, která nás zastihla v zahraničí, nevrátil. Davídek mi totiž ve Vídni v březnu 1969 osobně zakázal z bezpečnostních důvodů se domů vracet. SDavídkem jsem udržoval dostatečný kontakt během svého pobytu v zahraničí a setkal jsem se s ním ještě dvakrát, v srpnu 1985 a v září 1987, necelý rok před jeho smrtí. Další informace k tomuto příspěvku jsem čerpal většinou ze svých poznámek na jeho seminářích, z magnetofonových záznamů a z přepisu jeho tří rukopisů, celkem z osmdesáti materiálů (7). Tato dokumentace pokrývá roky 1965 až 1973, což byla nejintenzivnější doba jeho učící a světící aktivity.
1/ Úvod
Když Židé v Izraeli stojí před řešením nějaké vážné situace, která může ohrozit jejich existenci, uslyšíte často hebrejské přísloví: “Im ani lo li, mi li?”, což je v překladu: “Jestliže já nejsem pro sebe, kdo jiný?” Bude to pět roků po pádu totality a Davídkova práce zůstává stále ještě na pokraji cesty jako Popelka a tomu novému, co nabízí v teologii a v praxi, není většinou rozuměno, protože to není publikováno a kriticky vyhodnocováno – což je i naše vlastní vina – je neobyčejně laskavé od České křesťanské akademie, že si fenoménu Davídek povšimlo a vyhradilo mu na tomto kolokviu místo. Pokusím se tedy podle svých možností, představit vám ho zde v teologické sekci k posouzení, nebo řečeno parabolou našeho Pána, pokusím se odkrýt aspoň kousek perly, kterou jsem našel.
V Davídkovi přichází v české katolické teologii šedesátých let na scénu jedinečná postava, která slučuje funkci biskupa a zároveň vědce s multidisciplinární výchovou ve filozofii, psychologii, lékařství, kybernetice a ekonomii, který si za neobyčejně těžkých podmínek náboženské represe dokáže sám vybudovat nosný pastorační systém. Přes všechny obtíže doby buduje tento systém na fundované teologické úrovni, ve které zavádí nové netradiční prvky, které pro dospělost lidstva křesťanství hic et nunc potřebuje.
Tento systém jsme my kolem něj tehdy stále kriticky vyhodnocovali, protože jsme měli možnost srovnávat ho s aktivitou jiných katolických kněží propouštěných na svobodu, včetně několika biskupů. S odstupem čtvrt století je naše pozitivní vyhodnocení jeho práce snad platnější než tehdy. Je důležité ještě jednou zdůraznit, že zde šlo o postavu biskupa,
který patřil k magisteriu církve (8) a který si vytvořil svou skrytou diecézi bez možností komunikace s Římem, avšak s věrností in pectore úřadu Petrova nástupce až do smrti.
2/ Definice pojmu teologie v davídkovském systému
Pokusím-li se popsat Davídkův teologický systém, rozumím zde teologií soustavné úsilí porozumět, interpretovat a klasifikovat naši zkušenost Boha a křesťanské víry (9), nebo jak říká sv. Anselm, jde o víru, která hledá pomoc v rozumu či v intelektu. Tuto teologii Davídek systematicky budoval na svých seminářích jako nadstavbu k základnímu teologickému studiu, kterým musel každý projít (10).
Tak pro nás budoval z vybraných témat obraz (z fyziky snad lepší výraz “hologram”) Boha a křesťanství a ten se pokoušel představit svému společenství Koinótés. Tak totiž (birituálně, z řeckého koinoia pro společenství s latinskou koncovkou -tés, kde poslední dvě písmena ES jsou také zkratkou pro ecclesia silens, mlčící církev) nazval společenství, které vedl. Tento obraz pro nás vytvářel ze všech relevantních a nejnovějších informací své doby jako novější a dokonalejší vizi budoucnosti přibližujícího se království, ke kterému lidstvo nejenže má úkol jít, ale co je důležité, chtěl postavit toto království před oči tak, abychom měli obrovskou chuť za ním jít.
3/ Definice kybernetiky a její aplikace v teologii
Další nutná poznámka ke srozumitelnosti davídkovského systému v teologii je, a to je také jeho přínos, že poprvé v dějinách teologie netradičně aplikoval kybernetiku (11). A protože celá teologie pracuje vlastně s analogií, kde Bůh je poznáván analogicky, zjevení je zkoumáno analogicky, logika je analogie, proto kybernetika je podle Davídka tou nejvhodnější metodou pro studium teologie v současné době. Smyslem aplikace kybernetiky v teologii je totiž řízení ke konečnému cílovému pohybu, k druhému příchodu Krista, k Paruzii. Davídek tak na seminářích zavádí mnoho termínů ze systémové teorie řízení. Uvedu zde pro ilustraci alespoň tři: operátor, jako ten, kdo řídí, případně řídící centrum, operand jako ten, kdo je řízen a vstupní informační kanál.
Abychom totiž dosáhli pastoračního cíle, tj. optimalizovaného operanda, musíme mu do tohoto kanálu nashromáždit co nejvíce nejkvalitnějších informací tak, aby se rozhodl pro pohyb sám, tj. musíme mu předat informace novým způsobem, bez redundance a bez šumu. Davídek tyto klíčové informace nazýval metainformacemi. A protože operátor pracuje též se zpětnou vazbou, která má za úkol udržovat operanda v rovnováze, v homeostázi, je jen pochopitelné, že Davídek považoval za mimořádně důležitou kvalitně prováděnou svátost smíření.
Takto kybernetiku všude promítal do svého teologického systému a na nás studentech, jako korektivu správnosti své metody, si stále vyhodnocoval, zdali je to skutečně to nejkvalitnější oslovení moderního člověka, který se zmítá v nejistotě a ve strachu a chápe se pak jakéhokoliv pseudosystému, který má však v sobě zárodky zla a destrukce, není-li aspoň in potentia spojen s Kristem. Toto je zlatá niť vinoucí se v každém kontaktu s ním. Kybernetiku totiž Davídek užívá jako nosný rámec teologie, na kterém v ní všechno dekóduje a řeší. Tak nám před očima vytvářel z křesťanství jedinečný komplex, či celek, na který dnešní člověk už velice dlouho a netrpělivě čeká. Kybernetika aplikovaná Davídkem v teologii a aplikace této kybernetické teologie s pomocí nesmírně rychle pronikající počítačové informační technologie, jak se o to pokoušíme my dnes, kteří se snažíme v Davídkově práci alespoň trochu pokračovat, např. pokusem o vytvoření virtuální komunity na informační síti Internetu, jsou zatím jenom začátky, které však v příštím století budou recipovány celou církví budoucnosti, v čele s jejím centrem.
Tak např. Davídkovi už tehdy z teorie informace vyplynulo zařazení náboženství jako etického souboru, jehož příjemce vnímá změnu a svět kolem sebe a chce tomuto souboru stále lépe a lépe rozumět. Davídek dále dovozuje, že “kdyby tato změna nebyla obecně zakódována ve hmotě” – imanence Boha ve stvoření – “nedal by člověk náboženství, teologii, nikdy dohromady, nezačal by se ptát a nezačal by rozlišovat”. Tak se dostává k výsledku, že toto zakódování změny ve hmotě zde muselo být ještě dříve, než se objevil člověk, tedy dříve, než se člověk vynořuje z evoluce.
Vesmír pak Davídek definuje jako uzavřený systém od stvoření (dnes identifikován tzv. velkým třeskem před 15 miliardami let) až do jeho uzavření v lidstvu (pleróma), které máme jako prvořadý úkol co nejvíce přibližovat.
Všechno své učení pak vztahuje na nové a dynamické vytváření přijímacího kanálu, po kterém k člověku přichází informace dobré zvěsti, evangelia (inkarnace Boha do hmoty, oběť a kříž Krista – i osobní, rozhodnu-li se totálně pro dobro – ale nakonec absolutní jistota vzkříšení). Je neobyčejně citlivý na redundance a starý materiál, používaný při stavbě tohoto kanálu dnes v křesťanství, i na šum při přenosu informací. Pastorační teologie, jak se pokusím ukázat, je pak pro Davídka návod, jak nejkvalitněji vytvářet tento kanál pro boží působení, pro působení milosti, pro pokračování práce Ducha svatého tak, aby operand tuto informaci o Bohu nejen přijal, ale uvedl ji s radostí i v život.
4/ Davídkův životní cíl
Blíží se předjaří, únor 1964 a z těžkého čtrnáctiletého vězení (12) se Davídek vrací do Chrlic u Brna, 43letý vyhublý kněz, velmi malé postavy (pro vaši představu, tak asi ze dvou třetin jako Peter Falk, který hraje v americkém televizním seriálu detektiva Colomba), s geniálně promyšleným plánem, jak splnit základní právo každého katolického křesťana, zakotvené v Kodexu kanonického práva (13), který říká, že “věřící křesťané mají právo (podtrženo FM) obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z božího slova a svátostí”. Tomuto cíli, nepřipustit nedostatek dělníků a dělnic na vinici, ale udělat vše proto, aby zde byli, a aby zde byli právě nyní, za těžké situace pro církev, věnuje celou svou energii, až do své smrti 16.srpna 1988 (14).
5/ Zařazení Davídka do proudu současné teologie
Toto zařazení je snadné a jednoznačné. Davídek přijímá a rozšiřuje o kybernetiku nově se objevující dílo Pierra Teilharda de Chardin SJ. Jde o mimořádnou časovou koincidenci, protože v katolické církvi se tehdy, v roce 1964, koná II. vatikánský koncil a s ním se začíná na obzoru církve rodit nové paradigma. Davídek dostává z Francie všechna, právě v tu dobu
vyšlá Teilhardova díla (15) o němž se poprvé objevuje
několik krátkých zpráv i v Duchovním Pastýři (16) od
Dr. Jiřího Němce. Ten s Janem Sokolem v roce 1967 překládá a vydává jeho “Místo člověka v přírodě” (17). Objevil se i článek od prof. Ladislava Hejdánka (18) a v roce 1968 vydává prof. Karel Vrána v Římě malou knížku “Teilhard de Chardin – Vědec a apoštol našeho věku” (19).
Davídek totiž, ihned od začátku své práce na formaci nových kněžských povolání, zařazuje úvod do Teilharda jako jeden z nutných předpokladů k základnímu kurzu teologického studia. Další Teilhardovo dílo, “Božské prostředí” (20), se mu pak stává základní učebnicí duchovního života, kterou dále ještě rozšiřuje a také na ní staví své stanovy Societatis Teilhardiannae či Sekulárního institutu z 28.10.1967.
Dnes se Teilhard klasifikuje jako hlavní představitel tzv. procesuální teologie (proces jako cesta k celosti). Davídek byl tedy pokračovatelem Teilhardovy školy, jehož přínosem bylo rozšíření tradice tím, že do křesťanství uvedl evoluci. Bez Teilharda by Davídkovo dílo neexistovalo v tak komplexní
podobě, jak se k ní propracoval. Je pozoruhodné, jak oba myslitelé, Davídek i Teilhard, byli postaveni do právě opačné životní situace, v níž trpěli a tvořili. Teilhard měl veškerý komfort přístupu do knihoven a svobodný kontakt s teology a vědci z oborů paleontologie a archeologie, nebyl mu však církví poskytnut kanonický pastorační prostor. Davídek naproti tomu měl přístup jenom do prádelny dětské nemocnice v Brně, kde pracoval jako desinfektor v létech 1964 až 1973 a pastoračních možností měl tolik, kolik si jich s námi vytvořil. Davídek o tomto bolestivém omezení velmi dobře věděl a také o tom hovořil. Říkal, že ho nejvíce bolí nemožnost kontaktu s teology v Praze a nedostupnost teologické knihovny pro nás, kteří jsme u něho studovali. “Pracuji však s tím materiálem, který mi Pán Bůh posílá do cesty”, říká, “a ostatní mu předávám, aby to zoptimalizoval a doplnil, co schází, sám.”
Protože je známo, že Teilhard byl ustavičně stíhán tvrdou církevní cenzurou, a já zde řadím Davídka jako jeho žáka, dovolte mi zde malou, ale nutnou poznámku. Hlavní cenzura Teilhardova díla bylo Monitum Kongregace pro učení víry (21), které úplně zakazovalo studium jeho spisů, zvláště studentům teologie. Monitum však bylo vydáno bez konzultace s Janem XXIII., který jeho vydání považoval “za velmi politováníhodné” (22) . Již za necelých 18 let, v roce 1980, kdy se blíží 100. výročí Teilhardových narozenin, a toto výročí slaví i NESCO, kardinál Agostino Casaroli na přání papeže Pavla VI. píše rektorovi Katolického institutu v Paříži (kde probíhají hlavní oslavy) dopis, kde mj. říká: “Náš věk jistě vzpomene… na tento odvážný pokus o syntézu (vědy a víry) u svědka (tohoto) sjednocení, člověka uchváceného Kristem do hloubek svého bytí, který měl snahu společně uctít víru i rozum" (23) . A Pedro Arrupe, generál jezuitů, píše v dopise k uctění Teilhardova výročí mj. toto: "Otec Teilhard chtěl ukázat těm, kteří si myslí, že církev je zastaralá,… že křesťanství i církev jsou přímo v srdci světa, v jeho procesu hluboké transformace a že církev je připravena sdělit, že
sama je schopna vnést do něj světlo, bez kterého je svět určen k zániku."
(24)
Schválně jsem zde uvedl tuto skutečnost, protože tato dodatečná a poměrně rychlá rehabilitace Teilharda Římem, by měla vést k zamyšlení nad Davídkovým dílem zvláště ty v mé církvi, kteří příliš rychle činí negativní závěry z fragmentů, které o něm slyšeli, místo aby vedli tvořivý dialog s těmi, kteří ho znali. Tím se nestavím proti vážnému pokusu o kritiku jeho díla.
On by byl první, kdo by si ji vyžádal.
Davídek se cítil jako pastýř až do posledního dechu zodpovědný přímo Petrovu nástupci za všechna svá pastorační rozhodnutí a akce. Jeho úsilí o kontakt s papežem bylo však desetiletí bezvýsledné. Protože kurie patří k magisteriu církve jen prostředečně, nebyla a ani nemohla být informována o jeho situaci z bezpečnostních důvodů, a proto její dvě nebo tři cenzury bral spíše jako zmatečné nedorozumění a mohl tak pokračovat ve své práci
dál. A tak s desítkami těch, kteří v sobě ucítili hlas povolání a s ostatními otevřenými mladými lidmi intenzívně pracoval, a na rozdíl od jinak izolovaného Teilharda si mohl nosnost svých teologických inovací ověřovat ihned ve své skryté pastorační praxi. Bůh dále Davídka vede a dává mu i na periférii, či právě tam, jiný prostor, ten nejubožejší, kde vytváří
duchovní laboratoř, nebo chcete-li, jakýsi polní teologický "výzkumák".
Tam se s námi pokouší vytvářet Nové, s neobyčejně intenzivním vědomím zodpovědnosti pastýře, který ví, co je potřeba, aby s těmi, které vede, došel bezpečně k cíli.
Jen abych ukázal další praktickou aplikaci Davídkovy kybernetické teologie mimo hranice Československa, uvádím zde např. diplomovou práci podanou na katolické univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku ing. Petrem Blahou s názvem "Kybernetická analýza Teilhardovy evoluční teorie" (25). Několik z nás pak během studia v Izraeli na základě teologické průpravy od Davídka připravilo Preambuli (26) při zakládání dodnes jediného židovsko-arabského sídliště, Neve Šalom – Oáza míru (na půdě pronajaté od trapistického kláštera v Latrunu nedaleko Emauz). Tento náš návrh, použít neutrálního jazyka kybernetiky na popsání společného sídliště dvou znepřátelených náboženských kultur, Arabů a ŽŽidů, byl přijat.
6/ V čem je Davídkův teologický přínos?
Kardinál John Henry Newman (27), kterého nám Davídek dával za vzor, jednou napsal:"Byli to vždy jedinci a ne Svatá stolice, kteří se ujali iniciativy v teologickém výzkumu a určovali směr katolickému myšlení". Pokusím se tedy v této a všech následujících šesti kapitolách vybrat to nové, co Davídek ve svém systému tvořil. Poukázal bych nejdříve alespoň na několik Davídkových posunů či rozšíření v teilhardovském systému, z nichž některé ještě později trochu rozvedu.
Tak na příklad, bylo-li u Teilharda nové, že hledal odpověď na otázku, jak je Bůh přítomen ve svém stvoření, Davídek jde dál a hledá preciznější kód uspořádanosti hmoty, kybernetický negentropický parametr v jejích vazbách. Jestliže Teilhard, jako kněz a paleontolog, cítil diskrepanci v dosavadním křesťanství, které nedávalo dostatečnou odpověď na otázku, jak je možné ještě milovat tento svět, vesmír, hmotu, a tuto diskrepanci se pak svým dílem snažil odstranit, Davídek dochází k nové spiritualitě, kde nám staví před oči JSOUCNO jako ACTIO či zacílenou aktivitu lidstva směrem k Paruzii, detailně ji rozvíjí a otvírá nový pohled na cestu ke spáse. Jestliže Teilhard nachází odpověď v tom, že Boha staví do centra evoluce celého vesmíru, respektive ho v ní "objevuje", Davídek nám ho přibližuje v pěstování "ars regnandi" (umění řídit). A jestliže Teilhard všude vidí boží
energii v akci a tam, kde se Bůh zjevuje v Ježíši, čili inkarnuje do lidstva a bere na sebe hmotu (pomíjívost) a tím ji pozvedá k našemu proměňování, Davídek nás prakticky při každém styku vybízí, jak s touto energií aktivit a zvláště pasivit – což bylo pro mne nové – denně pracovat. Jestliže Teilhard bourá dualistické myšlení tím, že dává všem naším námahám
nejen v duchovním, ale i v hmotném světě svou hodnotu, Davídek z toho činí podmínku sine qua non cesty ke spáse. Do určité míry se zde dá vést paralela: to, co Teilhard učil, Davídek aplikoval v praxi a rozšiřoval.
