V čem spočívá druhé spisovatelovo pokušení? Sofisté všech časů – od Gorgiáše až do 20. století (André Gide a jiní) – hlásají, zapřísahají se a zdůrazňují, že pro skutečného spisovatele není důležité co píše, protože je naprosto svobodný a ve své svobodě nechce a nemůže podřídit své jazykové a písemné umění žádné pravdě, morálce, politickému hnutí nebo ideologii. Slouží jen sobě, svému vlastnímu charismatu a svému vlastnímu spisovatelskému Já. Stará se – říkají nám sofisté – jen a jen o umění slova, o jeho krásu, smělost obrazů a lesk stylu. Říkají to velice jasně a otevřeně, přesto jim však nemůžeme uvěřit. Pokud nechceme předpokládat, že nás chtějí přemluvit právě takovými tvrzeními, musíme přinejmenším na základě historické zkušenosti konstatovat, že se tu jedná o sebeklam. Ostatně už Gorgiás musel tázajícímu se Sókratovi doznat, že mu jde také a především „o něco jiného“ než o dokonalost řeči: André Gide byl ve svém sepisování, kterému nemůžeme upřít vysokou estetickou hodnotu, zachvácen jakýmsi apoštolským a misionářským zápalem obhájit a ospravedlnit svůj sporný životní postoj před lidskou společností. Umění, jazykové a písemné umění, emancipované pryč od pravdy, lhostejné k bytí a ethosu, bude a vlastně už vždycky je nezbytně mocenským prostředkem: když slovo ztratí svou původní sdělnost, zvrhne se, odcizí se jiným účelem, který se nenachází v dosahu pravdy, nýbrž v prostoru moci, panování a násilí. Popíšeme nyní toto druhé odcizení slova lepším způsobem:
Komunikativní a dialogický rozměr jazyka se zakládá a spočívá ve vazbě slova na skutečnost. Obojí stojí a padá společně. Jestliže však od reality odtržený jazyk už nesděluje – a ani pravdivě sdělovat nemůže – mění se nutně a od základu lidský vztah mezi mluvícím a naslouchajícím, píšícím a čtoucím partnerem. Tak si můžeme snadno představit, v čem přesně spočívá spisovatelova zodpovědnost, požehnání – nebo také zrada na společnosti. Jestliže se tedy spisovatel nestará podstatně o pravdu a nechce ji sdělovat, jestliže mu záleží jen na perfektnosti psaní, ale přesto se obrací na naslouchající a čtoucí lidskou společnost, nenazírá ji už jako společenství osob. Čtenář už pro něho není partner, spolusubjekt. Neodehrává se tu žádný dialog, rozhovor, sdělování. Ve zvrhlém jazyce se neodehrává komunikace, communio, společenství. Ale co se v něm potom odehrává?
Praotec evropské filozofie Platón se tímto problémem zabýval celý svůj život. Tam, kde lidé nemluví podle pravdy, říkají druhým úmyslně to, co chtějí slyšet. Platón užívá v této souvislosti výrazu „peithó“, obyčejně překládáno jako „lichocení“. Snad můžeme přeložit tento platónský výraz výstižněji jako „jazyková manipulace“. Člověk je v takovém hovoru degradován na objekt, materiál a prostředek. S objektem se nehovoří, s objektem zacházíme, formujeme jej, používáme ho jako nástroje či funkce, abychom dosáhli jiných cílů. Člověk tak přestává být cílem hovoru a psaní. Slovo zbavené svého komunikativního, personalisticky-dialogického rozměru je odcizeno, vnitřně zničeno a připraveno o duši. Stává se z něj zhoubný, zlověstný nástroj a mocenská metoda.
Věnujme nyní pozornost dnešním formám ničení slova a dnešní zradě na jazyce, dnešnímu platónskému „lichocení“ (peithó). Jedno pokušení jazyka, řekněme nadčasové a „věčné“, se projevuje v tisícerých podobách, neustále se obléká a převléká, protože módní aktuálnost, moderní přizpůsobivost, patří k jeho programu. Vstoupit do dějin bez masky nemůže. Proto je také krajně obtížné odhalit jeho strukturální prolhanost. Téměř všechny oblasti našeho existenciálního prostoru jsou dnes napadeny a okupovány tímto zkaženým a kazivým slovem.
