Katolická dekadence

www.katolicka-dekadence.cz

Démonický obraz Boha

Reakce na článek Minulost, která nás neopustila: Vnitřní uzdravení není nějaký luxus, nýbrž nezbytnost. Článek vyšel v příloze Katolického týdeníku Perspektivy: Kt č. 29, 12.-18. července. Jana B. nabídla poněkud “kontroverzní” reakci a doplnění tématu otevřeného v Perspektivách. Jsou to těžko řešitelné záležitosti duše, o kterých se skutečně moc nemluví. Zatím to necháváme takto načrtnuté. Zajímaly by nás reakce. Je ale jisté, že mnoho lidí má dnes s obrazem Boha různé problémy a ty se asi těžko vyřeší hromadným odsouzením všech, kdo jsou zapleteni v pocitech viny, úzkosti a v pokřivených názorech na Boha, které mají své kořeny v 19. století a snaze komunistů o pošpinění křesťanství.

Démonický obraz Boha, (Úryvky z článku v Perspektivách)

Představy Boha se začínají v životě člověka vytvářet už v počátečních fázích jeho vývoje, mají svůj původ v nejranějších vztazích dítěte s nejbližšími osobami, nejčastěji s matkou a otcem. Jsou také závislé na okolí, v němž dítě vyrůstá. Vznik lidských představ o Bohu, stejně jako chápání jeho podob obsažených ve Zjevení souvisí také s intelektuálním rozvojem dítěte, s jeho rostoucím zájmem o otázky spojené s původem a vznikem světa, ale také o různé sociální procesy. Proto také setkání s negativními, nicméně klíčovými vzory chování u osob, které hrají v životě dítěte důležitou roli, například u rodičů, způsobuje, že se u něj podvědomě vytváří negativní, démonická představa Boha. Negativní obraz Boha začíná být vnímán jako jeho “tvář” a silou své autority začíná kontrolovat život člověka. K nejčastějším démonickým obrazům Boha patří: trestající Bůh-soudce, svévolný Bůh, Bůh smrti, Bůh-bdělý pozorovatel, Bůh vyžadující velké výkony. Podobné obrazy Boha pokládají odborníci zpravidla za projev náboženské neurózy, za níž se skrývá strach, násilí či nějaké vnitřní konflikty.

Pro křesťany zotročené démonickým obrazem Boha spolupráce s Boží vůlí vždy znamená dělat přesný opak toho, co by právě dělat chtěli. Tuto “náboženskou deviaci” zajímavě charakterizuje dominikán Jean-Marie Gueullette: “Slyšeli jste snad někdy o někom, kdo odjíždí s partou dobrých přátel na dlouho očekávanou dovolenou, aby tvrdil, že tak plní Boží vůli? Nejspíš ne. Boží vůle se totiž nejlépe realizuje – s výmluvným povzdechem – v nemocnici. Boží vůle má totiž často jméno rakoviny nebo tělesného postižení. /…/ Boží vůle, tak jak si ji představujeme, je něco smutného, něco, co nás musí bolet.”

Vyznavači démonického obrazu Boha si nedokáží představit, že Bůh chce, abychom byli šťastní. Aby se modlitba stala místem duchovního rozvoje a vnitřní svobody, musí být vystavena konfrontaci s těmito démonickými představami. Uzdravení se v takovém případě stane cestou temné, ale jisté víry.

Jak je na tom Karlík, Jana Bauerová

K výše uvedenému článku reaguji ilustračním příběhem, který dokresluje a osvětluje zmiňovaná fakta. Toto téma je totiž katolické dekadenci velmi blízké. A navíc o pojetí temného obrazu Boha se moc nemluví.

Karlík-dítě má určité osobní dovednosti, trochu se vymyká představám svých rodičů o dokonalém dítěti a setkává se příliš často ve svém okolí s negativy, například: plané sliby (“Tati, tys mi slíbil, že když si uklidím pokoj, pojedeme do zoo!” “Sakra, nevidíš, že nemám čas? Vždycky se na něco upneš!”), lži, agrese, hádky, přezírání, citové vydírání (“Jestli ještě dostaneš pětku, maminka tě nebude mít ráda!”), ponižování a znevažování osobních kladů a dovedností (“Já ti ten klavír vytluču z hlavy!”), nemožnost se spolehnout na morální pomoc atp. Karlík-dítě na těchto základech pak nemůže najít kladný vztah k rodičům či jiným blízkým osobám a jeho vztah k Bohu není založený na důvěře. Personifikovaný Bůh se postupně stává někým, koho se Karlík-dítě bojí zklamat, aby ho neopustil (zdá se mu, že když bude Boha málo milovat, Bůh ho bude nenávidět), myslí si, že Bůh samozřejmě nenávidí jeho dovednosti, protože po něm chce něco jiného, nedokáže si představit, že by mu Bůh byl ochotný pomoci. Vidí v něm svého dalšího utlačovatele, otrokáře s bičem, kterým práská nad jeho hlavou a řve nevykonatelné rozkazy, na něž Karlíkovi nestačí síly.