Domnívám se však, že to nejdůležitější u Teilharda a Davídka je, jak hodnotit jejich individuální cestu za svatostí. I zde se dá srovnávat. Teilhard, v důsledku cenzury svého díla, naplňuje hrdinsky dvě ctnosti, trpělivost a vytrvalost. Davídek, v důsledku totality režimu, naplňuje svým jednáním dvě jiné, lásku ke komplexnosti a lásku k riziku či jak je nazýval -
ctnosti komplexnostimilovnosti a rizikamilovnosti a klasifikoval jako paruziální ctnosti.
7/ Davídkova praxe při osobním styku
Ačkoliv Davídek rozšiřoval teologii všude tam, kde předvídal, že podpoří naši víru, která nás a skrze nás i naše okolí přiblíží k celosti, k naplnění, k Bohu, přesto řád praxe vždy stavěl před řád poznání. Proto, než přejdu ještě blíže k jeho teologickému systému, rád
bych vám ukázal alespoň malý obrázek jeho pastorační praxe z mého prvního setkání s Davídkem v únoru 1965.
Každé slovo je u něho přesné, zacílené a vše sleduje způsobem, který je někde tak dotvořený, že vyvolává radost, je v dobrém slova smyslu nakažlivý. Ihned u mne začíná stavět holonomní, celostní obraz křesťanství, který odpovídá jednotě mého sekulárního a náboženského světa. Davídek neruší mou dosavadní teologickou průpravu u jiných učitelů, ale dává mi za úkol v ní pokračovat a na příštím setkání jen vše optimalizuje a doplňuje.
Jako první praktické setkání s novým v teologii byla pro mne tato nečekaná otázka: "Co děláš?" Když odpovím, že chemii, řekne: "tak teď se budeš také zabývat tím, jak ji teologizovat". Nato se přihlásil instinkt mládí, všechno prověřovat a ponechat si určitou zdravou dávku skepticizmu k tomuto neznámému člověku. Nevěděl jsem totiž vůbec o čem hovoří. Avšak po několika přesných definicích, co tímto úkolem má na mysli, a pak když udělal nade mnou velký kříž, a tím jako by všechno
proměnil do jiného, posvátného prostoru a vyzval mě ke zpovědi, moje podezření začalo opadávat. Po krátkém naslouchání mě rázně zastavil a řekl: "tak to všechno, cos říkal, je redundance, nemá to žádný parametr na měření tvého růstu k Bohu". A předává mi nové schéma, které mě postihuje celého a moje radost se ještě zvětšuje. Pak začleňuje do pokání úkol pátrání po mé hlavní chybě. Později přechází na reflexi Boha v
umění a vyžaduje, abych mu vždy sdělil, co jsem v této oblasti od posledního setkání viděl. Vše bedlivě vždy vyslechl a zařadil jako novou hodnotu do mého života. Tak svým příkladem a moudrostí přede mnou odvíjí z křesťanství něco nového, odkrývá vnitřní dynamiku, kterou křesťanství vždycky mělo, ačkoliv mi bylo dosud podáváno bez pohybu, staticky. Konečně mi před odchodem podává malou krabičku od antiperlí s Eucharistií. Já se proti tomu vzpírám a poukazuji na to, že chodím denně ke stolu Páně. Davídek se ale typicky nenechává od svého plánu odradit a říká: "možná Ti to nyní, když budeš muset více cestovat, nebude časově vycházet a tuto svátost, tento nutný pokrm či ‘motor’ k urychlení Paruzie, nesmíš nikdy vynechávat. Pamatuj si, že základ tvého duchovního růstu bude vyhodnocován
ne podle toho, kolik toho znáš, ale jak pomocí svátostí rosteš ve svém duchovním životě". Před ukončením návštěvy mě ještě žádá, a v budoucnu to znovu a znovu připomíná, abych kdekoliv jenom mohu, pokusil se vyhledávat nemocné a u nich mimo jiné působil tak, aby své utrpení, svou energii umenšování, své pasivity, obětovali za jeho pastorační dílo.
Na nic nezapoměl, vše dokončil, na všechno vždy do detailu pamatoval. Opět dělá velký kříž, diktuje několik bezpečnostních pravidel a vyprovází mě ven, do chrlické tmy. Vzpomínám si, že jsem tehdy plný radosti vykročil z jeho domu a cestou do Přerova jsem měl pocit jakéhosi blaha, které mě provázelo po celou dobu, až do mé vesnice.
8/ Výchozí body v Davídkově teologii
Z Davídkových seminářů se dá usuzovat, že se pokusil vystavit svůj systém na několika jednoduchých principech, ze kterých mu pak automaticky vychází jeho interdisciplinární přístup a ten vždy tematicky, s novým a kvalitním materiálem na seminářích v určité oblasti teologie rozvíjí.
Kromě už zmíněné aplikace kybernetiky, vychází mu z definice Boha jako ens vivum (bytí nejvýš živé), že teologie musí spolupracovat s biologickými vědami o člověku a proto Davídek říká, že jakákoliv morální teologie (etika) se dnes už musí rozvíjet na jeho biologickém horizontu (28).
Další atribut Boha je ens bonum (bytí nejvýš dobré) a zde pro nás buduje novou teologii spirituality, čili pokus o stavbu nového dynamického stereotypu, kde Bůh provází člověka, je-li on ale tvořivě na cestě (starozákonním vzorem mu byl Abraham). Konečně rozvíjí třetí atribut Boha jako bytosti nejvýš krásné (ens pulchrum) a integruje do teologie umění jako jeho odlesk. Tyto oblasti pak tvoří jeho dynamický teologický systém. Jinými slovy, teologie může být dnešnímu člověku pomocí jedině
tehdy, když v sobě integruje široké spektrum lidských disciplín.
Je zřejmé ze seminářů, které Davídek pořádal ke stejnému tématu s odstupem několika let, že také on prodělával svůj vývoj, svou evoluci. Co byl pak výsledek jeho formace u nás? Davídek se v nás pokoušel vytvářet, pokud to tak mohu vyjádřit, jakési “receptory” zralosti či dospělosti (29), tj. pokoušel se nás učit, abychom se sami postavili v nepřátelském prostředí k řešení jakéhokoliv duchovního problému s
adekvátní výbavou, aniž bychom se museli stále někoho doptávat anebo hledat vše jen v “červených” rubrikách.
Samozřejmě, že svůj systém Davídek nestaví ve vzduchoprázdnu, ale představuje nám na seminářích celé palety vybraných osobností církve i sekulárního světa ve vztahu k náboženství, kde každá svým způsobem učinila specifický krok směrem k něčemu, co zde dosud nebylo. V tom byl Davídkův klíčový přístup, vybírat, upozorňovat a učit nás hledat všechno nové (30),
co se v lidstvu objevilo a může mít vztah k našemu povolání. Za zmínku stojí jeho dlouhá zastávka u Platona, v patristice pak zvláště u Origena a na jejím konci u církevního učitele a encyklopedisty Isidora Sevilského, po kterém se podle Davídka vývoj v řízení církve na staletí zastavil. Z jiných autorů stojí za zmínku teologové jako Yves Congar OP, Karl Rahner SJ, Henri de Lubac SJ, Pius XII, Silvestr Maria Braito OP (31), Raimondo Pannikar SJ a z dalších snad Miguel de Unamuno, Bachofen s teorií
matriarchátu, Toynbee s komplexním pohledem na dějiny, Mircea Eliade, Claude Lévi-Strauss, Erich Fromm a mnoho jiných. Je zde ale ještě jedna postava, která mu byla vzorem ve strategii mistrně řídit Koinótés v nepřátelském území: vojevůdce Alexandr Veliký, který nikdy neprohrál bitvu, který měl vždy přesný cíl, železnou vůli a téměř zázračně vítězil s daleko
menším množstvím vojska proti obrovským přesilám nepřítele.
9/ Davídkova praxe vedení seminářů
Abych ukázal názorně, jak Davídek takový teologický seminář vedl, zmíním alespoň několik příkladů. Davídek začíná své semináře vždycky nějakým tématem, z nichž mnohé by mohlo sloužit za téma dizertační práce, protože bylo nové, provokující, a pro nás, kteří jsme nemohli studovat řádným způsobem, těžké. Bohužel, v podmínkách tehdejší doby muselo být vše podáváno jen a jen ve zkrácené formě a v atmosféře skrývání. Jeho forma při seminářích byla dialogická, bezprostřední a na úrovni rovný s rovným. Probírané téma se pak muselo vždy nějak dotýkat křesťanské praxe. Snad stojí za zmínku, že od nás všech vyžadoval, abychom mu tykali.
Tak například, na semináři “Teologie nového”, nám dává otázku:”Co schází dnešní teologii? Důkazy Boha už nepřinášejí lidem víru, ale jen ji racionalizují u těch, kteří už věří. Co s takovou teologií udělat, kde je problém? Proč je mladý člověk vyvázán z
kanálu na Boha vůbec? Kde o něm ztratil informaci? Je to nevybavenost naší teologie?” A nyní se zdánlivě odklání od této otázky a začíná pátrat a pomáhat si tím, že se obrací nejdříve k biologii a zjišťuje, co jí schází, a podobně s filozofií, a teprve až zjistí nedostatek v těchto disciplínách, vrací se k teologii. Tak v hledání problému dochází až k
fyziologii strachu a tvrdí, že “náš návyk autismu z nové situace, se dostal u člověka i do genů”, a dále říká, že “u člověka je tento návyk právě fixován množstvím acetylcholinu v krvi, a vede ke stáhnutí se z nové situace”. Nyní přechází k teologii, o které říká, že “právě kvůli strachu nerecipuje nové, změnu a zůstává stát, přešlapuje
na místě, místo aby reflektovala a dokonce předbíhala nové ve vědách. Abychom
táhli, musíme předbíhat”, byla jeho stálá výzva. Uvádí pak příklady recepce nového v církvi s notným zpožděním. Křesťanství však přesto nazývá “jediným ychovatelem”, který jde proti této neolitické mentalitě strachu a úniku. A jako vždy přechází pedagogicky od obecného ke konkrétnímu, k řešení situace ve dvou oblastech. Ukazuje prakticky, jak za toto opoždění v teologii platíme i v zaostávání morálního
systému tím, že žijeme ve strachu. Vše pak konkretizuje na příkladech výchovy e kněžství a k manželství. (Zdrojem mu byly publikace Stanislawa Lema a Hanse Selyeho.)
Na jednom semináři z kybernetiky s námi řeší otázku přenosu mozkové paměti člověka (wetware) z místa A převodem (upload) do počítače v místě B, vzdáleném třeba 1000 km. Teoretickou otázkou tehdy bylo, nakolik se bude moci přenést i má substance, mé osobní já, duše, převedu-li zobrazením veškeré své mozkové spoje a paměť do počítače. Kde se pak nachází originál? Další otázkou bylo, zdali je moje bytí vázáno na uhlíkovou chemii a vodu, ze kterých je složeno naše tělo, nebo se může náš hardware v budoucnu vyměnit za jiný systém, například křemíkový? Píše se rok 1966, kdy jsme nikdo neviděli počítač, ani Davídek, který už si ale někde pořídil cizí literaturu o základech počítačové vědy a ostatní, sice rudimentárně, ale přece jenom geniálně, už domýšlí a předává nám na seminářích.
Na semináři “Evoluce – postižení jejího mechanismu” předkládá zase otázku: “Jak je Bůh zakódován v hmotě?”, a dává nám k řešení jenom jedno klíčové slovo: sebeorganizace hmoty. Postupně nás v dialogu přivádí k tomu, jak se boží celost projevuje na nejnižší úrovni už v kódu vazeb (např. chemických, krystaly), a přechází k otázce: “Je-li příroda organizována podle určitého kódu, kde je v ní zakódován směr její organizovanosti?” Davídek už tehdy předvídal, že pokrok v atomové a chemické fyzice je k těmto vysvětlením z pomezí vědy a teologie nejdále ze všech přírodních věd. (Materiál čerpal z publikací Ilye Prigogina.) Opět je to řečeno v šedesátých letech a dnes, po 25 letech, vychází vědecké dílo Franka Tiplera: “Fyzika
nesmrtelnosti” s podtitulem “Moderní kosmologie, Bůh a zmrtvýchvstání těla” (32), který pomocí rovnic odvozuje možnost individuálního vzkříšení každého jednotlivce i s jeho světem v “počítačích budoucnosti”, budeme-li schopni zabránit nástupu velkého zhroucení vesmíru (Big crunch) za ca. 80 miliard let. Fyzik Tipler si vypůjčuje bod Omega od Teilharda a popisuje v detailech, jak tento konečný bod noosféry, Bůh, který nás miluje, nás také vzkřísí. Jistě,
Tiplerovo dílo není zakotveno v křesťanství, ale v každém případě je výzvou dnešním teologům se specializací věda-náboženství, aby se tímto společným tématem fyziky a teologie vážně zabývali. Toto by asi dnes byl Davídkův teologický projekt, kdyby ještě žil.
V jednom semináři z morální teologie zase Davídek začíná s touto otázkou: “Jak řešit situaci demografického přelidnění, populační exploze lidstva, kdy milióny lidí hynou hladem?” Posbíral si přesné statistiky růstu obyvatelstva a úmrtí hladem a na následky nemocí z různých zemí třetího světa a chce, aby církev řešila tuto situaci komplexně a ihned.
Davídek je totiž nepřítelem čekání. Bytostně věří, že zlo, ďábel nemá čas, a proto máme i my podle toho preventivně jednat. Na jednom semináři o zlu říká, že ďábel je největší nepřítel přibližování Paruzie.
Davídkovo precizní vidění ďábla jako oddalovatele lidstva od cesty ke Kristu Paruzie je myslím klíč k rychlým řešením, která za totality prováděl, když si vyhodnotil, že kairos, posvátný čas, je zde, a jednal.
Z konstituce II. vatikánského sněmu O církvi Davídek rozvádí, že každá obec, s biskupem v čele, nemá-li možnost přímého spojení s papežem, tj. za pronásledování, jako tomu bylo právě v Československu, je církev v malém, a tedy má povinnost, protože má dostatek darů Ducha svatého (33), rozvíjet tři základní charismatické dary: dar proroctví, dar řízení a dar rozlišování duchů (dobra a zla). Protože, jak Davídek říká, “Koinótés nikdy a nikde nechtěla být mimo jednotu církve a jednat bez nástupce Petra, ale nemohla se k němu dostat, proto bona fide s ní papež musí být”.
Tak tomu u Davídka jistě bylo např. v procesu rozhodování, zdali udělovat jáhenská a kněžská svěcení ženám, po Koncilu božího lidu v Kobeřicích 25.-26. prosince 1970, který připravil a svolal, aby jednal o postavení ženy v jeho skryté diecézi na území celého bývalého Československa za totality. Tajný koncil jednal o tom, zdali má žena právo na svěcení, pokud
o ně žádá a jsou-li k tomu nejvážnější důvody pastorační praxe.
Avšak s ohledem na poslední pastýřský list Jana Pavla II. Ordinatio Sacerdotalis (O vyhrazení kněžského svěcení jenom mužům) z 21.5.1994 (vydán ale podivnou náhodou až 30. května, zrovna na výroční den svátku a upálení sv. Johanky z Arku), který papež uveřejňuje zřejmě z důvodů udržení homeostáze v církvi (34), rozhodl jsem se, že o tomto tématu z respektu ke Sv. otci hovořit nebudu. Papež v listu vyhlašuje, že “církev nemá autoritu svěcení ženám udílet” a že jeho soud má být “definitivně přijat věrnými církve”.
Dovoluji si jen dodat, že právě Koinótés, kde se tato situace ženy v církvi řešila po léta (např. situace žen v těžkém vězení, které měly stejný nárok na svátosti, jako tehdy měli ve vězení mužové (35) a má zde již téměř 25-letou tradici, by zde mohla být pro vedení církve určitou pomocí. Strategie Koinótés za doby pronásledování a útlaku by dnes mohla posloužit celé církvi jako vzor, jak zastavit alienaci velkého množství žen, které se církvi odcizují a opouštějí účast na svátostech.
Dnes je to např. v USA a zítra to bude i zde, v Čechách. A pokud má dominikán
Schillebeeckx pravdu, vliv skryté církve by mohl přispět i k oddálení schizmatu, které dnes církvi, nedej Bůh, v otázce udílení svěcení ženám, podle něho hrozí (36). Toto je zde ovšem jen moje osobní poznámka pro vás k zamyšlení (37).
A nyní zpět k tématu O přelidnění, s nímž souvisí otázka kontroly porodnosti, antikoncepce a dnes, 27 roků po Davídkově semináři, jedno z hlavních témat konference OSN “O populaci a vývoji lidstva” (Káhira, září 1994). Davídek došel tehdy analýzou jednoznačně k odmítnutí rozdělovat antikoncepci na umělou a přirozenou, protože vše, kromě hříchu, je ve stvoření možno považovat za protaženou ruku boží. Přenesl proto
celé těžiště na úroveň mentálního etického rozhodování, to znamená, jak mi to, co používám, slouží v kvalitním rozvíjení vztahu muž – žena, tedy k rozvíjení vztahového jsoucna, lásky. Dnes se s Davídkem v tomto směru pravděpodobně shoduje např. kardinál König z Vídně, zatímco např. Ratzingerova škola stále toto rozdělení na umělé a přirozené zastává (38).
Ve Spojených státech převážná většina dospělých katolíků se domnívá (>90%), že ti, kteří zodpovědně používají umělou antikoncepci v manželství, mohou být i dobrými křesťany, katolíky.
10/ Náčrt ze semináře o umění – happening
Jak jsem se už zmínil, Davídek kladl obzvláštní důraz na to, abychom si stále rozšiřovali obzor uměním. Rád bych se proto i zde zastavil alespoň jednou ukázkou. Davídek umění nikdy neopomíjí a téměř na každém semináři s ním začíná. Probírá tak s námi od filmů, výstav, hudby a divadel tehdejší doby vše až po nové umělecké útvary, které reflektují napětí
lidské duše mezi estetickou a anti-estetickou skutečností chaotického světa, a teologizuje je. Tak probírá na jednom semináři např. popart, opart, a pak zvláště americkou skupinu Kaprow, Cage a Vostell jako reprezentanty anti-estetismu, resp. tehdy nového dramaticko-výtvarného útvaru, happeningu, který se odehrává v čase a který dociluje šoku z reality vždy nějakým zničením, destrukcí nebo neúčelnou dramatickou akcí. Happening je determinován jeho režisérem, hercem i divákem “konzumentem”, kteří jsou všichni vtaženi do akce, do eventu. Nové umění je podle Davídka vždy překračování starého na jiné základně, kde cílem nemusí být vždy dospět ke kráse, ale i jen k pravdě. A jak teologicky klasifikuje happening?