První, nejnápadnější a nám všem nejznámější formou jazykové manipulace a našeho ovládání – přímo znásilňování – je reklama. Žijeme ve společnosti, ve které se téměř ze všeho stal anebo hrozí stát obchod. Technologický mýtus pozůstává právě z přesvědčení, že všechno lze uskutečnit, produkovat. To, co je proveditelné a produkovatelné, se dá organizovat, objednat, koupit a prodat. Jazyk reklamy sice vždy něco sděluje – oslovuje a vyslovuje – ale vždy jen aby nás přemluvil, aby ovládl naše myšlenky, přání a potřeby. Má na mysli něco jiného než pravdu, osvobozující pravdu. Nechceme tuto formu ničení slova podcenit, ale nechceme v ní ani vidět jediný, samojediný démonický úkaz. Nakonec snad ani není nejhorší, když se k nám v takové oblasti mluví vtíravě.
Mnohem vážnější je to v jiné oblasti, kterou nazvu velice nepřesně zábavním průmyslem. Tady se „šmajchlování“, jazyková manipulace, umění přemlouvat, nabízí a prodává jako výrobek. Zábavní průmysl nemluví jen k naší slabé, temné a pudové stránce, ale činí tak „s dobrými důvody“, uklidňuje naše svědomí, abychom mohli nabídnuté zboží lépe vychutnat a strávit. Dnešní zákazník je zvláště v jednom ohledu hodně náročný: vyžaduje dokonalé zboží; to znamená, že všechno, co čtu, slyším a za co také platím musí být i logicky, eticky a jinak v pořádku. Slovo a písemné zboží musí zcela otevřeně ukazovat svoji perfektnost, důležitost pro život a svoji vážnost. Spisovatel, který chce mít úspěch v tomto přesně organizovaném světě zábavy, musí disponovat nesmírným množstvím psychologických a sociologických poznatků. Musí umět vždy vystihnout pravý okamžik a vhodnou náladu pro udání svého jazykového zboží. A především musí umět oslovit široký rejstřík lidských instinktů: nejen smyslnost, ješitnost, zvědavost, ale také hlubší a temnější pudy jako krutost, potřebu absolutních novinek, sentimentálního otřesu, pomstychtivost, nadšení pro radikálnost a konečnost. V každém případě bereme v této souvislosti slovo a jazyk v jejich nejširším, ale také podstatném smyslu jako systém znaků a symbolů, které jsou schopny sdělovat a vyslovit určité poselství (nepatří sem jen proslov či kniha, ale také píseň, obraz a podobně). Čím větší, čím mocnější a dokonalejší jsou publicistické prostředky, tím více, hlouběji a do šíře mohou s užitkem, anebo také zhoubně působit v lidské společnosti, tím větší a namáhavější bude zodpovědnost spisovatele, autora, který slovo používá. Jazyk tu nepůsobí jen na určitou zónu, nýbrž se v něm rozhoduje o osudu, blahu nebo zkáze společnosti. V jazyce a skrze jazyk roste, kvete a ovoce nese pravda – nebo lež.
Nebezpečí zkázy slova a z toho vyplývající ohrožení lidského spolužití nejsou jen extenzivní a kvantitativní, ale také intenzivní a kvalitativní. Ke struktuře zábavního průmyslu a jeho jazykového systému patří i dokonalé zamaskování nebezpečí a ohrožení. Dokonalá lež vypadá jako pravda. Často je krajně obtížné, když ne přímo nemožné, rozlišit u konkrétního románu, filmu, nějakého filozofického nebo teologického pojednání mezi opravdu sdělujícím osvětlením skutečnosti a lživou manipulací jazyka. Proto je povolání literárního, divadelního nebo filmového kritika tak náročné, zodpovědné a důležité: z jeho odvahy k pravdě a z jeho schopnosti číst do hloubky a rozlišovat mezi pšenicí a koukolem se stává vyznání lásky nejen ke slovu, ale skrze slovo také k člověku. Kritik je examinátor a v jistém smyslu také soudce téměř do obludnosti narostlého a narůstajícího světa jazyka, který působí jako neprůhledný a zmatený labyrint. Literární kritik, který má odvahu k pravdě a umí psát, je pro naši společnost bratrským průvodcem, téměř – řekl bych – „strážným andělem“ našeho jazyka: právě svým odvážným hájením čistoty slova stojí na straně naší svobody a našeho veškerého, opravdového lidského bytí. Od literárního a vůbec kulturního kritika očekáváme, že vrátí „věcem“, pokořeným, pošpiněným, zraněným a zrazeným, jejich skutečné jméno, že bude přísně rozlišovat mezi opravdu dialogickou lidskou komunikací a pseudovedením – mocenským vedením, manipulující a lichotivou tyranií „zábavního průmyslu“, mezi závislostí, postavenou na pravdě (na poslušnosti a úctě ke zdravé a legitimní autoritě) a „poddaností“.