Stále mluvím o dítěti, ale z dítěte vyroste dospělý člověk, který si bohužel nepříznivé dojmy odnáší sebou. Vztah k Bohu-Démonu se prohlubuje. Karlíka začnou pronásledovat pocity viny. VÍ, že Bůh ho nemiluje, i kdyby miloval všechny na světě, všechny hříšníky, i ty největší, tak Karlíka zkrátka nemiluje, protože Karlík není žádné lásky hoden. Doma mu to naznačili sdostatek jasně, přestože to tak ve skutečnosti ani nemusí být, ale dítě je velmi citlivé a každou malichernost prožívá mnohem silněji. (Rodiče taky trpívají zlozvykem, že neberou ohled na paměť dítěte.) Karlík VÍ, že nebude spasen, neboť je hříšnější, než cokoli živého na této planetě. VÍ, že je předem zavržený. Karlík má neustálé pocity viny. Nemůže se na kříž ani podívat, protože vidí vyčítavý nespokojený pohled. Karlík má dojem, že neustále hřeší a nedělá nic dobře a že Bůh ho za všechno ztrestá. Především se domnívá, že když bude nějakou dobu velmi šťasten, Bůh se mu za to desetinásobně vymstí a potrestá ho nekonečným hlubokým utrpením. Nejhorší je, pokud je Karlík šťasten bez zjevné příčiny; pak Bůh zasáhne coby spravedlivý soudce a potrestá jej nejlépe roční depresí.

Karlík se totiž ve skrytu duše domnívá, že radost a štěstí je provinění vůči Bohu i světu. Karlíkovi je nejlépe, když trpí, protože pak se může podívat na kříž paradoxně s úsměvem. Myslí si totiž, že pouze utrpením u Boha zaboduje a splní Jeho vůli. Ovšem Karlík nemá až tak rád utrpení, rád by netrpěl, ale bojí se, že kdyby požádal Boha o klid, Bůh by se jen zachechtal a zavalil ho doživotní mukou. Karlík tedy drží hubu a krok, po špičkách přeběhně kolem kříže, doufá, že ho Bůh nevidí (aspoň na chvíli) a nepříliš hlasitě si užívá momentální stav radosti. Pokud ovšem přesáhne jeho radost míru, kterou si sám vytyčil, hned se Bohu jde omluvit a slibuje, že už to víckrát neudělá. Karlík VÍ, že nemá naprosto žádnou svobodnou vůli, že je loutkou, se kterou si Bůh svévolně dělá co chce. Karlík VÍ, že i kdyby teď prožíval docela dobré období, kdy se mu relativně dobře daří, záhy přijde neskonalé utrpení, přijde o všechno i o svůj život, vidí katastrofické scénáře a žádná katastrofa mu není dost intenzivně katastrofální. Karlík si myslí, že Bůh po něm vyžaduje přetěžké úkoly, že po něm chce ASPOŇ gerojskou smrt, že chce, aby spasil svět. Karlík neustále trpí, protože VÍ, že si Boha vůbec nezaslouží a že se Bohu ničím nikdy nezavděčí. Karlík je prostě v háji.

Ano, vznikají samozřejmě reakce na neustálou úzkost, stejně přemrštěné jako jeho negativní pojetí Boha. Například vzdor. A to vzdor velmi brutální. Karlík zaujme k Bohu občas naprotou nenávist. Řve na Něj, že Mu vůbec nemusí sloužit, že Ho kdykoliv může opustit a nikdo mu v tom nezabrání. Karlík dokonce začne koketovat se Satanem, jen aby nalezl někde klid. (Karlík je vtipný.) Vzpírá se Bohu-otrokáři tím, že koná odporné skutky, jen aby našel někde uplatnění a aby dal pocítit Bohu i sám sobě, že má nějakou vůli. Karlík vidí právě v Satanovi ulehčení, dobro a radost z přirozeného prožívání běžného života. Satan není vševědoucí, nemá bič, je usměvavý, benevolentní, nevadí mu, že Karlík prožívá šťastné chvilky, Satan je prostě dobrej kámoš. Ovšem Karlík není hloupý a ví, že ve skutečnosti chce Boha a chce k němu mít normální vztah. Karlík ví, že situace je napjatá a zralá k řešení. Ovšem co je jiného katolická dekadence, nežli konfontace Boha se zlem, s temnotou, s negací, s nepříjemnými stránkami života? Není Karlík katolický dekadent? (Není Karlík blázen, jehož je třeba odvézt do psychiatrické léčebny? A co na to Chocholoušek? Je Satan humorný? Má Bůh bič? Má vás maminka ráda, přestože jste přinesli domů ze školy pětku? Mlátil vám někdo z hlavy klavír?)

Tímto “příběhem” chci poukázat na to, že existují lidé, kteří inklinují ke zlu ne proto, že by je zlo těšilo, ale protože v něm vidí jedinou možnost, jak projevovat svou vůli, jsou-li zotročeni svou představou Boha-otrokáře. Zlo se může páchat třeba jen ze vzdoru, protože utlačovaná přirozenost stávkuje. A tito lidé jsou třeba ve skrytu duše nejvěrnějšími katolíky. Ne každý, který s potěšením páchá zlo, chce být ve skutečnosti zlý.

Září 2005, J.B.