Ovšem že používá kybernetiku. Označí si lidstvo jako systém nebo stroj, u kterého je potřebné zaznamenat a vyhodnotit všechny kroky jeho autonomních center, tedy i některé kroky chybné a destruktivní. Pak se zabývá tím, kdy může happening přispívat k vývoji člověka a kdy ne. Protože moderní umění se pohybuje po diagonále destrukce, dá se říci, že destrukce je stálým rušením statu quo, pohodlí. Pokud je tomu tak, je happening přípustný, protože smyslem moderního umění je rušit danou skutečnost a nově ji z nových prvků syntetizovat. Tak mu jde opět o to, aby nás vybídl stavět nové po zániku
starého a neohlížet se po starých zlatých časech, ale rychle měnit navyklý stereotyp v dynamický. Tak profiluje tento velmi kontroverzní umělecký žánr jako možný stavební kámen v našem duchovním životě. O happeningu existuje i diplomová práce psaná pod Davídkovým vedením, od Pavla Mikeše (39).
Některé z účastníků semináře Davídek tehdy posílal aktivně se happeningů účastnit.
11/ Pastorační program
Proces Davídkova teologického myšlení je snad nejlépe zřetelný v “magně chartě” jeho pastorální teologie (7a) – a rozšířené kristologie – vycházející z invokace Otčenáše, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ.
Davídek zde poukazuje na to, že si často neuvědomujeme význam této základní prosby – pravdy, která dává nejvyšší smysl JSOUCNU-ACTIO, čili zacílené činnosti, jednání jak u jednotlivce, tak u society. Davídek učí, že “jediné a mravné je vyřešit veškeré ACTIO směrem k tomuto přicházejícímu království, totiž jako actio paruziální”. Jde mu o to usměrňovat je, přibližovat je, řídit je a organizovat, a tím, z tohoto životního habitu, který u nás intenzívně pěstoval, vytvářet ARS REGNANDI. Jedině v této ars, jestliže ji zvládneme, je pak zahrnuta zároveň i ars vivendi (umění žít), ars amandi (umění milovat) a ars moriendi (umění umírat). Z tohoto zorného úhlu pak Davídek otvírá pohled na celý fenomén svatosti a uzavírá: “JEDINĚ TENTO PARUZIÁLNÍ POHYB POSVĚCUJE A ČINÍ SVATÝM”.
Tomu nás i prakticky učí, když nám na jednom semináři dává kolovat vyzývavou otázku: “Co byste každý z vás dělali, kdybyste se dozvěděli, že za 10 minut všichni zemřete?” Výsledek našich nejrozmanitějších a i bizarních odpovědí pak shrnul takto: “Pokud máme každý z nás vyřešenu ars regnandi a nemáme některé základní mezilidské a jiné vztahy v entropii, nemusíme dělat nic jiného, než dál zde pokračovat v
semináři, protože jedině paruziální pohyb přibližuje člověka k dokonalosti, k celosti a naplnění, což jsou vlastně synonyma spásy. Dokonce jenom tento pohyb je i nástrojem, jímž každý z nás dosahuje spásy”.
Tak ontologie cesty ke spáse se mu stává i ontologií cesty k Paruzii. Z toho mu pak vyplývá závěr, že “není možné vědomě či nevědomě obejít pohyb k Paruzii a dosáhnout spásy”.
Podobně Davídek řeší actio LÁSKA, které dává teologie tu nejvyšší hodnotu. “Láska je totiž druh actio”, říká, “který je jediný schopen sebe předat, sdělit se. A smysl tohoto sdělování musí být, ABY DRUHÝ MĚL. Z tohoto pohledu milovat lidstvo pak znamená poskytnout bližnímu a svému okolí paruziální pohyb. V tom jsou dány základní směrnice pro
pastorální teologii, sociologii, politiku, ekonomii a pro vědu vůbec a také pro filozofii, umění a náboženství čili pro veškerou činnost.”
Davídek se pak obrací k nám, ke své malé hrstce v mlčící církvi, ke Koinótés a říká, že “právě ona nabývá zvláštního významu v noosféře, protože si klade za úkol milovat lidstvo tímto soustavným a organizovaným řešením vlastního pohybu (člověka a lidstva) jako pohybu paruziálního”. Davídkův teologický program pak pro nás zní takto: “Tato Koinótés se cele věnuje Paruzii, apoštolátu Paruzie”. Davídkovi jde tak o to, aby si lidstvo na všech úrovních – multidisciplinárně – uvědomovalo svou prvořadou povinnost, DOKONČIT VÝVOJ, naplnit se, a tím dokončit stvoření, které nám Bůh dal, a vejít v Paruzii. Uzavírá slovy, že “každá ostatní činnost má v tomto světě nižší axiologickou hodnotu, a proto musí být chápána jako méně důležitá, i když za různých okolností nutná. Na druhé straně se každá činnost může stát činností paruziální, je-li organicky začleněna a stane-li se vědomě organickou součástí paruziálního pohybu lidstva.”
Být stále v činnosti bylo jeho motto, a proto po nás Davídek důsledně požadoval využívání každého mikročasu, jak to nazýval, ke studiu, k modlitbě či k nějakému actio ad parusiam. Proto se na seminářích tak neobyčejně namáhal zprostředkovat nám svůj teologický systém způsobem, který tuto Paruzii nejlépe “vidí”, obrazně řečeno: “má
ji už kdesi v dohledu, a kde se nikdo z nás neuzavírá žádné složce aktivity, práce, kterou ještě možno klasifikovat jako pohyb k Paruzii”.
V duchovním vedení nás vyzývá a vede, abychom se naučili organizovat každé actio paruziálním směrem. Tak v duchovním životě odstraňuje dualitu, protože podle něj si “tato nová spiritualita nevybírá a nerozděluje svět na: pro duchovní život potřebné a nepotřebné nebo na nutné a zbytečné.
Tato spiritualita respektuje celé stvoření ve všech jeho oblastech a v každém stadiu jejího dotvořování a uspišování” (Davídkova oblíbená dvě slova). A pokračuje: “Tato spiritualita se snaží být především a ve všem pokorná, ze všeho se raduje, je otevřená a naslouchající. Věří a má naději i na té nejzazší periferii Paruzie, na tom nejztracenějším místě
vesmíru, tj. vesmíru nejnedokončenějšího. I ten se rozvíjí komplexně, při minimálních podmínkách, při veškerém riziku ztrát.” Tato slova platila doslova o něm a platí i o jeho díle.
Touto teologií nás Davídek vedl nebát se v maximální možné míře hledat a což bylo pro nás také nové – nebát se i mýlit, “a to i v teologii”, jak říká. Precizoval to takto: “Nebát se mýlit úměrně k novému, co tvoříme, protože zde to nové ještě nebylo a nemáme na ně ještě vyrobené předpisy a regulace. Také se nesmíme bát provádět na sobě opravy a nesmíme se bát opouštět staré na cestě hledání a na cestě za pravdou riskovat všechno osobní i vlastní život.” A tak se z nás snažil vychovat svobodné bytosti, bez strachu a s tvořivým vztahem k autoritě.
12/ Fenomén autority v duchovním životě
A zde přecházím k poslednímu bodu, k teologizování jednoho aktuálního tématu v dnešní církvi, totiž pojmu autorita. Na tomto poli lidstvo nejvíc trpí, křesťanství je dosud nejméně tvořivé, a proto je zde čeká nejvíc práce. Davídek říká, že zde “lidstvo neuplatnilo ani z části všechny své tvořivé možnosti a kodexy jsou stále ještě dělány tradičně, podle vzoru: příkaz – sankce.” Davídkovi jde v první řadě o tvořivý vztah k autoritě, tj. ne být jí slepě poddán, ale také nikdy ji nezavrhovat, spíše se tvořivě pokusit do ní vstoupit jako její nová konstitutivní složka. Biskup Davídek si žádá autoritu, ale při svěcení, když mu svěcenec
klade ruce do dlaní a slibuje poslušnost, mu říká: “ale ne otrockou” (40). Vyžaduje autoritu, jejíž
skutečná hodnota nezávisí na množství dekretů a regulací, ale na tom, kolik lidí se jí nechává svobodně vést. “A kolik lidí do ní vchází
jako svobodně ji podporující, protože ji uznávají schopnou vést?”
A dále to ještě rozvíjí: “Člověk se rozhodne uznávat ji za schopnou vést, protože tato autorita vidí a nezanedbává žádnou možnost vidět. Pokud autorita nemá tyto parametry, tak je to jenom fikce autority, která jen tvrdě vymáhá, je represivní, a čím víc ji schází na
schopnosti vést, tím více u ní vzrůstá koeficient represe.” Davídek zde poukazuje na ztrátu autority u chuligánů, fenoménu tehdy i dnes palčivého.
A znovu se ptá: “Proč nejsme přitažliví? Neztrácíme někde autoritu?” A odpovídá: “Autoritě se totiž musí na jedné straně důvěřovat, na druhé straně ale musíme tušit, že tato autorita skutečně ví, zná, řeší, nebloudí, není zcestná, že žije, riskujíc
smrt. Jedině pak do ní vejdeme a podpoříme ji. Autorita v žádném případě
nesmí zastavovat pohyb k cíli.”
Proto Davídek navrhuje pro svou část skryté církve, Koinótés, určité parametry vedení, jak v čele s řídícím centrem budovat a pěstovat tvořivou autoritu, a navrhuje zřízení sekulárního institutu (7b). To bude jistě předmětem jednání, až se jednou, určitě v příštím století, jeho práce a život budou dále vyhodnocovat a institut schvalovat. Bude to také až o 100. výročí
jeho narozenin, v roce 2021, jako tomu bylo u Teilharda? Myslím si, že dřív. Energie obětí za toto velmi slabé, nedokonalé, chybující, ale přece jenom nové dílo v církvi, urychluje její obnovu, evoluci, příchod království
a tedy přibližování Paruzie.
13/ Závěr
Končím veršem, který by si biskup Felix pravděpodobně vybral sám: “Vždyť já jsem nejmenším z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol”
(1K 15:9-10). – A my, kteří jsme ho dobře znali, bychom přidali: Felixi, milostí boží jsi byl to, co jsi byl, a milost, kterou ti Pán prokázal, nebyla nadarmo. A my dnes všichni kolem tebe, který, jak věříme, už patříš na Pána, můžeme jen vyznat, že jsme stejně jenom služebníci neužiteční.
(Příspěvek byl přednesen v emauzském klášteře v Praze, 7. října
1994, na kolokviu České křesťanské akademie, v teologické sekci, na téma “Česká
katolická teologie od druhé světové války po současnost” I.
Příspěvek vyšel ve sborníku: Lenka Karfíková, Alois Křišťan a Josef
Kuře, edit. “Život se tvoří z přítomné
chvíle: Česká katolická teologie po druhé světové válce”.
Brno: CDK a Řím: Křesťanská akademie. 1998, str.
81-102.
1) F. M. Davídek, seminář: “Futurologie církve
I” (1967). Tuto zkratku považoval za platnou za totality, kde
vystihuje lepší alternativu. Na základě historické analýzy, např. u nás,
bylo lépe neudělit biskupský mandát býv. kanovníkovi Josefu Vranovi, členu
Pacem in terris a členu delegace čs. kontrarozvědky na Středním východě
(Beirut-Damašek) s úkolem krýt ji jako duchovní (viz F. Augusta, bývalý člen
této mise; roky 1966-69, v článku: “Agent arcibiskupem?”,
Listy (Řím) 10/1 (1981) s. 62. Vrana byl i přes varování Říma Davídkem
vysvěcen na biskupa a byl 14 let apošt. administrátorem olomoucké arcidiecéze
(1973-87).2) Na kněze vysvěcen 29/7/1945 na Petrově v Brně
a na biskupa tajně v neděli 29/10/1967 v Chrlicích.3) Dosud vyšly dvě monografie o skryté církvi v
ČR a SR: 1. Franz Gansrigler, “Jeder war ein Papst” (Každý
si byl papežem) Otto Müller Verlag, Salzburg, 1991, a 2. Petr Fiala/Jiří
Hanuš: “Koinótés, Felix M. Davídek a skrytá církev”, Proglas,
Brno, 1994.4) K Davídkovi mě přivedl ing. Vojtěch Mičan.5) Pozvání mi tehdy zařídil mons. dr. Josef
Hrbata.6) Poděkování za mimořádnou pomoc boží při vyřešení
otázky mít svého vlastního ordináře-biskupa.7) a) “Koinótés, apoštolátní
program” (1966), 36 s.
b) “Societas Teilhardiannae-institutum
saeculare” z 28/10/67, 7s.
8) Jeho světitel, mons. ing. Jan Blaha, je Sv.
stolicí řádně uznaný biskup, viz Prohlášení Čs. bisk. konf., Getsemany,
Síť, Praha, č. 12 (1992) s. 9.
9) Richard P. McBrien: “Catholicism”,
Harper Collins, San Francisco, 1994, s.1252.
10) Tj. dogmatickou, fundamentální a morální
teologií, patristikou, církevními dějinami, biblickou exegezí a ostatními
předměty předepsanými ke studiu teologie.
11) Kybernetika je věda o obecných zákonitostech
informace (získání, ukládání, přenos, modifikace) nebo také věda o systémech
a jejich regulaci, samoorganizaci atd. Kybernetika je interdisciplinární, a
proto aplikovatelná i v teologii.
12) Podle Davídkových výpovědí mu vězení díky
nesčetným setkáním a seminářům s nejlepšími lidmi, které Československo
tehdy věznilo jak z náboženského tak i ze sekulárního světa, přineslo
vzdělání
13) Kodex kanonického práva, § 213, Zvon 1994,
s. 88.
14) Biskup Davídek vysvětil sám kolem 90 kněží.
15) Neomezuje se jenom na Teilharda, ale shromažďuje
velké množství knih a časopisů z teologie a mnoha jiných souvisejících
oborů, převážně z Polska, Francie a z Německa, ze kterých připravoval své
semináře a které nám půjčoval ke studiu a ke zkouškám.
16) Měsíčník katol. mírového duchovenstva
(vycházel za totality).
17) Nakladatelství Svoboda, Praha 1967.
18) L. Hejdánek, “Víra a věda v díle
Pierra Teilharda de Chardin”, Křesťanská revue, Praha, XXXII, 4
(1965) Teol. příloha, s. 31-36.
19) Pod pseudonymem Pavel Želivan, Křesťanská
akademie, Řím 1968.
20) P.Teilhard de Chardin: “Chuť žít”,
Vyšehrad, 1970, s.7-118.
21) Monitum tehdejšího Sv. Oficia, vydáno
30.6.1962.
22) Jan XXIII. k francouzským kněžím. The
Teilhard Review, 16/3 (1981) s. 36-42.
23) L’Osservatore Romano, 22/6/1981 (angl. verze).
24) Dopis z 30/5/1981 provinciálovi jezuitů ve
Francii Henri Madelinovi (The Tablet, 4/11/1981).
25) Petr Blaha: “Eine kybernetische Analyse
der Teilhardschen Evolutionstheorie – Kybernetik als “Phenomenologie”
bei Teilhard de Chardin”, Univerzita Fribourg, Švýcarsko, 1975, 93 s.
Konzultanti: Prof. E. Billeter a prof. N. Luyten OP.
26) Viz Základní idea v brožuře: “Neve
Šalom”, §1.-§7. (1975). Adresa: Neve Shalom, Doar-na Shimshon,
Izrael.
27) V díle: “Apologia pro vita sua”
(1864). (Newman je poslední teolog citovaný v novém Katechismu katolické církve,
1992.)
28) Z věd o člověku do teologie zvláště
zapracovával antropologii, psychologii, neurologii a fyziologii.
29) Seminář “O zrání lidské
society”, 1968.
30) Novost např. ve vědě, tj. určitý malý
posun v komplexitě, inkrement k dosavadním znalostem, k většímu odlesku
Boha ve stvoření.
31) Na semináři “Znaky celosti církve”
nás upozorňuje na osobnost Braita, který “svým charismatem působení
na lidskou duši a příkladem zachránil před morálním rozkladem a odpadem
kolem 60. kněží”.
32) Frank J. Tipler: “Physics of
Immortality, Modern Cosmogenesis, God and Resurrection of the Body”,
Doubleday, 1994, 528 s. V Dodatku vše zdůvodňuje rovnicemi a dodává, že na
jejich porozumění je třeba ekvivalentu znalostí tří doktorátů.
33) Biskupové “jsou autentičtí učitelé,
to znamená, že jsou zmocnění autoritou Krista, kázat lidu, který je jim svěřen,
víru, kterou sami vyznávají a podle ní jednají. Světlem Ducha sv. tuto víru
objasňují tak, že z pokladu zjevení vynáší věci nové (podtrženo
F.M.) a staré (Mt 13:52)… a bděle střeží před jakýmikoliv omyly, které
ohrožují jejich stádo (2Tim 4:1-4)”. The Documents of Vatican II,
editor Walter M. Abbott SJ, Geoffey Chapman, 1967, s. 47.
34) Protože na druhé straně zase papež vydává
(přes Kongregaci pro liturgii a svátosti, 15.3.94) ordinářům povolení, že
ženy mohou asistovat kněžím u oltáře. Davídek se v roce 1967 shodoval s některými
teology, že otázka svěcení žen bude zralá k řešení až na příštím
nebo přespříštím koncilu.
35) Dále např. neřešitelný problém provdaných
konvertitek z islámu a jejich absolutní zákaz individuálního styku s mužem,
byť i zpovědníkem, v některých arabských zemích, z nichž v některých
jsou za konverzi nejtěžší tresty.
36) Edward Schillebeeckx OP: “I Am a Happy
Theologian” (Jsem šťastným teologem), Crossroads, 1994, 103 s., dále
uvádí, že v moderní společnosti ženy mohou zastávat jakákoliv místa a
dosáhnout jakéhokoliv povolání. Ženy jsou podle něj “v životě církve
daleko více aktivní než muži”, a co jim schází, je jenom “nedostatek
autority a podílu na vedení, a toto je diskriminace.”