V prostoru „politického“ života vystupuje spisovatelské pokušení manipulovat a ničit slovo zvláště silně. Sotva bychom také čekali něco jiného, už proto, že hospodářská oblast se svým reklamním a tržním jazykem a zejména komplexní svět kulturního zábavního průmyslu se svým často vysoce kultivovaným jazykovým uměním nepředstavují oddělitelné, čistě autonomní rezervace nebo extrateritoriální území. Tato území života společnosti nejsou mezi sebou uzavřena hermetickými hranicemi. Tvoří naopak jazykově jednotný svět. Německý filozof Josef Pieper k tomu poznamenal:
„Publicistické slovo, je-li už v zásadě neutralizováno ve vztahu k normě pravdy, není jen připraveným nástrojem, který jen čeká, až se ho chopí nějaký držitel moci pro libovolné násilné cíle. Čím více získává půdu, vytváří také samo od sebe atmosféru blížící se epidemické nemoci a náchylnosti k vládě násilí.“
Platí to samozřejmě i naopak. Zdravé, v pravdě věci zakotvené slovo vytyčuje hranici politické moci: nemůže být manipulováno a zneužito pro svévolné cíle panující moci a vytváří tak zdravý prostor svobody a osobní důstojnosti.
Specifickou formou spisovatelského pokušení a zkázy jazyka v politické oblasti je ideologická propaganda. Už Platón věděl, že peithó – umění lichotivě přemlouvat – je spojeno s násilným, tyranským vykonáváním moci. Z pohánějícího, manipulovaného a manipulujícího slova a politicky řízeného a kontrolovaného jazyka se vždy stává nepostradatelná součást výzbroje totalitní nebo totalitarismu směřující politické moci. Totalitární držitelé moci jsou od přírody netrpěliví, vnitřně a – řekl bych – instinktivně nejistí a alergičtí na každou moc, kterou sami nevykonávají a nekontrolují. Především vůbec nedůvěřují člověku, protože sami nevěří, že by souhlasil s jejich mocenskými plány dobrovolně a s nadšením. Protože nevěří v moc pravdy, musí věřit v donucování a hrozby. Pro dosažení svých cílů se musí také k donucování a hrozbám uchylovat. K těmto účelům totalitní moci patří neustálé školení, ideologická přeškolování a přesvědčování, ovládání těla a duše člověka, dokonce formování jakéhosi nového člověka. Nic z toho bohužel není školská abstraktní hypotéza – všechno je to tvrdá a tragická zkušenost našeho století, našich životů a naší Evropy.
Avšak pro důvěryhodnost svého totalitárního snu a svého šílenství, pro udržení a rozmnožení vlastní lži potřebuje totalitární držitel moci a farao také slovo a jazyk. Konkrétně řečeno: potřebuje spisovatele, jazykové a písemné umění. Od spisovatele očekává a vyžaduje velký a důležitý výkon: má mu dát k dispozici a podřídit prostor slova a jazyka jeho mocenským cílům – a tak mu pomoci, aby vedl celého člověka totálně a beze zbytku. Protože hrozba a ohrožení, donucování a znásilňování, manipulace a řízení člověka se nesmí ukázat ve své nahotě a otevřeně, dostane spisovatel a jazykový umělec od faraóna za úkol brutální a násilnickou tvář totalitní moci zahalit a zároveň zviditelnit vážnost hrozby a nátlaku. Farao potřebuje všechno mistrovství jazykového umění: lidem má ulehčit a osladit manipulaci a ohrožení přesvědčováním, že se vlastně jedná o jejich dobro, o jejich svobodu, historickou nutnost, blaho jejich dětí a jedinou správnou budoucnost.