37) Nesmiřitelnost dvou bloků žen v USA je vidět
již z titulů např. dvou reprezentačních knih: První od Donny Steichenové “Ungodly
Rage, The hidden Face of Catholic Feminism” (Hanebný vztek, skrytá tvář
katolického feminismu), Ignatius Press, San Francisco, 1991, 420 s., je detailní
popis hlavních protagonistek a aktivit feministického hnutí v katolické církvi
v USA. Druhá kniha, od Karen Jo Thorjesenové je vyzývavá i svou obálkou s
fotografií mozaiky 4 žen z baziliky sv. Prudenciány a Praxedy v Římě
(kaple sv. Zenonie), kde nad hlavou jedné z nich je čitelné EPISCOPA
(biskupka) a podél hlavy dolů THEODO.. s vyškrabanými písmeny RA a názvem:
“When Women Were Priests” (Když ženy byly kněžímí), s
podtitulem: “Women’s Leadership in the Early Church and the Scandal of
their Subordination in the Rise of Christianity” (Jejich podíl na
vedení v rané církvi a skandál jejich podřízenosti s rozvojem křesťanství)
Harper Collins, 1994, 278 s. Thorjesenová věří, že do 30 až 40 let bude
existovat dostatečně velká databanka žen s funkcí služebného kněžství
z historie raného křesťanství, aby se pak dalo udělat komplexnější
vyhodnocení této kapitoly v církvi.
38) Agostino Bono: “Dueling cardinals: Pros
and cons of birth control” (Bojující kardinálové: Pro a proti
kontrole porodnosti), řím.-katol. arcibiskupský týdeník The Catholic
Transcript, Hartford, CT, U.S.A., 25/5/92 s.9 a 15. Článek je zkrácený záznam
rozhovoru mezi kard. Königem a kard. Ratzingerem v Řezně u jeho bratra v září
1991. König tam mj. říká, že “otázka přelidnění světa nesmí být
jednoduše ignorována…”. Dále pak Ratzingerovi připomíná, že
ctnost opatrnosti by měla být zvažována i v otázce antikoncepce: “skončili
jsme v soutěsce, protože rozlišujeme mezi umělou a přirozenou kontrolou
porodnosti, jako by z morálního pohledu bylo důležité, jakým ‘trikem’
podvedeme přírodu…”. Ratzinger se ale brání a říká, že “…jestli
oddělíme sex od reprodukce, sex bude mít stejný vztah k morálce jako pití
šálku kávy…”. König dodává: “…velmi málo je zde řečeno
o svědomí, které je posledním kritériem. Každý je volán k rozhodování
podle svého svědomí…” a diskuse pokračuje (z angl. zkrátil FM).
39) Pavel Mikeš: “Příspěvek k
psychologické interpretaci happeningu”, Katedra výtvarné výchovy,
Univerzita Palackého, Olomouc, Duben 1967, 51 s.
40) Biskup Davídek nás důsledně učil rozlišovat
mezi věrností (fidelitas) papežskému a biskupskému úřadu, což je
ctnost, kterou on také měl, a mezi loajalitou, která ctností není. Šlo mu
vždy o to, aby kolem nástupce Petra bylo vždy dostatek pastýřů po vzoru
apoštola Pavla (Gal 2:11-17). Jejich nedostatek a s tím spojené následky
netvořivého vztahu k autoritě v církvi, dokládal příklady z dějin
autority a papežství.
12. 8. 2010 v 7:20
No to je humus!
16. 8. 2010 v 14:15
Takový komentář je na úplně jinou diskusi :) Zdalipak může takový komentář ze své podstaty páchnout, nebo je to jen sekundární kvalita? :)
17. 8. 2010 v 0:43
Nebo se musíme ptát, zda je zápach nutná nebo jen nahodilá vlastnost takového komentáře :) (Ovšem dá se to vykládat i velmi pozitivně – humus ve skutečnosti vůbec nepáchne. Humus je základem, ze kterého raší vše nové!)
17. 8. 2010 v 12:44
Taky pěkné:)
Musím se smát, protože mi prostě přijde odmítání zabývat se podobami soudobého myšlení jako ghettizace. Jen takoví odmítači pak mohou mluvit o heretičnosti těch soudobých. Jenže si většinou neuvědomují, že jejich heretičnost spoluutvářejí. Vycházejí z toho, že je odmítají, a pak se třeba i nechají okouzlit vlastní dovedností, že se jim podařilo odmítnout to, co předem odmítali :)
18. 8. 2010 v 9:21
Napsal jsem článek o nebezpečí extrapolování kybernetického systémového přístupu do ontologie. Vyjde ve sborníku konference o systémovém myšlení SYSIN 10. Když vidím, jak někdo něco takového dělá s teologií víry (sacra doctrina), a to bez kloudné znalosti obou z oborů, pak mi nezbývá nic jiného, než si trochu ulevit.
18. 8. 2010 v 9:39
“Ontologická analýza pojmu systém” https://sites.google.com/site/fratomasjirijstodola/texty-1
18. 8. 2010 v 12:27
Jiří:
Pěkný text, díky. Samozřejmě – i když to není téma pod tento článek – mi nemohl nepřipomenout problém duše jako subsistentní formy :-D ve kterémžto se opět přikláním více k Fuchsovu řešení.
Jinak, když tam píšeš o těch kulturních artefaktech, již roky přemýšlím nad tím, jaký je ontologický statut kulturního artefaktu “píseň” …
18. 8. 2010 v 13:27
Jiří Stodola: Vzhledem k tomu, že zdejší text, k němuž se zde vyjadřujeme, podává jen letmé náznaky toho co a jak s kybernetikou, nevidím oprávnění podsouvat mu Vaši, i když jistě poučenou interpretaci, co je to kybernetika a co s ní máme dělat. Proto si nejsem jist, jestli prostě jednoduše nemluvíte o něčem jiném než tento text. Je jistě zajímavé uvažovat, co přispívá k totalitarismu, jak jsem zběžně postřehl v souvislosti s Vaším textem, ale s Lévinasem bych raději řekl, že je problém v nerespektování jinakosti, nedání možnosti obhájit se: tedy uzavřenost, která předem ví, koho je třeba odstranit, zavrhnout či zabít.
18. 8. 2010 v 13:29
O tom se už dlouho bavíme s Jiřím Kubem, ale valného řešení jsme nedosáhli.
Řekl bych, že nějaká konkrétní píseň sama o sobě je intencionální jsoucno. Její konkrétní provedení, přehrání atd. je prostě akcident toho jsoucna, které vydává onen zvuk.
Ono z tomistického hlediska je hudba aritmetika doplněná o akcidentální vymezení “zvuk”.
Podobně smýšlí J. Raclavský. http://www.phil.muni.cz/~raclavsk/music.php?p=cz
18. 8. 2010 v 16:15
Buďme tedy kokrétní:
Tato pasáž:
“A nyní zpět k tématu O přelidnění, s nímž souvisí otázka kontroly porodnosti, antikoncepce a dnes, 27 roků po Davídkově semináři, jedno z hlavních témat konference OSN “O populaci a vývoji lidstva” (Káhira, září 1994). Davídek došel tehdy analýzou jednoznačně k odmítnutí rozdělovat antikoncepci na umělou a přirozenou, protože vše, kromě hříchu, je ve stvoření možno považovat za protaženou ruku boží. Přenesl proto
celé těžiště na úroveň mentálního etického rozhodování, to znamená, jak mi to, co používám, slouží v kvalitním rozvíjení vztahu muž – žena, tedy k rozvíjení vztahového jsoucna, lásky. Dnes se s Davídkem v tomto směru pravděpodobně shoduje např. kardinál König z Vídně, zatímco např. Ratzingerova škola stále toto rozdělení na umělé a přirozené zastává (38).
Ve Spojených státech převážná většina dospělých katolíků se domnívá (>90%), že ti, kteří zodpovědně používají umělou antikoncepci v manželství, mohou být i dobrými křesťany, katolíky.”
je pro mne jako věřícího katolíka do nebe volající zhovadilostí. Nejde o to, že Davídek nebral vážně učení Církve o antikoncepci, které bylo jasně deklarováno několika papeži a má známku DOCTRINA CERTA, což znamená, že je nezměnitelné, ale autor textu manipuluje tím, že snad v Církvi legitimně působí více škol, které na tuto problematiku mají jiný názor. Není tomu tak. Učení o těžké hříšnosti antikoncepce (Církev nezná žádnou přirozenou antikoncepci) je oficiální a pro každého katolíka závazné. Ten, kdo si myslí něco jiného, pak je neposlušný církevnímu Magisteriu a jeho postavení není v žádném případě legitimní. Co na tom, kolik procent lidí si myslí něco jiného, než učí Církev? Tak tomu většinou bývá.
18. 8. 2010 v 16:16
Užívání antikoncepce je pochopitelně hříchem, a to hříchem smrtelným, takže stěží může být prodlouženou rukou Boží, že ano…
18. 8. 2010 v 19:01
V katechismu nic o žádném smrtelném hříchu antikoncepce není. Nehledě na to, že o přirozené antikoncepci tam psáno je. Ale tohle tady nebudu řešit. Kterýpak katechismus asi pan Stodola vlastní, nějaký tridentský nejspíš.
Kdo takhle chápe pravdu (jako výroky jakéhosi neomylného Magisteria, které je ovšem ve skutečnosti omezeno jen na určitou dobu existence církve a na všechny ostatní doby dští oheň a síru zavržení) musí mít velmi “pěknou” představu o Bohu. Jen si vemte, jaká děsná tlačenice bude v pekle, když je tolik smrtelných hříchů. A jen hrstka vyvolených realistů věřících Magisteriu nakonec skončí v nebi. To je ale krásná představa o Bohu. Fakt paráda! Mě už ani nebaví argumentovat, ale třeba se ještě vzchopím. – Každopádně já nechci být křesťan hlupák, slepá a hluchá ovce nějakýho debilního magisteria! Na tom článku o Davídkovi je nejpřínosnější právě jeho pojetí autority. Autority, ke které vzhlížíme proto, že ji ctíme a uznáváme to, že svému předmětu rozumí a že dokáže vysvětlit, PROČ něco hlásá. Autorita, která kolem sebe plive pojmy jako smrtelný hřích a peklo není žádná autorita, naopak je to děláno ze slabosti a bázně.
18. 8. 2010 v 19:48
1) Text o Davídkovi je, soudím, přehledný a čtivý a kdybych se tomu chtěl věnovat, četl bych ho podrobněji.
2) Davídkova teologie, jak je tam předvedena, mě nijak zvlášť neoslovuje. Možná kdybych zažíval kontext, proti čemu se vymezoval. Snad při dalším čtení. Líbí se mi však obecně snaha teologizovat různé obory (zmíněno u chemie). I když ještě radší bych “chemizoval teologii”.
3) Klasifikace různých činností coby “pochopitelně hříšných” se mi moc líbí, zvláště je-li velebná a ohlušující jako barokní moralitka nebo naopak předem donkichotsky beznadějná (když třeba Aleš Roleček označoval internet za Antikrista). Zní-li to však příručkově a úřednicky jako z brožurek Občanského institutu, zívám. Je třeba taková dekadence taky hříšná? Nebo dokonce smrtelně hříšná? Podle výnosu Amentibus kredencem Lva XXVII. je pro katolíky závazné dekadenci odmítat a čistit si zuby. (Aby nedošlo k omylu: antikoncepci nepoužívám a neznám, koneckonců mám šest dětí.)
4) Ontologický statut písně je “trálala trálala tralá-alalá, kterak ta vodička té-eče, trálala trálala trála-alalá, že mě ta cérečka né-echcé.” Odcházím zpívat. To totiž JE důležité.
19. 8. 2010 v 0:07
Moje předchozí reakce byla přehnaná, uznávám. Ovšem důvod přehnanosti je ten, že kdykoli jako katolík slyším o tom, že nějaké učení je pro každého katolíka závazné a nezměnitelné, vidím rudě, neboť to není pravda! – A aby nedošlo k nedorozumění: antikoncepci neužívám, což ovšem neznamená, že se nevyjádřím k tomu, když o tom někdo píše mylně. Vezmu Kompendium katechismu a čtu čl. 498, kde se píše, že užívání antikoncepce je “vnitřně nemorální”. Kde je tady co o smrtelném hříchu? Když na náš web přijde někdo, kdo není v Církvi a čte tady řeči o smrtelném hříchu antikoncepce – jak to může církvi pomoci? Nemohu snést, když moji MILOVANOU problematickou a hledající Církev někdo představuje jako násilnou autoritu, která neumí dělat nic jiného než “předkládat pravdy k věření” a hrozit peklem.
19. 8. 2010 v 0:15
A díky za odkaz na článek “ontologická analýza”, to si ráda přečtu a snad se tady ještě rozjede debata o použití kybernetiky v teologii.
Podstata toho bude asi ta, že nauka církve, dogmata a různé články víry se chápou jako pravidla k řízení nějakého celku. A každé pravidlo může být ze své povahy vyjádřeno lépe, aby určité vztahy lépe řídilo podle účelu, kvůli kterému bylo toto pravidlo přijato. Tak například základní kř. dogma “Bůh je jeden” by “kybernetická teologie” mohla chápat jako zásadní a praktické pravidlo pro jednání křesťana: Nemáme za boha považovat peníze, moc, tělo, apod. A plynou z toho ještě další dalekosáhlé důsledky, když se toto dogma-pravidlo rozvede. (Například odmítání gnostického dualismu). Pak má také smysl říci, že kdo se neřídí tímto pravidlem, nemůže být křesťanem, ale nemá už smysl říkat, že věta “Bůh je jeden” je odrazem jakési svaté a neměnné pravdy, která zde vždy byla přítomna nezávisle na tvůrčí schopnosti lidského intelektu tyto pravdy-pravidla vytvářet a ověřovat v realitě. – A ve kterou musíme slepě věřit, jinak nebudeme spaseni.
19. 8. 2010 v 0:23
Ad Homunkulus: jo, chemizace teologie, paráda :) Ale právě kybernetika je něco jako biologizace teologie. Systémový přístup ke světu – dívat se na všechny věci, vztahy, společenské systémy optikou složitých systémů přírodních (mezi něž patří i člověk jako speciální organický systém), které jsou všechny řízeny pomocí informace přenášené různými hmotnými signály. Tak je také Církev velký organismus řízený lépe či hůře pomocí určitých pravidel, informací, předávaných pomocí různých signálů.
19. 8. 2010 v 7:37
Tole lege:
Casti Connubii, 57
Arci někteří, zřejmě se odkloňujíce od křesťanské nauky, která hned od samého počátku byla převzata a bez přetržení byla hlásána, v poslední době byli toho mínění, že se má slavnostně zaujmouti jiné stanovisko k tomuto jednání. Proto Církev katolická, jíž Bůh sám svěřil úkol učiti a chrániti bezúhonnost a počestnost mravů, uprostřed této mravní spouště, aby zachránila neporušenou čistotu manželské smlouvy před touto ohavnou zkázou, na znamení svého božského poslání důrazně našimi ústy zvedá hlasu svého a znova prohlašuje: jakékoli manželské obcování, při němž jest olupován úkon úmyslným zásahem lidí o svůj přirozený účinek, to jest dáti život dítěti, jest prolomením zákona Božího a přirozeného, a ti, kdo se dopustili něčeho takového, poskvrňují své svědomí těžkou vinou.
19. 8. 2010 v 7:41
Ano, v nebi bude pravděpodobně méně lidí než v pekle. To si myslel sv. Augustin a já s ním souhlasím.
19. 8. 2010 v 13:00
Nějak mi tady chybí pokoncilní myšlení! Nenašlo by se něco jiného než encyklika Pia XI? Pokud se zde někdo kloní k lefebvristům, mně to nevadí, ale ať jejich chápání katolictví a křesťanské nauky vůbec skrytě nepodsouvá jako by to bylo myšlení celé církve!
Svatý Augustin, no jo :) Ten do pekel lifroval kde koho. Bude tam podle něj například hromada úplně malých dětí – nepokřtěných, pokud se nemýlím.
19. 8. 2010 v 14:12
Jiří Stodola: Jsem rád, že jsem se konečně dostal k nějakému Vašemu delšímu vyjádření a přečetl jsem si Váš text, na nějž jste zde zanechal odkaz. Když přehlédnu karikatury postmodernismu a analytické filosofie (,…:) )., není to nezajímavý text. Na základě Vaší interpretace, co je to systém, jsem dospěl k závěru, že takto představenému systému chybí ontologické vyjasnění vztahu mezi prvkem a jeho systémem. To může být příčinou různých problémů, s tím souhlasím. Jak jsem si všiml, Vy se snažíte vystihnout povahu celistvosti systému slovy jako “soubor” či “souhrn”. Zdá se mi však, že neuznáváte jinou podobu celistvosti, než je zmíněný “souhrn” (1) a pak svébytná “substance”, která je skutečným celkem(2). Zaráží mě na tom skutečnost, že automobil stejně jako hromadu písku považujete za týž druh celku (souhrn). Se zmíněným myšlením souhrnu navíc spojujete zvláštní statičnost prvků jako v případě výroku o shluku buněk. Shluk buněk, je-li však myšlen organismus, je opět něco jiného než shluk písku. Pak mě ale zaráží ještě jedna věc. V případě systémového myšlení varujete před tahem, který zasouvá nižší systém do vyššího a popírá jeho specifitu, avšak nedělá Vám problém popřít individualitu vidoucího a nevidoucího, když je chcete zahrnout pod jeden svět (protože zde nepovažuji požadavek principu sporu za oprávněný, odhlížím od jeho aplikace, která je však pro Vaši argumentaci podstatná). Chápu, že se tím snažíte říci, že svět není substance, ale není nepodstatné, jakou cestou se to snažíte provést. Přesto se mi zdá, že jakousi celistvost světa předpokládáte, přestože zůstává ontologicky nevyjasněná. Kdyby svět nebyl substance, ani by nedávalo smysl mu zkoušet jen tak zkusmo připisovat vlastnosti vidoucího či nevidoucího. Proto se mi zdá, že aplikací principu sporu v dané situaci nerespektujete ontologické problémy týkající se celistvosti světa a jejich problematičnosti unikáte. Očekávám, že mě napomenete za nepochopení Vašeho pojetí substance. Pak Vás ale vyzývám, abyste své pojetí obhájil.
19. 8. 2010 v 14:19
Jejda, koukám, že mi v předešlém příspěvku vypadlo krycí jméno :)
…Pokud jde o Augustina, neřekl bych, že je vždy tak ukrutný. Jeho pravá církev v “Obci Boží” přece není jednoznačně rozpoznatelná. Může do ní patřit i ten, kdo není v instituci pozemské církve a naopak. Tam se také snaží ukázat, že být křesťanem není závislé na zanikajícím institučním kolosu Římské říše. Dělat z Augustina takový symbol hrůzy je zas jen vybírání z Augustinova rozsáhlého díla, které vždy reaguje na konkrétní historické události.
19. 8. 2010 v 14:29
Podobné strašení mi ale přijde spíš farizejské. Neřekl snad Ježíš:ἐν ᾧ γὰρ κρίματι κρίνετε κριθήσεσθε, καὶ ἐν ᾧ μέτρῳ μετρεῖτε μετρηθήσεται ὑμῖν ? (Matouš 7:2)
19. 8. 2010 v 14:29
Díky za komentář.
“Jak jsem si všiml, Vy se snažíte vystihnout povahu celistvosti systému slovy jako “soubor” či “souhrn”. Zdá se mi však, že neuznáváte jinou podobu celistvosti, než je zmíněný “souhrn” (1) a pak svébytná “substance”, která je skutečným celkem(2). Zaráží mě na tom skutečnost, že automobil stejně jako hromadu písku považujete za týž druh celku (souhrn).”
Ve skutečnosti rozlišuji asi tři typy jednoty:
-dokonalou, substanciální = substance
- nedokonalou, akcidentální – agregát, neboli spojení substancí za určitým účelem – kupříkladu automobil nebo stát,
- nedokonalou, nahodilou – kupříkladu hromada písku.
V textu jsem nedokonalou jednotu blíže nečlenil.
“Shluk buněk, je-li však myšlen organismus, je opět něco jiného než shluk písku.”
Živý organismus je právě substance, jeho chápání jako shluku právě v textu odmítám.
“nedělá Vám problém popřít individualitu vidoucího a nevidoucího, když je chcete zahrnout pod jeden svět (protože zde nepovažuji požadavek principu sporu za oprávněný, odhlížím od jeho aplikace, která je však pro Vaši argumentaci podstatná).”
Je-li svět substancí, pak identita jednotlivců (vidoucího, nevidoucího), všechny jejich stavy je třeba přičíst Světu jako substanci. A v tom je právě rozpor.
“Přesto se mi zdá, že jakousi celistvost světa předpokládáte, přestože zůstává ontologicky nevyjasněná.”
Ano, předpokládám, ale nikoliv substanciální jednotu. Jednota světa třeba spočívá v tom, že hmotné věci jsou složené z určitých principů, že pocházejí od jediné Příčiny – Stvořitele, takže jsou jeho více či méně dokonalými obrazy.
19. 8. 2010 v 14:33
Chcete-li abych uvedl druh jednoty světa, tak bych jej považoval asi za agregát, tedy souhrn substancí, spojených za účelem chvály Stvořitele a k životu tvorů.
19. 8. 2010 v 14:40
Pokoncilní myšlení, no, vzhledem k antikoncepci se nic nezměnilo. Sice už se nikde nepíše “těžká vina” či “smrtelný hřích” – nepíše se tam o tom nic. Ale to, co napsal Pius XI. je v platnosti. To, že Pavel VI. do Humanae vitae nenapsal “těžký hřích”, nezanamená, že tím povahu skutku a náhled Církve na něj změnil. Církev má zásadu, že když k něčemu chybí novější směrnice je třeba se řídit těmi staršími. Takže nenapsal-li Pavel VI. o jaký jde hřích, platí, co napsal Pius XI.
Navíc Pavel VI. považuje antikoncepci za vnitřně špatný skutek a takovýto skutek je vždy materií těžkého hříchu.
19. 8. 2010 v 14:40
Homunkulus:
Ontologický statut písně je “trálala trálala tralá-alalá, kterak ta vodička té-eče, trálala trálala trála-alalá, že mě ta cérečka né-echcé.” Odcházím zpívat. To totiž JE důležité.
Považuješ tedy řešení ontologického statutu písně za nepodstatné, nedůležité. Na to máš jistě právo, ale zajímalo by mne, jak zní to tvé kritérium důležitosti, je-li univerzální nebo rozčleněné podle různých typů realit a jak bys to kritérium obhájil. Neboť je docela dobrým prostředkem, smést něco ze stolu zhodnocením, že “to není důležité” (neříkám, že ty to děláš). Občas se s tím setkávám a občas mě to irituje.
19. 8. 2010 v 14:41
Jiří:
Církev má zásadu, že když k něčemu chybí novější směrnice je třeba se řídit těmi staršími.
O tomhle jsi už kdysi psal na signálech. Můžu se zeptat, kde je ta zásada definována? Říkal jsem o tom totiž jednomu kamarádovi-studentovi teologie a ten mi ten princip nepotvrdil (což samozřejmě ještě nic neznamená, ale na druhou stranu, určitou váhu tomu přikládám)
19. 8. 2010 v 14:51
Ještě k tomu “pokoncilnímu” myšlení. To je sice možná faktem, ale otázkou je, nakolik je normou. Abychom to zjistili (nebo se to aspoň pokusili zjistit), museli bychom nejprve pracně nastudovat a zhodnotit různé církevní dokumenty, záležitosti dějin Církve, tradice, kanonického práva, pojímání dogmat apod. Na základě toho, co jsem o tom dosud přečetl, “pokoncilní myšlení” za nějakou normu určitě nepovažuju.
19. 8. 2010 v 14:57
Je to zásada kanonického práva:
Kán. 19: Chybí-li pro určitou věc výslovný předpis zákona, ať obecného nebo partikulárního, nebo zvykové právo, nutno vzít předpis, nejde-li o záležitost trestní, ze zákonů vynesených pro obdobné případy nebo předpis ze všeobecných právních zásad s ohledem na kanonickou umírněnost, na ducha a praxi římské kurie a na společný a ustálený názor znalců.
Kán. 20: Pozdější zákon ruší dřívější nebo jej opravuje, když je to v něm výslovně řečeno, nebo obsahuje-li jeho přímý opak nebo uspořádává-li zcela nově látku dřívějšího zákona. Avšak obecný zákon nic neopravuje na partikulárním nebo zvláštním právu, leč by právo výslovně stanovilo něco jiného.
Kán. 21: V pochybnosti se nepředpokládá, že zákon dosud platný byl odvolán, nýbrž je nutné pozdější zákony srovnávat s dřívějšími a uvést je, pokud je to možné, v soulad.
19. 8. 2010 v 15:03
Ad sv. Augustin.
My tomisté místo do pekla lifrujeme nepokřtěné děti do limbu.:-) Sv. Augustin sice lifroval do pekla, kde koho, zato však vyslovil hypotézu, že by Bůh čas od času mohl zavrženým ulevit v pekelných mukách. Fakt! A to je myslím docela smělá myšlenka, ne?
19. 8. 2010 v 15:19
Jiří:
Ad kánon – díky!
Ad Augustin – to je teda síla, to jsem nevěděl. Ale jen tak mimochodem, přijde mi, že co do velikosti vlivu na Církev, kdyby si to Augustin s Tomášem “rozdali”, tak Tomáš by zřejmě odešel jako spráskaný pes …
19. 8. 2010 v 15:19
Ještě k závažnosti antikoncepce, všimněte si do jaké řady Jan Pavel II. antikoncepci vřazuje:
“80. Rozum dokazuje, že existují předměty lidských skutků, které lze považovat za “nezaměřitelné” k Bohu, protože zcela odporují dobru člověka jako osoby, tj. bytosti stvořené k Boží podobě. Jsou to skutky, které církevní morální tradice nazývá “vnitřně špatné” (intrinsece malum). Jsou takové vždy a samy o sobě, již pro svůj předmět, nezávisle na úmyslech jednající osoby a na okolnostech. Proto také církev, aniž by ani v nejmenším popírala vliv okolností a zejména úmyslů na morálku, učí, že “existují skutky, které samy o sobě a samy v sobě, nezávisle na okolnostech, jsou vždy zcela nedovolené vzhledem k jejich předmětu.”[131] Sám 2. vatikánský koncil, s ohledem na náležité respektování člověka jako osoby, předkládá rozsáhlý výběr příkladů takových skutků: “Vše, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, eutanazie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné a duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými, a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.”[132] pokud jde o vnitřně špatné skutky a otázky týkající se antikoncepce, kterou se manželské spojení úmyslně stává neplodným, Pavel VI. učí: “Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší mravní zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra, není dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého (srov. Řím 3,8), tj. činit předmětem pozitivního úkonu vůle něco, co je vnitřně nesprávné, a proto nedůstojné lidské osoby, i když se to děje s úmyslem zachovat nebo podpořit dobro osobní, rodinné nebo sociální.” (Veritatis Splendor, 80)
19. 8. 2010 v 15:25
Ad Augustin vs. Tomáš. No, já nevím. Vliv svatého Tomáše na Církev je téměř totožný s vlivem Tridentského koncilu, protože ten byl zcela v tomistických rukou.
19. 8. 2010 v 16:34
Jiří:
Pokud je to tak, měl bych k tomu jednu zajímavou (byť ne úplně související) poznámku. Efrém Jindráček OP údajně vydal článek ve Studia theologica (bude to asi tohle, nečetl jsem to: Užití filozofických termínů ousia, substantia a jejich odvozenin v dogmatu. ST14 V:4 (zima 2003): 39–54), kde údajně dokazuje, že tridentský koncil by se údajně neměl interpretovat v aristotelském (a tudíž bych řekl i tomistickém) smyslu. Pokud to tak je, mohlo by to vnést trochu světla i do problému duše jako subsistentní formy
20. 8. 2010 v 3:37
Ještě k tomu lifrování do pekla :) Ano, tomisté to házeli do limbu, ale Benedikt o limbu prohlásil, že tato nauka nebyla nikdy definována jako článek katolické víry a “zaměření se na naději je smysluplnější, než držení se pojmu limbu”. – Mně na tom fascinuje tahle představa: Církev něco stanoví jako článek víry (a někteří jsou přesvědčeni, že nauka o limbu je závazný článek víry) a mocnosti nebeské se tím musí řídit? Když Augustin házel děti do pekel, tam je tam Bůh nechával. Pak přišli tomisté – a ejhle, Bůh vyňal duše “zavržených” dětí z pekel a umístil je do limbu, kde mohou zakoušet pouze “přirozené štěstí”, a náhle nyní Bůh samozřejmě váhá, protože si není jist, zda má děti z limbu vyjmout a celý limbus zrušit… Skutečně vůbec nechápu, jak si někdo může představovat, že lidskými pravdami by se mohl Bůh řídit, když je zjevné, že tyto nauky jsou jen hypotézy. Ale psychologicky nutné hypotézy. Nemůžeme se bez nich obejít, protože chceme rozumět světu. Ovšem toto rozumění je stále “příliš lidské”. A tak je to se všemi články víry.
20. 8. 2010 v 3:48
Maftík: “pokoncilní myšlení za nějakou normu nepovažuju”. Pokoncilním myšlením jsou míněny dokumenty vzešlé z jednání 2. vatikánského koncilu. A pro ty, kdo se domnívají, že křesťanem je ten, kdo “věří” v pravdy obsažené v nejnovějších dokumentech Církve (nu, já to nejsem, já se těmi dokumenty pouze snažím řídit, nikoli v ně věřit jako v závaznou pravdu), tak pro tyto lidi musí být takové dokumenty normou. A pokud se jim to nelíbí, mají hned možnost státi se lefebvristy :)
20. 8. 2010 v 9:04
Článek víry není svévolné ustanovení Církve, ale její konstatování, že se podle Božího Zjevení se to má tak a tak. Církev nekonstruhuje nadpřirozenou skutečnost, ale pod vedením Ducha svatého konstatuje její objektivní stav.
Učení o limbu není článek víry, ale vznikl jako teologická hypotéza, která se pokouší vysvětlit dvě věroučné jistoty: Bůh ve své spravedlnosti nemůže trestat ty, kdo osobně nezhřešili; kdo není pokřtěn (vodou, touhou, krví) nemůže být spasen.
Tomisté předpokládali, že dítě před užíváním rozumu, nemůže být pokřtěno díky své touze (nemá rozum), a pokud umře přirozeně, pak ani křtem krve. Pro takové děti není šance na spásu, pokud umřou bez křtu vodou. Ale Bůh je zase nemůže tresta, pokud nic neprovedli. Takže vznikla hypotéza limbu, tedy místa PŘIROZENÉ blaženosti.
Benedikt XVI. zcela správně předpokládá, že možnost spásy prostřednictvím křtu touhy, není pro nepokřtěné děti vyloučená, protože jim Bůh může vlít poznání. Mně se tato varianta také líbí víc.
20. 8. 2010 v 9:07
Bůh se samozřejmě neřídí hypotézami teologů. Tyto hypotézy také nejsou vydávány za závazné učení Církve.
Pokud je ovšem něco dogmatem, pak je to pravda ne proto, že to za dogma bylo vyhlášeno, ale bylo to vyhlášeno za dogma, protože je to pravda, což Církve ve své neomylnosti poznala.
20. 8. 2010 v 9:20
Pozor na to: dokumenty II. vat. koncilu nemají závaznost dokumentů koncilů předešlých! Pouze se snaží novým způsobem vyjadřovat staré učení.
Pokud obsahují nějakou nejasnost, pak je třeba je interpretovat v duchu tradičního učení. To potvrdil Pavel VI. i Benedikt XVI.
Podle mého názoru neexistuje žádné legitimní předkoncilní a pokoncilní myšlení.
Lefébvristou či modernistou je ten, kdo považuje II. vat. koncil za nějaký výrazný zlom v učení Církve. Po koncilu samozřejmě propukla velká krize víry v Církvi, ale za to nemohou ani tak koncilní dokumenty, jako jejich modernističní interpretátoři, kteří získali významné posty. Ano, vzdělání kněží je tristní, duchovní vedení laiků příšerné, ale za to nemohou koncilní dokumenty.
Tento můj názor je v příkré opozici k tomu, co si o koncilu myslí jak “lefébvristé” (často se s nimi o tom hádám), tak radikální modernisté usilující o protestantizaci Církve (kupříkladu Martin Vaňáč a časopis Getsemany).
21. 8. 2010 v 0:57
Podstatný rozdíl mezi dokumenty II vat. a předešlými závaznými dokumenty je také ve stylu: nepoužívá se zde “anathema sit” a právnické formulace ve smyslu “tak to je a nijak jinak”. Jsou to spíše různá zamyšlení a návrhy – proto o nich lze říci, že nemají tu “závaznost” předešlých koncilů. Je ale otázkou, do jaké míry ke starému učení něco přidávají, ba možná ho i mění (jaksi nezávazně…) nebo ho jen novým způsobem vyjadřují. Například ocenění nekřesťanských vyznání není podle mne nový způsob vyjádření starého učení. Ale to by se asi muselo rozebrat konkrétně.
Neomylnost církve v určitých speciálních situacích (koncily) je jistě také založeno na nějakém dogmatickém ustanovení. Nevíte které to je? Já znám lépe jen dokumenty II. vat. konc., ty předchozí moc ne.
23. 8. 2010 v 13:05
Františko, Ty seš úplně mimo, to člověk neviděl.
V Novým zákoně se výslovně zapovídaj pod autoritou našeho Pána Ježíše Krista věci, který Ty na různejch koutech tohoto webu obhajuješ krkolomnými způsoby, jako je dobrovnlé opíjení se, aktivní homosexuální chování a další věci.
Nic proti Tobě, ale tohle je takový natahování černýho pytle přes hlavu.
Navíc to jsou slova našeho Pána, ne nějakýho Stodoly, Tejára nebo já nevím koho podle Tebe.
Copak je život tak krátkej, abychom dělali z Písma polívku s čínskejma nudlema?
23. 8. 2010 v 13:08
Sorry, chci říct, copak je život tak dlouhej, abychom z výkladu Evangelia mohli dělat úžasný nikdy nekončící nám konvenující analytický dobrodružství.
23. 8. 2010 v 13:19
Pan Stodola je nějak podivuhodně optimistický.
Třeba to bude podnětem k lepšímu vzájemnému porozumění,
to měl přeci IIVK vlastně za cíl…
23. 8. 2010 v 13:46
Neo, nevím, že bych tady někde hájila aktivní homosexuální chování, to je naprostý omyl. A pokud vím, tak slovo “homosexualita” je zmíněno pouze v překladu Bible kralické. A s tím opíjením :) To je zajímavé, že náš Pán jako vůbec první zázrak proměnil vodu ve víno a to patrně ke konci svatby, když už byli všichni dost opilí. A víš kolik toho vína bylo? Podle tehdejších měr tak šílené množství, že to svatebčané vůbec nemohli vypít.
A žádného Tejára neznám.
Copak je Bůh tak ubohý, abychom z něj museli dělat žárlivého otrokáře, jehož jediným zájmem je trestat svá stvoření za porušení předpisů, které nalil do hlavy jen několika málo lidem a ostatní nechal v pochybnostech?
23. 8. 2010 v 13:56
Ne, to ne. Co Pán Bůh zanechal za příkazy a přání, je naprosto zřejmé.
Když se opiješ do němoty, můžeš udělat takovou prasárnu, o jaký se ti ani nesnilo, a je jedno, zda jsi Františka, Stodola, Tejár nebo hosté na svatbě v Káni. Pán Ježíš je praktický stejně jako jeho apoštol sv. Pavel, ale to neznamená puritánství, jen sebekontrolu.
Ten článek (???), kde se hovoří, že se “neodvažujeme domýlšet, co znamená, že sv. Jan byl učedníkem, kterého Pán miloval”, je vrchol nevkusu. Nad ním stojí, že se KD s těmito názory shoduje.
Tak asi neumím číst nebo mám mov vypito. :-)
23. 8. 2010 v 13:59
http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=72
“Kromě rozhovoru s J. Kuběnou, který se na těchto stránkách objevil v roce 2004 (je umístěn v rubrice “psychika”), máme konečně další text, se kterým můžeme souhlasit. Je převzat ze sborníku “Pocta Kuběnovi, sborník k sedmdesátinám básníka Jiřího Kuběny“. (Prostějov, 2006. Uspořádal a vydal Zdeněk Janál.)”
“Že homosexualita, a nyní konečně můžeme říci přesnější slovo: že náklonnost mužů k mužům, je jedním ze základních konstitutivních prvků křesťanstva. Že je skrytě, ale o to mocněji přítomna v celých dějinách církve, v její estetice, v její liturgii, ve spiritualitě mnišské i rytířské, v duchovní poezii, v díle Órigenově, v díle svatého Řehoře Naziánského, v díle blahoslaveného Raymunda Lulla, v ikonografii Davida či svatého Šebestiána, v tajemném byzantském a staroslověnském obřadu „adelfopoiésis”, „bratotvorenije”, „vytvoření bratří”. Že je skrytě, ale o to mocněji přítomna v samotném ústředním příběhu křesťanství, v příběhu Ježíše Krista. Milióny křesťanů denně čtou a stamilióny křesťanů slýchají o „učedníku, kterého Ježíš miloval”, ale netroufají si pomyslet na to, co to znamená. ”
Rouhání!
23. 8. 2010 v 14:02
O chlastání si dovoluji nepamatovat, kde jsem to četla, ale bylo tam cosi o tom, že alkohol je nejlepší cesta, jak přežít, a kdo zná lepší, ať poradí.
Opakuji, nejsem kvaker, také piju alkohol, ale nejlepší cesta k přežiší to fakt není. :-)
23. 8. 2010 v 19:08
Maftík (k příspěvku č. 26): Nejdřív jsem nechtěl odpovídat. Quod scripsi, scripsi; ať to mluví za sebe. Vykládat bonmot je něco jako vykládat anekdotu či kóán. Mnohost významů se nahradí tím jedním privilegovaným. Ale budiž, dopustím se toho přečinu, hermeneutika je koneckonců rozumná. Bude to ovšem text sekundární, který vyloučí např. Tvoje (ne)pochopení toho primárního.
Písně mám velmi rád, v mé hierarchii jsou někde dost vysoko. Rovněž mám v oblibě zdůrazňovat věci tím, že se je snažím chápat ontologicky. V tom bychom se asi shodli.
V daném kontextu mi ale přišlo docela k smíchu, když poté, co se tu ve vážném tónu vynadá všem možným lidem a názorovým proudům za nepřesnost, lehkovážnost, vtipkování apod. … se najednou bez souvislosti uhne k něčemu tak nefilosofickému a odechovému jako je píseň. Asi jako kdyby na konferenci o finanční krizi zazněl vážný dotaz “pánové, viděli jste poslední dobou nějakou operetku? měli bychom ji zapracovat do našeho konceptu, ne?”
Teď mě jen napadá, co si tu kdo pod tou písní představuje. Mně se vybavily v první řadě moravský lidovky (jsem totiž z Čech), ale třeba máte na mysli něco jako Dies irae? Pak by mé hospodské asociace byly mimo mísu. (Doufám, že se tu nenajde nikdo tak dekadentní, aby jako prototyp písně označil Plyn už syčí z trouby ven …)
A v tu chvíli mě popadla chuť ontologický statut písně neřešit (i když uznávám, že i to je důležité, ne že ne) a prostě jít zpívat. Vybavily se mi totiž všechny vtipy o teoreticích, kteří věc popíšou do posledního šroubečku, ale jakživi se s ní prakticky nesetkají. Přijde mi, že píseň je správné zpívat, zpívat, zpívat, pak ji možná definovat, pak se tomu nevěřícně zasmát a zase zpívat. Jasně že filosofie se tématům jako píseň nemá vyhýbat, ale dokáže to, je-li sama nemuzikální? Verš “konkrétní píseň sama o sobě je intencionální jsoucno” jsem zkoušel zhudebnit a zpívat na mnoho způsobů a příliš neobstál.
Připadá mi totiž, že se tu implicitně říká “ontologický statut je důležitý, píseň sama tolik ne.” Narazili jsme tu na to v tom výroku, zda teologizovat chemii či chemizovat teologii. Vyjádřil bych to otázkou, zda je možné vyjít od jednoho oboru (stylu, žánru) ke druhému, aniž bychom jeden předem nadřazovali. V biologii to znám jako matematizaci, fyzikalizaci, chemizaci biologie, kdy se samotné biologické jevy zredukují na něco jiného a odvysvětlí. Co takhle jednou vykládat matematické jevy pomocí pojmů jako květ, lov či smrt?
Takže můj výrok měl nejspíš znamenat: “Ontologický statut písně? To jste mě překvapili, ale prosím, proč ne? Lze se do toho ale zodpovědně pustit, aniž bychom si nejdřív zazpívali?”
23. 8. 2010 v 19:41
Nea: Fascinujou mě lidi, kteří přesně vědí, co Pán řekl a neřekl, co se mu líbí a nelíbí, a říkají to za něj ostatním.
S homosexualitou jsem se v zásadě nikdy nesetkal a když jsem se o ní dozvěděl, nevěděl jsem si s ní moc rady (někteří zřejmě ano – sodomie a basta). A teď se dozvím, že tu je tradice, která se s tím zkoušela nějak popasovat – tuším, že ten citát o Órigenovi, Grégoriovi, Lullovi atd. je z Putny, nedohledával jsem – málokterý text k tématu mě tak zaujal … a Ty to zavrhneš slovem rouhání?
Mám chuť přitvrdit (tak to dopadá, když se člověk pouští do polemiky, stává se někým, kým nebyl): Není náhodou rouháním, když zavrhujeme bližní za své vlastní projekce? Není rouháním zužovat Boží působení na pár citátů, příkazů a úředních výnosů? Není rouháním zužovat si možnosti výkladu lpěním na vlastních předpojatostech? Nevím přesně, co spadá pod hřích proti Duchu svatému, ale nejsou to právě tyhle věci?
Sám bych to možná označil za hříchy proti Synu, totiž proti Logu. Dělá se tu z něj občas pouhá logika nebo dokonce pouhé předpisy. (Neříkám, že nemá i tuto podobu, ale nejen!)
Františka (a další, třeba trichoklés, já, Teilhard, Davídek …) je tu tlačena do pozice, kdy se má jako obhajovat a omlouvat za údajné nehoráznosti. To by možná mohla, kdyby šlo o web České biskupské konference, ale ne tady! Tady jsou, myslím, nehoráznostmi spíš výroky jejích oponentů. (I když proč ne, myslím, že k duchu místní dekadence patří i přítomnost opačných názorů – dokud nezpochybňují samotný ráz těchhle stránek. Nebo budeme radikální a Katolickou dekadenci zcela zpochybníme? Bylo by to v jejím duchu? Nevím, sám píšu zpovzdálí.)
“Copak je život tak dlouhej, abychom z výkladu Evangelia mohli dělat úžasný nikdy nekončící nám konvenující analytický dobrodružství?” Ano, na to je dlouhej dostatečně. Chvála Bohu za to. Líp bych to nenapsal.
A mimochodem, rozlišujme různé typy alkoholu, nejsme na schůzi Šimsova spolku: cesta vína (windó – totiž okno), cesta piva (bírdó) a cesta kořaličky (stopečkadó) jsou duchovními (spirituálními) cestami různého typu!
23. 8. 2010 v 20:18
“Nea: Fascinujou mě lidi, kteří přesně vědí, co Pán řekl a neřekl, co se mu líbí a nelíbí, a říkají to za něj ostatním.”
Sorry, řídím se katechismem a katolickou mravoukou schválenou Církví.
Nač ten patos?
Já sama jsem si nevymyslela uvedené teze.
23. 8. 2010 v 20:23
Ale prosimvás, já neříkám, že nemůžem pít pivo a víno, říkám, že alkohol není speciální druh duchovní cesty a že svatý Pavel říká, že opilci nevejdou do nebeského království, Pán Ježíš zas v evangeliu varuje před opíjením se, které znemožňuje ustavičnou bdělost.
Ve Starém zákoně je také opíjení se pod obraz přísně kritizováno, ale pití v rozumné míře je zcela bezpečné a neškodné.
Mravouka katolické Církve vyhlašuje dobrovolně zapříčiněnou opilost do stavu “bez sebe” za těžký hřích.
To je jako všechno vzduch?
Vytrhnem ty pasáže Bible?
23. 8. 2010 v 20:48
““Copak je život tak dlouhej, abychom z výkladu Evangelia mohli dělat úžasný nikdy nekončící nám konvenující analytický dobrodružství?” Ano, na to je dlouhej dostatečně. Chvála Bohu za to. Líp bych to nenapsal.”
Jenže Evangelium nemá touž funkci, jako básně Vladimíra Holana.
23. 8. 2010 v 20:51
Františka:
“Copak je Bůh tak ubohý, abychom z něj museli dělat žárlivého otrokáře, jehož jediným zájmem je trestat svá stvoření za porušení předpisů, které nalil do hlavy jen několika málo lidem a ostatní nechal v pochybnostech?”
Ale toho z Něj přece nikdo zde nedělá
24. 8. 2010 v 0:00
Homunkulus to shrnul velmi přesně, díky. Tady jde o ideu stránek, která je zcela speciální. Opravdu nejsme křesťanský web na kterém by někdo mohl hledat návod pro správný křesťanský život, k tomu jsou jiné stránky. Katol. dekad. má být útočištěm pro určité druhy hledajících lidí. Následující věc mě k tomu před chvílí napadla:
“Katolická dekadence je vlídná temná sluj, kde se může kdokoli schovat u paty Kristova kříže a bez obav se ptát, hledat nebo i křičet k Bohu. Moralisté, ti “čistí”, soudící a odsuzující jsou vítáni, ovšem jen před slují, na agoře. Ve vstupu do sluje samotné jim vždy budou bránit hlídací psi katolické dekadence. Neboť tam – už se nesoudí.”
Vykládat naše myšlenky jako propagaci homosexuálních aktivit (nejspíš sexuálních, ne?) nebo permanentního ožírání se, se mi jeví jako nepochopení. Tady nikdo nepopírá, že být pořád ožralý je k ničemu. Je třeba rozlišovat druhy psaní. Když řeknu někde v deníku (nebo kde vůbec :), že bez alkoholu se nedá žít, nijak z toho neplyne žádné pravidlo pro život, nebo moje popírání výroků z Bible.
Když někdo tvrdí, že Bible má jednoznačný výklad, pro mne tím eo ipso tvrdí, že je ten výklad znám a že je jediný možný a že pochází od samého Boha. Tím pádem, kdo se výkladem neřídí, je na zcestí atd. atd. A jsme u Boha-otrokáře.
Dobrou noc, jdu se vydat cestou mírného pracovního windó
24. 8. 2010 v 0:15
Ech, ještě musím předejít případnému zítřejšímu rozhorlení. Nikoho zde neosočuji, že by se pokládal za “čistého”. Na těhle stránkách ale musí být veden stálý boj mezi těmi, kdo si myslí, že znají trvalá (nebo dosti trvalá) měřítka posuzování a těmi, kdo je zpochybňují. To jsou ti hlídací psi :) Já to musím být jistě, ručím za celou sluj, a pomocníci jsou vřele vítáni. Přičemž kdyby tady nefungovala ta vášnivá debata a přitom velmi slušná (narozdíl od mnoha jiných webů), tak by to nestálo za nic a i sama sluj by byla poněkud nudná a blížila by se sektě.
24. 8. 2010 v 4:10
Díky za článek. Přečetl jsem si ho asi druhý den, co se tu objevil a jen jsem čekal co se objeví v diskusi…
Vždycky mě v podobenství o hřivnách fascinovalo, jak jsou služebníci, kteří se svěřenými hřivnami “riskují” odměněni a ten co ve strachu “předá jak obdržel” je odvrhnut. To myslím celkem souvisí i se zmiňovanou “odvahou mýlit se”.
Pro pana Stodolu, který na DaH tak rád “loví heretiky” (budu rád když mi tam najdete chybu): Píšete: “… Avšak pokud ve skutečnosti jednotliví lidé neexistují jako svébytná jsoucna, ale existuje jen jsoucno jediné, pak banální fakt, že to, co nazýváme Petrem něco ví, a to, co nazýváme Pavlem to neví, znamená, že jediné jsoucno – svět něco ví a neví zároveň.” Což jestli dobře chápu odmítáte. Pak pokud platí “O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.” (Marek 13,32) Syn a Otec nemohou být jedním jsoucnem – Bohem …ergo odmítáte trojjedinost boží (??) …spíš si tedy myslím že se v tom argumentu jeden z nás zamotal.
24. 8. 2010 v 8:33
Millo:
Nedávno jsem četl knihu od V.Wolfa “Psychologie Kristovy osobnosti” a i pro mě bylo překvapením, že pro mnohé pozdní scholastiky tento výrok v žádném případě neznamenal, že by to Syn doopravdy nevěděl (zřejmě právě kvůli tomu rozporu, co uvádíte), ale že to bylo myšleno nějak v tom smyslu jako “není důležité se o to starat”, nebo tak nějak …
Takže, kdo ví, jak to doopravdy je …
24. 8. 2010 v 10:54
Pravdu má Maftík, uvedený výrok nikdy nebyl interpretován ve smyslu, že Syn to neví. Bůh působí jako Trojice a co ví a působí Otec, to také ví a působí Syn a Duch svatý. Osoby Nejsvětější Trojice se vzájemně prostupují, reálně se odlišují pouze vztahy, které mezi nimi jsou – plození a vycházení.
Bůh je numericky jedním jsoucnem. Syn samozřejmě zná den konce světa. Jeho výrok se interpretuje ve smyslu: “Není to to, co jsem Vám přišel sdělit, zůstane to Božím tajemstvím.”
24. 8. 2010 v 11:03
Tyhle stránky mne fascinují tím, že s velkou mírou sebejistoty prezentují názory, které jsou inverzní názorům mým. Skoro se mi chce založit web Katolické kadence (zkratka KaKa), kde své opačné názory budu zveřejňovat.:-)
24. 8. 2010 v 11:11
“Když někdo tvrdí, že Bible má jednoznačný výklad, pro mne tím eo ipso tvrdí, že je ten výklad znám a že je jediný možný a že pochází od samého Boha. Tím pádem, kdo se výkladem neřídí, je na zcestí atd. atd.”
Ano, ten návod na dobrání se smyslu Písma se nachází v samotném Písmu. Viz II. list apoštola Petra 20-21.
“A jsme u Boha-otrokáře.”
Ne, to z toho neplyne.
24. 8. 2010 v 11:43
A kde se v písmu nachází návod na dobrání se smyslu toho verše z Petrova listu? Ten výrok bych mohl stejně tak číst jako pojistku proti svévolníkům, kteří vykládají Písmo necitlivě, a jako připomínku toho, že nejen text, ale i výklad může být inspirovaný. Vykládat Petra jako jednoznačný návod není nutné. A i kdyby ano, pořád je to jen jedna z tradic.
Podobnýma citátama lze utloukat protivníky snadno; stačí se postavit na stranu autora, přivlastnit si citát – a ten druhý se automaticky ocitá na druhé straně, zde přímo proti Duchu svatému. Na to nehraju.
24. 8. 2010 v 13:00
Homunkulus:
Já myslím, že zásadní otázka je: kdo “rozhodl”, které knihy Písma jsou inspirované a budou součástí závazného kánonu?
Odpověď: Církev. A to ne Církev, nakolik je všemi členy, ale Církev ve svém “vedení” (na Ducha Svatého jistě nezapomínám). A komu tedy přísluší ji vykládat? Laikům, kteří o ní nerozhodli?
24. 8. 2010 v 13:02
Homunkulus:
“Copak je život tak dlouhej, abychom z výkladu Evangelia mohli dělat úžasný nikdy nekončící nám konvenující analytický dobrodružství?” Ano, na to je dlouhej dostatečně. Chvála Bohu za to. Líp bych to nenapsal.
Upřímně, stále si nejsem jist, jestli tohle myslíš vážně. Pokud jo a neděláš si legraci, pak bych se opět chtěl zeptat, jak bys to obhájil (a ne že zase nějakou odpověď typu tra la la, jdu si konvenujícně dobrodružně analyzovat :-) )
24. 8. 2010 v 13:05
A ještě Homunkulovi díky za vysvětlení, jak to myslel s tou písní.
24. 8. 2010 v 13:47
Maftík: Z toho, že Církev uzavřela kánon, ještě snad nevyplývá, že tím automaticky její vedení získává monopol na výklad.
Ten výrok o dobrodružství výkladu myslím velice vážně, tak vážně, jako máloco. Může snad křesťan dělat tváří v tvář Evangeliu něco jiného, než se celý život snažit o porozumění v dalších a dalších souvislostech, ve kterých se ocitá? Ten text Karfíkové o otevřenosti křesťanství mi k tomu jde dohromady dost dobře.
Jak bys naopak obhájil názor, že novozákonní poselství je hotové, uzavřené, laik ho chápat nemůže a nesmí, stačí držet hubu a krok (a ne že zase nějakou odpověď typu pro polsušného křesťana je všechno podstatné uvedeno ve Zj 22, 18-19)?
24. 8. 2010 v 14:19
Církev si ten monopol ovšem (pokud vím odjakživa) přivlastňuje. Čím to?
K textu Karfíkové jsem napsal kritický článek do Distance, časem bude dostupný on-line, kdybys měl zájem si to přečíst.
Ad obhájení názoru. Především rozhodně nesouhlasím s tím, že laik by novozákonní poselství ne(s)měl chápat. Na to nevím, kde jsi přišel. Pokud jde o držení huby a kroku, pak nakolik něco v tomto smyslu Církev opravdu požaduje, předpokládám, že obhajoba by vypadala možná tak, že o spásu (jež je nejvyšším zákonem) je velmi lehké přijít, což je ta největší tragédie vůbec, a proto je nutné se do mrtě držet daného výkladu, i když mu třeba plně nerozumíme, což by zase poukazovalo na úzkou cestu. V evangeliu se píše, že po ní jde málo lidí a málokdo jí nalézá.
Každopádně, kdyby to bylo naplno tak, jak jsi formuloval, pak (ale v podstatě i nezávisle na tom) bych ale jistě požadoval pokud možno co nejfilosofičtější a nejnezvratitelnější důkaz těch fundamentálních skutečností víry jako že novozákonní posleství je hotové a uzavřené, že jediná Církev má plný monopol na správný výklad Písma a podobné. Požadoval bych to v zájmu svobody a důstojnosti člověka a uhájení racionality křesťanství.
24. 8. 2010 v 14:31
Homunkulus: resp., kdybys chtěl, můžu ti ten článek z Distance poslat mailem
24. 8. 2010 v 15:29
To, že někdo o sobě prohlásí, že je autoritou, nijak nepotvrzuje, že autoritou skutečně je. Autorita se přece zakládá na něčem jiném – na úctě a dobrovolnému podvolení se tomu, kdo nás vede, protože nahlédneme, že své věci skutečně rozumí a dokáže ji vysvětlit. Nebo potom na trestním právu jako autorita státní.
A mám takové cvičení pro naše logiky. Papež vyhlásí dogma o neomylnosti církve v určitých situacích. Tato neomylnost se ale nutně vztahuje i na toto dogma samé. Kdy se dogma stalo neomylným (nezměnitelným)? To je přece nějaký cirkulus vitiosus – Já to totiž nějak nechápu. A to si nedělám srandu.
24. 8. 2010 v 15:41
Maftík: Promiň mi občasnou příkrost (patří spíš J.S. než Tobě, ale většinou nepíšu zcela adresně). Článek si rád přečtu (jmeno.prijmeni, na seznamu).
Chtěl jsem sem napsat něco o tom, že popíráme-li otevřenost výkladu, neměli bychom nad Evangeliem meditovat, rozmlouvat ve společenství, ba ani ho číst nebo mu naslouchat bez patřičného dozoru. Vzal jsi mi svým příspěvkem vítr z plachet. Pokud však uznáváš právo laiků na chápání Evangelia, pak nevím, v čem je spor.
Uznávám, že jsou místa, která vyžadují přesné čtení – ale ona úzká cesta přece nevylučuje otevřenost, může být otevřená mj. i dalšímu zužování. Dokonce bych si mohl (což nechci) výroky o úzké cestě usurpovat a psát něco v tom smyslu, že onou cestou je právě stálá otevřenost, v níž je třeba znovu a znovu vážit každý krůček, kdežto širokou cestou prošlapaných výkladů se lze valit jako balvan.
Připouštím, že je rozumné některé výklady oproti jiným kodifikovat, různých šílenců od prvních heretiků až třeba po jehovisty tu bylo mnoho. Byli to ale právě lidé, kteří lpěli na nějaké své úzké cestě. Pokud ji chtěli prosazovat na úkor jiných jako tu správnou, chápu Církev, že se proti nim ohradila, ba i do budoucna pojistila. K otevřenosti křesťanství, jak ji chápu, by ale patřilo i takové podivné výkladové cesty a priori nezavrhovat, protože i ony se z textu nabízejí.
24. 8. 2010 v 16:53
Františka:
Ad autorita – přiznám se, že to zde taky nemám úplně jasné. Chtělo by to nějakého historika Církve a fundamentálního teologa …
Ad dogma – jak tomu rozumím já, dogma se stane nezměnitelným okamžikem vyhlášení. To ale znamená “pouze” to, že kdo by to od té doby popřel, přestal by být katolíkem – před označením dané pravdy jako dogmatické by k něčemu takovému nutně dojít nemuselo. Nemění to ale nic na věci samé. Navíc “dogmatizuje” se pokud vím pouze to, čemu se v Církvi obecně již po dlouhá léta předtím věřilo.
24. 8. 2010 v 17:02
Homunkulus:
Nezlobím se :)
Článek jsem Ti již odeslal.
Pokud však uznáváš právo laiků na chápání Evangelia, pak nevím, v čem je spor.
Myslím že v tom, že ty v podstatě tvrdíš, že je plně legitimní mít svůj vlastní výklad k danému verši, aniž bys ovšem přihlédnul, jak jej vykládá Církev (pokud jsi katolík). Pokud jej vykládá nějak a ty se přesto stále držíš svého výkladu, který je od toho církevního rozdílný, začíná problém, ale není tím řečeno to, že se nemůžeš ptát a třeba i klást námitky, resp. zdůvodňovat svůj výklad a ptát se, proč dle Církve není správný. Já věřím, že výklady Církve nejsou iracionální.
Hlavní problém je ale samozřejmě v tom, že pokud je člověk katolík-laik (a většinou nejen tehdy), nemá zrovna “právo” držet svůj výklad proti církevnímu.
K otevřenosti křesťanství, jak ji chápu, by ale patřilo i takové podivné výkladové cesty a priori nezavrhovat, protože i ony se z textu nabízejí.
Proč chápeš otevřenost křesťanství takto? Resp. z čeho ji odvozuješ? Já myslím, že kdyby křesťanství bylo takto otevřené, neproběhlo by vůbec v dějinách Církve zavrhnutí tolika bludů …
24. 8. 2010 v 17:55
Maftík: Tak jak jsi to napsal, s tím souhlasím. Rozdíl bych pak viděl spíš v tom, co z toho kdo akcentuje. Přihlížet k výkladu Církve samozřejmě ano, aspoň doufám, že bych se k němu většinou blížil. Jde asi spíš o to, že já bych svůj výklad tím církevním korigoval, kdežto jiní se podívají na ten církevní a svůj vlastní si ani nedovolí.
Je však i výklad Církve jednou provždy hotový a daný? Nejde i tady o tisíciletý proces nalézání významů, jejich formulace, disputací, různých škol a spiritualit? Nepatří nejen k výkladům laiků, ale i oficiálnějších míst otevřenost do budoucnosti a pluralita významu? Neškodí ti, kdo na základě pár vytržených výroků potírají určité názory coby nekatolické, samotné církevní tradici?
A k tomu poslednímu bodu – napsal jsem “a priori”. Tedy: určitý výklad, myšlenku, názor zavrhnout lze, shledáme-li k tomu důvody. Ale proč si předem zavírat cestu k tomu, že by se nový výklad objevit mohl?
25. 8. 2010 v 0:54
Taky je třeba uvážit, že v Bibli se skutečně nezachází s pojmy tak jako ve filosofii. Nejsou přesně a bezrosporně vymezené. Nový zákon může být rozvíjen pomocí několika různých filosofických systémů. To snad nikdo nepopře. V otázce morálky je to jednodušší. Morálka je v tom nejhrubším smyslu v Novém zákoně “jasná”. Přibližně víme, co se po nás žádá. Ale spousta věcí tam není rozvedena, protože ty problémy v té době vůbec neexistovaly. (např. umělé oplodnění) Nebo se k nim Bible jasně nevyjadřuje – homosexuální náklonnost bez pohlavního styku, není tam ani slovo o tom, jak se má ve vztahu k lidské “přirozenosti”. V jiných případech se zase musí Biblické morálce jaksi ustoupit. Např. příkaz “nezabiješ” – trest smrti je zabitím. Doživotní uvěznění je také druh “zabití”. Nelze se v kolektivu řídit pravidlem “uhodí-li tě někdo, nastav druhou tvář”, – vůbec celé kázání na hoře potřebuje interpretaci.
Myslím, že v evangeliích se vyskytuje spíše morálka aspirace – návod k co nejplnějšímu rozvoji života, a ten se nedá vtěsnat do pravidel. Nelze udělat pravidlo “milujte své nepřátele”. Morálka povinnosti se vyskytuje spíše až v různých listech, nikoli evangeliích, a je už interpretačním výkonem ranné církve a také nutností pro zajištění stability kř. obce. Autentické Kristovy výroky se zde asi moc neobjevují. I ti, kdo zapisovali Kristovy výroky, také už interpretovali, protože ne vždy rozuměli. A prý podle nějakých bádání historických je v evangeliích samému Ježíši připsatelná jen pětina výroků. Já tomu docela věřím. Ježíš se vyjadřoval občas velmi “pohoršlivým” způsobem a asi se z jeho autentických řečí v průběhu dějin, opisování a tvorby kánonu dost ztratilo. – Tím nijak neútočím na Bibli. Je to zákonitý proces interpretace každé události a zprávy o ní.
25. 8. 2010 v 8:54
Františka: Ještě bych k tomu dodal, že kromě přístupu typu slupky cibule – na “původního”, “autentického” Ježíše se nabalují interpreti, interpreti interpretů atd., celé se to stylem tiché pošty komolí, ředí, posouvá k věcem “pouze lidským”, takhle nějak si to představuju u evangelíků – je tu i druhý pohled, který považuju za katolický, totiž že na těch postupných interpretacích nemusí být nic špatného, že nemusí být apriorně posunem k horšímu, někdy dokonce naopak, vždyť i tady, v Církvi, Ježíš působí, neméně autenticky než “tehdy”. (Asi jako první verze Fausta, jsou-li jaké, působí ještě nedovařeně, nedopečeně, nehotově, a ten “velký Faust”, ať už Goethův nebo Havlův nebo Matěje Kopeckého měl teprve přijít.) V tomhle smyslu evangelium ještě nebylo dopsáno. (To mi zase lidí nafackuje! :-) ) Jasně, je v tom skryto pokušení uvádět Nový zákon na pravou míru, být ježíšovštější než Ježíš – ale měl jsem pocit, že právě tuhle nehistoricitu, neobjektivitu, vydanost interpretacím tady oceňujeme.
25. 8. 2010 v 9:04
Totiž – přijde mi to jako dobrá obrana proti námitce pouhých projekcí. Proti těm, kdo by namítali, že postupnou interpretací Ježíšovy zvěsti do toho Církev vnáší víc a víc lidských nedokonalostí, lze tuhle myšlenku obrátit: snaha těchhle lidských nedokonalostí se zbavit a vrátit se k původnímu, autentickému Ježíši vede jen k tomu, že všechny ty naše nedokonalosti promítneme přímo až dozadu na něj. Odmítání “malých dobových projekcí” povede až k “velké”, rádobyhistorické projekci. (A ještě mě napadá, že ani to není špatně, protože tím, že na sebe Bůh vzal lidství – člověčenství je hezké slovo – vzal na sebe i riziko/možnost být námi lidmi nějak (ne)chápán.)
(Předpokládám, že objevuju Ameriku, tohle už určitě vykladači NZ v metodologii mnohokrát řešili. Ale možná musí být Amerika znovuobjevována, aby se nestala Atlantidou.)
26. 8. 2010 v 16:52
Jíří Stodola: Díky za odpověď. Ještě by mě zajímalo, jaký ontologický statut má podle Vás substance a akcident. Jak je možné, že substance změní akcident?
26. 8. 2010 v 17:22
Jaký konkrétní druh antikoncepce tady vlastně myslíte? V tom jsou, předpokládám, taky závažné rozdíly. Třeba leckteré ženské antikoncepce způsobují překyselení organismu, což považuju taky za nezdravé a nesprávné. Ale když se přidržím zdejší argumentační radikality, chtěl bych navrhnout k diskusi téma, není-li smrtelným hříchem používání běžných mycích prostředků na nádobí, když je v zásadě z nádobí nelze vymýt a po ohřátí se dostanou do jídla a člověk je sní. Předpokládá se, že to povede k neplodnosti. Podobně u pracích prostředků. Většina jich zaměstná až 40 procent obranyschopnosti člověka, který se oděl do jimi vypraného prádla. Tím se povede nečekaný husarský kousek a v pekle skončí všichni zákazníci obchodů a velkoobchodů. Reklamy se, jak snad nemusím připomínat, stanou poselstvím ďábla. A myslím to vážně- tohle podezření k tomu, co může být škodlivé, považuju za křesťanské. Ke křesťanství totiž patří tenhle paradoxní obrat, který však vede k dobru.
26. 8. 2010 v 17:23
Ad dogmata: při studiu zběžných dějin středověké filosofie jsem nabyl dojmu, že první dogmata měla tu zvláštní schopnost zachovávat paradoxnost křesťanství. Pokud z toho jiná dogmata sešla, nebál bychh se je považovat za modloslužebnictví :)
26. 8. 2010 v 17:29
Nea:V duchu řeckého citátu, který jsem zde uveřejnil, bych poznamenal, že si jeho aplikaci na Váše výroky proti Františce, kterou hodlám hájit, představuji takto: Zjednodušujete, co bylo řečeno, a proto bude zjednodušeno, co jste řekla. Tvrdím tedy, že se snažíte svým vyjadřováním ukázat, že katolické je přehlížení jednotlivostí a kontextů, v nichž Františka něco řekla. Stále si myslíte, že je to katolické?
26. 8. 2010 v 17:35
Nea: Kdyžtak znám takovou dobrou radu. Když se někde vyskytne slovo, které člověka šokuje, že není schopen číst dál, stojí za to zkusit pochopit z kontextu, jaké to slovo nabude význam ;)
26. 8. 2010 v 17:48
Trestačské interpretace Nového zákona mi tak nějak nedávají smysl, když se ho snažím číst celý. Proto bych rád připomenul určitou tradici, kterou lze najít u Platóna, že špatný je ten, kdo je nešťastný (špatnost se projevuje jako jeho neštěstí, trest není vnější vůči vině!). Tato tradice znovuožila, pokud vím, u Jana Scota Eriugeny, který také tvrdí, že samo provinění je již trestem. Trest je v tom, že se provinění stalo. Opět zde není místo na vnější trest. V tomhle kontextu pak mi dává dobrý smysl onen citát, který říká: jakým metrem měříte, takovým vám bude měřeno. V uvedené větě ani v jejím okolí není podmětem “Bůh”, jak některé překlady špatně uvádějí. A nakonec bych k této tradici přiřadil i renesančního myslitele Pietra Pomponazziho, který říká, že “ctnostné jednání bez očekávání odměny je vyšší než to, které usiluje o odměnu.” “Proto je ten, kdo neobdrží vnější odměnu, v podstatném ohledu odměněn bohatěji, než ten, komu se jí dostane. Podobně je zlý člověk, který neobdrží vnější trest, potrestán horším způsobem než ten, kdo jej obdrží. Neboť trest spočívající ve vině samotné je mnohem horší než trest ve formě nějaké újmy nebo škody uvalené na viníka.”(P.O.Kristeller: Osm filosofů italské renesance)…Nepopírám moc Boží vůle, ale s pozdním Kierkegaardem bych s radostí provokativně dodal: a není toto správné chápání Nového zákona, když se k němu dostalo tak málo lidí? Vždyť pravá cesta je úzká… :)
26. 8. 2010 v 17:53
Nea: Jakou funkci mají básně Vladimíra Holana? :D
26. 8. 2010 v 18:26
Jak to tak postupně čtu a přihazuju přís(z)pěvky (? :) , zas vidím, že se tu některé motivy už objevily, takže zdání toho, že jsem je přinesl sám, je pryč:) (Myslím třeba tu úzkou cestu :)
26. 8. 2010 v 18:27
Pokud jde o mé chápání zdejšího prostředí. To, co sem píšu, bych napsal kamkoli jinam. Zatím mě nenapadá výjimka :)
26. 8. 2010 v 21:56
Ad trichokles: ano, dogmata mají většinou povahu takovou, že vyjadřují paradox a nelze je koherentně rozvést na bezrospornou čistě logickou nauku. V tom je také pro mne hlavní přitažlivost katolické Církve, že je to skutečně náboženství paradoxu, které se snaží (nebo by se mělo snažit) držet pohromadě paradoxní stránky naší lidské zkušenosti a to pomocí pojmů. (To je jedno, že v posledku rozporných, sama realita je rozporná – do jednoznačných pojmů se nevejde). Pod jeden pojem nebo větu si člověk klidně může soustředit paradox a “rozumí mu”. Například v dogmatech “Bůh je jeden” a následně že je “ve třech osobách”. A vůbec celá křesťanská zvěst je paradoxní, už jen ta hlavní myšlenka, že Bůh se stal člověkem a zemřel na kříži, aby nás zachránil. To se lidské logice vymyká, a také není důvod to do lidské logiky odívat – pokud se tak násilně děje, vznikají z toho různé nechutnosti a zjednodušení. Rozumíme tomu nějak intuitivně i tak – a můžeme to různě vysvětlovat. Tím vším nechci říct, že bychom se tajemství víry neměli pokoušet logicky vyložit. Je ale něco jiného chápat tento výklad jako pokus o vysvětlení a pochopení a jako “neměnnou pravdu”.
To ještě k té bezrospornosti Bible a křesťanství.
26. 8. 2010 v 22:03
“# trichokles napsal(a):
26. 8. 2010 v 17:53
Nea: Jakou funkci mají básně Vladimíra Holana? :D”
Občas z nich lidi rádi vařej vlastní tvořivej guláš a odívaj ho vznešenejma knedlíkama, co se ale k takovýmu jídlu vůbec nehodí :-D
27. 8. 2010 v 18:39
Trichokles:
Nepopírám moc Boží vůle, ale s pozdním Kierkegaardem bych s radostí provokativně dodal: a není toto správné chápání Nového zákona, když se k němu dostalo tak málo lidí? Vždyť pravá cesta je úzká… :)
Myšlenka pěkná :) akorát, ono těch výkladů, k nimž se dostalo málo lidí, bude více a budou se lišit. A správnost se může řešit znova …
Tato tradice znovuožila, pokud vím, u Jana Scota Eriugeny, který také tvrdí, že samo provinění je již trestem.
Nebylo to už u Boethia? Jinak, mimochodem, Eurigena, resp. jeho učení, se mi zdá složité jak žebř, pro mě zatím jedna z nejobtížnějších postav středověku …
27. 8. 2010 v 18:51
Františka:
dogmata mají většinou povahu takovou, že vyjadřují paradox a nelze je koherentně rozvést na bezrospornou čistě logickou nauku.
No, opravdu nelze? Já v žádném případě nepodceňuju (naopak!) přímo trýznivou obtížnost těchto otázek, ale nebylo by poctivější říci alespoň “nevíme si s tím rady” nebo něco takového, než rovnou říct, že to (naprosto jistě) nelze? Neboť, pokud to víme, neříkáme tím implicitně právě to, čemu se neustále bráníš, a sice že jsme nějak rozumem tu Boží podstatu v podstatě nahlídli? Kdybychom jí opravdu nenahlídli, tak bychom to právě nevěděli.
To je jedno, že v posledku rozporných, sama realita je rozporná – do jednoznačných pojmů se nevejde
No, do jednoznačných určitě ne, ale to realisti nepopírají. Oni mají totiž především pojmy transcendentální, jež jsou zároveň analogické :-) Což by snad mohlo vyřešit i toho Boha ve třech osobách.
To se lidské logice vymyká, a také není důvod to do lidské logiky odívat
No, už bychom fakt potřebovali tu diskuzi, abychom řádně zanalyzovali, resp. rozlišili, co patří do toho “lidská” a co do toho “logika” …
Tím vším nechci říct, že bychom se tajemství víry neměli pokoušet logicky vyložit. Je ale něco jiného chápat tento výklad jako pokus o vysvětlení a pochopení a jako “neměnnou pravdu”.
Mohla bys prosím precizovat, v čem se to přesně liší? Neboj se být podrobná. Protože bych mohl říct, že nemám důvod to logicky vykládat, že je to k ničemu a že bych se o to tedy pokoušet opravdu neměl …
27. 8. 2010 v 22:25
Ono je to ale na dlouho, měli bysme založit spešl stránku na to :) Realisté vychází z formální analogie bytí, považují charakter všeho podstatného jsoucna za inteligibilní a mezi řádem lidské logiky a řádem jsoucna vidí formální podobnost. Může být ale i jiná analogie, takovou jako mají voluntaristé, říkejme jí materiální třeba. Podobnost mezi člověkem a světem je ta, že obojí je nějakou vůlí (jsme ze stejného hmotného maeriálu jako je svět), puzením, energií, či jak to nezveme. Podobnost je zde také, ale pojmy vytvořené lidskou logikou jsou zde spíše pokládány za měřítka a pravidla, které se nijak realitě nepodobají, slouží k orientaci v ní a jejímu poměřování.
Tím pádem ani nemá smysl ptát se na nějakou neměnnou pravdu, to je jak kdybychom se ptali na neměnné měřítko. Jistě, spousta měřítek je relativně neměnných, protože dobře slouží (například pojem “stůl”, “pes” apod). Pak jsou pojmy s méně jasně vymezeným významem pužívané v rámcích určitých širokých skupin, tedy nesdílené celým lidstvem: “etika”, “dobro”, “Bůh”. Všechny pojmy se tvoří na základě smyslového vnímání nebo emocí apod. (Nebo také zobecňováním vyššího řádu nad pojmy jednodušími). Voluntaristé popírájí tu neměnnou inteligibilní rovinu světa, ke které se můžeme připojit nějakým duchovním zřením a vydestilovat z ní jednou provždy pravdivé obecné pojmy. Zobecňování je pro ně tvůrčím výkonem lidského intelektu a každý obecný pojem tím pádem může být i lepší, nebo prostě jiný, vytvořený na základě důkladnější zkušenosti. A jelikož se realita mění, mohou se měnit i naše pojmy o ní. (Nehledě k tomu, že spousta pojmů je vytvořena pro úmyslné zavádění a lež!)
Všechny křesťanské nauky se potom chápou jako jakási nejvyšší zobecnění zkušenosti s Bohem, vírou a vším co k tomu patří. Je to jako bys pozoroval dlouho nějaký neznámý druh zvířete a vytvořil si o něm pojem. ten pojem jistě něco vysvětlí ostatním lidem, kteří tento neznámý druh nikdy neviděli, protože jim ho představíš na základě obecných pojmů již známých. Ale ten pojem může být vždy vytvořený ještě lépe nebo korigovatelný. Takhle vnímám i nauky církve. Už jen když si vezmeme dogma o Trojici. (Příklad věty složené z pojmů vytvořených z jiných obecných pojmů – ale dá se zde vždy dohledat původ v nějaké smyslově-emocionální zkušenosti s Bohem a světem). To dogma samotné je jen nejabstraktnější vyjádření. Konkrétních teorií, jak si představit lidskou logikou Trojici, je víc. A myslím, že nikdy nebyla dána absolutní přednost jediné. Augustinovská a tomistická škola jsou v tomto myslím rovnocenné a křesťan se může přiklonit k té, či oné. (A já ostatně ani tomistický výklad trojice neznám, on vlastně také pochází z Augustina. Ale třeba M. Victorinus má pěkný – a velmi složítý- neuagustinovský výklad Trojice). Augustin sám má dvě verze a každá z nich umožňuje pochopit, co se asi tak Trojicí myslí a to vždy pomocí určitých přirovnání vzatých z lidské zkušenosti. Nemá smysl říkat, že Trojice taková ve skutečnosti je, protože ji nikdo neviděl :) Je to funkční přirovnání. A přirovnání může být horší a lepší. Tedy lépe či hůře odpovídá lidské zkušenosti s Trojicí! (Jo, zní to asi divně pro metafyziky, kteří milují neempirické poznání, ale mně to smysl dává. – původní zkušenost s Trojicí nalezneme jedině v Bibli a nikde jinde. A pak s ní máme každý nějakou osobní zkušenost.)
Znám dvě typy logik, ale nevím, jak je přesně nazvat. Logiku která používá zákon sporu, vyloučení třetího apod. To, co se obyčejně logika nazývá a lze to nalézt v učebnicích logiky. A druhou “logikou” je logika smyslových vjemů, která má jiné zákony, pravidelnosti. To neumím přesně precizovat. A pak je také třeba logika – řád symbolů. Takže když mluvím o logice našeho rozumu, myslím tím logiku v prvním smyslu, a jsem o ni přesvědčená, jako mnoho jiných, že její základní formální stuktury pocházejí z formy lidského jazyka. Substance (podstatné jméno), akcident (přídavné jméno), logické spojky and, or, vyplývání (slova jako “a”, “nebo”, “jestliže”), modality (modální slovesa). Vím, že realisté a metafyzikové vůbec to mají naopak – jazyk má pro ně původ v logice a řádu světa. Ale uznej, že řád světa může mít i jinou podobu než tuto gramatickou, tedy i jinou logiku, volní, procesuální, “evoluční”, “pudovou”. Nejsou na to moc zatím vhodné pojmy. (Já jeden znám, ale nebudu ho tady říkat, protože to už by se debata zcela roztříštila.)
28. 8. 2010 v 9:44
No, bez té spešl stránky to opravdu nepůjde :) Takže teď ani moc reagovat nebudu, jen jediná poznámka: Takhle vnímám i nauky církve. – to je sice pěkné, ale není podstatnější, jak to “vnímá” (a především stanovuje) sama Církev?
Jinak, podle toho co píšeš, tak by Duns Scotus a William Ockham měli být tvoji oblíbenci …
28. 8. 2010 v 12:43
Jinak, příští týden ve středu dorazím v poledne do Prahy a hned z nádraží zamířím do Balbínovy poetické hospůdky. Tak kdyby náhodou někdo z vás v tu dobu v Praze pobýval, můžeme se tam na chvíli srazit.
28. 8. 2010 v 12:49
Proč Scotus? Vždyť to byl dost tvrdý realista, čelti jsme ho na Ufaru na semináři.
A nejde ani tak o to, jak to vnímá sama Církev, ale jak to podle Boha má být a je. A to nemůžeme zjistit jinak, než že budeme všechny naše teorie důsledně prověřovat v realitě a snažit se je osvětlit v debatách s protivníky. Samozřejmě je důležité, jak to Církev vnímá. Ale člověk jako svobodná bytost, odpovědná svým svědomím Bohu, se k autoritě má připojovat proto, že jí důvěřuje a pokládá za autoritu, která svému oboru skutečně rozumí. Pokud to tak je, není problém. Pokud to tak není, nebo jen zčásti, má i “obyčejný” katolík nejspíš povinnost snažit se o změnu.
28. 8. 2010 v 19:16
Scotus byl realista, ale současně i “zakladatel voluntarismu”.
Ad Církev – souhlasím s tím, že člověk by měl mít velmi
dobře zdůvodněné, proč se autoritě Církve (resp. Církvi vůbec) svěřuje. Ale jsou zde i další důležité skutečnosti, jež nelze opominout. Debatu na tohle téma ale nechám na později.
29. 8. 2010 v 20:22
Omlouvám se, že reaguji na téma, které je teď už někde uprostřed diskuse – totiž “církevní výklad” Bible. Rád bych věděl, co to ten výklad církve (podle některých navíc “jediný správný”) má být. Nevím o žádném verši (natož o celé Bibli) u kterého je nějaký “církevní výklad” (poznámky a “tradiční chápání” nepočítám). Samozřejmě, že jsou pasáže, na které se církev odvolává (založení církve, svátosti) a tím jim nějaký výklad dává – ale učí snad církev, že jiný výklad musí být nutně špatný?
A nebyl to koneckonců Tomáš Akvinský, kdo v Teologické sumě napsal: “Musí se říci, že, jak učí Augustin, v takových otázkách se musí dbáti dvojího. A to, nejprve, aby se neochvějně zachovala pravda Písma. Za druhé, ježto božské Písmo lze mnohonásobně vyložiti, aby žádného výkladu se nikdo tak výhradně nedržel, že by se někdo opovážil vydávati za smysl Písma to, co se z určitého důvodu ukáže nesprávným: aby Písmo proto nebylo nevěřícím na posměch a aby se jim nezatarasila cesta k víře.” (I q. 68 a. 1 co.)
30. 8. 2010 v 21:05
Milo:
Dobrá otázka. Taky nevím, zda existují nějaké formálně “dogmatizované” výklady určitých pasáží, nicméně minimálně některé z nich se dají určitě nepřímo odečíst ze závazné nauky Církve. Poznámka Tomáše Akvinského je jistě dobrá, díky za ni (zrovna tuhle otázku – jako ostatně většinu :-) – jsem ještě nečetl). Myslím že jde hlavně o to, aby se drželo zásady “číst Písmo s Církví” a aby se ke katolickému výkladu přihlíželo s vážností, kterou si zasluhuje, a jistě i s určitým vědomím závaznosti – to se týká hlavně katolíků – byť zřejmě ne takové, jaká je vyžadována ohledně dogmat. Ony ty katolické výklady jistě nevznikly na zelené louce a nepochybuji, že je biblisté mohli vykládat různě. Jde každopádně o to, zabránit protestantskému subjektivismu a solascripturismu.
30. 8. 2010 v 23:09
Ano, souhlas. Jde o to zabránit subjektivismu a solascripturismu ve výkladu bible. Ale teď by asi bylo zajímavé řešit, proč? Třeba je tohle ta otázka, kolem které se točí celá debata pod článkem. Totální subjektivismus ve výkladu sice může být připuštěn, ale snadno se z takového výkladu ztratí všechno křesťanství. Příklad: Výklad Starého zákona gnostickým způsobem. Bůh otec je Satan, zlý stvořitel světa, Ježíš je Bůh dobrý atd. A nepochybujme, že tito lidé zakládají svůj výklad na citacích SZ! Podobně například výklady NZ v tom smyslu, že Kristus byl obyčejný člověk a báchorky o vzkříšení např. tam byly dodány až později.
Takže je asi jasné, že musí být nějak kolektivně stanoveno, co je ještě křesťanské a co už ne. My se tady patrně lišíme v míře toho stanovení. Někdo bude jen pro ta základní pravidla – co už do kř. nepatří, ale co tam patří nechají otevřenější, jiní budou chtít stanovit úplně všechno a tak trochu zavírají cestu nutné tvůrčí osobní aktivitě při výkladu. Co o tom kdo soudí? Ta dogmata by potom mohly být takové axiomy, co nutně musí do křesťanství spadat, aby se úplně jako myšleková soustava (a společenská skupina) nerozpadlo.
31. 8. 2010 v 7:59
Vyjádřil bych rozdílnost přístupu metaforou, zda zakládat takovou jednotu vytvořením plotu, který vymezí území zevně a ostře ho oddělí od okolí, nebo zda uprostřed vztyčit vlajkový stožár nebo ještě spíš zapálit oheň, okolo něhož se můžou všichni (ať už stojí blíž nebo dál) soustředit.
Jinak se mi trochu nelíbí ty různé -ismy. Perspektivismus, relativismus, subjektivismus, solascripturismus … slyším v tom škatulkování, zjednodušování, nálepkování, klausovské přehlížení. Nezabraňuje nám takový přístup už chápat možné motivy a různé nuance takového myšlenkového směru?
31. 8. 2010 v 22:39
Škatulkování sice zabraňuje chápat možné motivy a nuance, ale taková už je povaha škatulkování a pojmů vůbec. Pod jedno slovo se musí shrnout skupina rozdílných věcí, najít společný (byť ne dokonale výstižný) rys a rozdíly pro tento účel přehlédnout. Ale jen v určitém kontextu, například tady v našem, když chceme stručně vymezit, co je to závazný výklad Bible.
A přirovnání s ohněm (a plotem) je myslím docela dobré. Musí tam být aspoň pár pořádných dřev, aby to pořád hořelo a nemůže se tam zase naložit veškeré dřevo – učení, protože pak by u té vatry žádný člověk nemohl vedrem vydržet. :) Ale to se jen tak pokouším o asi dost krkolomné rozvedení.
A co nám k tomu poví ještě příznivci plotu, pokud zde jsou?
4. 9. 2010 v 11:28
ad Nea: (k těm knedlíkům) Já bych dodal. Proti gustu žádný dišputát :)
4. 9. 2010 v 11:29
Maftík: Díky za upozornění, ale nevím, jestli se někdy dostanu k tomu, abych to u Boethia hledal :)
4. 9. 2010 v 11:35
Maftík: Co vlastně myslíš, když mluvíš o logice Ty? Ono lze snadno s Abaelardem říct, že Bůh je Logos, a proto je logika něco, co je Boha hodno, ale stejně tak dobře lze varovat před reduktivností logiky. Navíc má logika své dějiny a tradici.
4. 9. 2010 v 11:41
Maftík: Ono i ty výklady, ke kterým se dostala spousta lidí, se liší. A pak se s mírou rozšíření stávají samozřejmými až nepochopitelnými, dokud nepřijde čas, kdy nezbývá než je promyslet znova, jinak bychom o ně přišly úplně.
4. 9. 2010 v 11:51
Františka: Pokum vím, tak k fenomenologické tradici moc vztah nemáš. Ale napadla mě tamější analogie. Husserlovo zření podstat je podle kritiků založeno na primátu přítomnosti. Derrida pak proti tomu hájí přítomnost kontaminovanou nepřítomností. Pak je ale zření podstat sledováním strašidel a fantomů:)
A Marius Victorinus má opravdu zajímavé pojetí Trojice. Nedávno jsem o tom něco četl u Armstronga ve Filosofii pozdní antiky.
4. 9. 2010 v 12:06
Maftík: Já si naopak myslím, že Boha živého těžko zakusí někdo, kdo popírá absolutní platnost a vážnost toho, co někdo vnímá, chce nebo si myslí. Někomu ale prostě dělá problém uznat, že všichni lidé nemusí být uniformní. Za opak takové uniformity považuju uniformitu, která je dána rozdílností. Proto si církev představuju jako paradoxní společenství nespolečenskosti.
4. 9. 2010 v 12:33
Maftík: Takže Tobě jde o to, aby závaznost měla nauka katolické církve, zatímco podle mě má závaznost cokoli? To bys ale nazval relativismem. A já bych dodal, že opakem takového relativismu je pro mě nihilismus (tj. situace, kdy popírám jsoucnost jsoucen). Pro mě totiž aktualita ontologické problematiky spočívá v otázce: jsoucnost jakých jsoucen je popírána?!
4. 9. 2010 v 12:38
Maftík: (dodatek): Aby to bylo jasnější, nihilismus je podle mě vlastně bezbožnost.
8. 9. 2010 v 9:44
Jako jsou Aristoteles a sv. Tomáš umírnění racionalisté a Descartes a osvícenci ultraracionalisté, tak je Scotus umírněný voluntarista a Schopenhauer a Nietzsche ultravoluntaristé. A:B se má jako C:D – to je tzv. proporcionální analogie.
8. 9. 2010 v 15:10
Trichokles:
Pro mě totiž aktualita ontologické problematiky spočívá v otázce: jsoucnost jakých jsoucen je popírána?!
Můžeš to trochu rozvést?
8. 9. 2010 v 15:13
Jiří:
Ad Scotus – i když je Scotus voluntarista umírněný (tvrdil např., že pouze první 3 přikázání desatera jsou nutné, ostatní mohly být jinak, kdyby Bůh chtěl – Occam toto pak vztáhne už na všechny přikázání), přesto – nevede od něj paradoxně přímá linka až k tomu Nietzschemu? A v rámci oné analogie – dalo by se říct, že by mohla podobná linka vést od Tomáše k Descartovi? Ale to mě napadlo teď z fleku, nemám to promyšlené a možná je to blbost (ale pak by mne zajímalo v čem)
8. 9. 2010 v 15:54
Trichokles:
Co vlastně myslíš, když mluvíš o logice Ty?
Můžeš mi prosím připomenout kontext, v němž se ptáš? Díky :)
Já bych spíše než z pojmu logika vyšel z pojmu lidské myšlení. Tedy to můžeme uvažovat nakolik je myšlením a nakolik je lidské. Které jeho vlastnosti pak patří do “lidskosti” a které do “myšlenovosti”, to je podle mě jedna z hlavních otázek, jíž bychom měli zkusit vyřešit. Jen ještě dodám, že klasická filosofie do té “lidskosti” řadí, pokud se nepletu, především abstraktnost, omylnost a diskurzivitu.
22. 9. 2010 v 15:12
“nevede od něj paradoxně přímá linka až k tomu Nietzschemu”
To asi vede. Podobně jako vede linka od nominalismu k postmodernismu.
22. 9. 2010 v 15:15
“že by mohla podobná linka vést od Tomáše k Descartovi”
To se mi nezdá. Sv. Tomáš věřil smyslům (linka k empiristům?). Považoval rozum za něco víc, než smysly (linka k Descartovi?). Uznával smyslové poznání i rozum (linka ke Kantovi?).
Ne, tuto souvislos bych neviděl.
25. 9. 2010 v 16:40
Maftík:
k popírání jsoucnosti:Pokud budu třeba tvrdit, že částice hmoty na sebe buď reagují, nebo nereagují, popírám existenci jinak experimentálně pozorovaného neutrina, které někdy jen tak prochází hmotou jako duch a občas s ní vejde do interakce.
ad logika: Tedy jinak: Co podle Tebe obsahově znamená logika? Pravidla myšlení?
25. 9. 2010 v 16:47
Pak je ještě linka od výzkumu kvantové mechaniky a vůbec proudů soudobé fyziky k postmoderně. To by mohlo znamenat, že mimo diferenci empirické-transcendentální lze říci, že i empirie vede k postmoderně :) Znáte vůbec, vy velcí kritikové postmoderny, osudy moderní fyziky? Slyšeli jste někdy o superpozicích stavů a disipativních strukturách? Kritizovat 2.termodynamický zákon ještě neznamená odzbrojit novější vědu.