Tím jsme však ještě nepopsali všechno neštěstí, za které poslušný, faraónovi se prodávající spisovatel a jazykový umělec nese spoluzodpovědnost. K jeho naprosté službě jistě nejdříve patří mistrovské zastření skutečnosti. Přitom ovšem nesmí chybět žádná povrchová jednotlivost a celek, aby působil věrohodně, musí také budit dojem dokonalé objektivity a informovanosti. Jazykově dokonale promyšlené a logicky sevřené zahalení opravdové reality, vysoká informovanost a rafinovaně předstíraná objektivita (a v tom je právě největší a poslední faraónovo přání a nejmistrovštější dílo sofistického, koupeného spisovatele) mají tedy vytvořit zdánlivou skutečnost, fiktivní realitu, která „se zdá být tak šálivě reálná“ – jak říká Pieper – „že se už stěží dá zjistit, jak je to doopravdy“. To poslední a taky nejhorší, k čemu je vedena totálně řízená a manipulovaná společnost držiteli moci a jejich sofistickými jazykovými umělci, je babylónizace lidského zdebytí a života společenství. Tím jsem také řekl poslední klíčové slovo. Babylón není jen historická skutečnost a zkušenost – je to i nadčasové pokušení a hrozba. Babylón je „město ničeho“, jak říká Izajáš, město vertikální prostituce, totální lži, totální manipulace s člověkem, s živými a mrtvými, s dějinami a budoucností, s myšlením a cítěním. A pro babylónskou společnost je všechno to tak dokonale, téměř se chce říci tak vědecky perfektním způsobem zorganizováno, že nemůže lež zprůhlednit. Pak ovšem skutečný, pravý, zdravý svět a bytí upadají do hlubokého zapomnění. Průměrný člověk je nejen nemůže najít, ale – a to je nejhorší – není ani schopen je hledat.
Ale jak je babylónizace lidské společnosti vůbec možná? Úpadek politické moci a její proměna v totalitární a totálně manipulující násilí spolu vnitřně souvisejí a jsou plně umožněny teprve korupcí slova, ideologickým zneužitím jazyka, spisovatelskou zradou.
Na jedno nesmíme zapomenout: sám spisovatel vždy byl a bude k ničení jazyka a manipulaci slova nucen totalitární, babylónskou politickou mocí s přispěním sladkých slibů, hospodářských výhod a také hrozeb. Nejlehčí to mají babylónští držitelé moci s takzvanými jazykovými puritány, s vyznavači čistého, absolutního jazykového a písemného umění. V jejich uměleckém krédu najdeme tvrzení, že čisté, plné, svobodné a zdravé umění musí být lhostejné ke každé, samo umění transcendující hodnotě, k pravdě, estetickému řádu a náboženským perspektivám. Ale prázdné slovo bez pravdy, od transcendentních hodnot odtržené jazykové umění, jsou pro totalitární politickou moc dobře připraveným a zralým nástrojem, poměrně snadno použitelným pro velkopodnikání firmy Babylón. Ano, zásadní lhostejnost k pravdě a v zásadě neutrální postoj k jiným, nikoliv uměleckým, estetickým hodnotám, vydává právě tyto hodnoty politické moci a připravuje půdu pro vládu násilí.
Obtížnější to má totalitární moc se spisovateli, kterým pravda a svědomí nejsou lhostejné. V jejich uměleckém krédu stojí, že nezáleží jen na čistě estetických, ale také na nad-estetických hodnotách a perspektivách. Některé z těchto spisovatelů svedla babylónská moc slibem, že v jejím objetí naleznou právě to, v co celou svou duší věří: říši pravdy a svobody. Uvěřili a také s velkým nadšením spolupracovali. Ale také pro ně se dostavil okamžik pravdy: rozpoznali velkolepou babylónskou lež. Vystoupit ze svazku s babylónskou mocí však bylo velice namáhavé. Ona je přece chlebodárcem, ve svém státě má k dispozici všechno a neposlušného spisovatele může zničit. Pro příklady nemusíme chodit do dávné minulosti a nemusíme ani opustit naši Evropu, abychom viděli dramatický, nerovný a tvrdý boj o slovo, jazyk a spisovatele. Co se stane, když spisovatel přes všechna vábení a hrozby řekne téměř všemocným totalitárním držitelům moci NE – anebo když se s ní chce rozejít už po prvních bouřlivých líbánkách? Co všechno se může v totalitarismu stát, když spisovatel přestane svému chlebodárci lichotit, připravovat mu a dodávat další lži? Co se stane, když spisovatel prohlédne totální existenciální lež, zdánlivou realitu mocenského babylónského řádu a rozhodne se vyslovit tuto otřesnou, ale současně také osvobozující zkušenost? – a když na obzoru své tvůrčí intuice a svého lidského toužení začne tušit novou naději a slabikovat její velké jméno, Jeruzalém, město slova a pravdy, bytí a svobody? Potom najde také odvahu říci držitelům moci a jejich byrokracii, která řídí a manipuluje literaturu: „Ve jménu realismu jste nám bránili popsat skutečnost, ve jménu kultu mládí jste nám nedovolili být mladými a ve jménu socialistické radosti byla v nás zardoušena opravdu lidská radost srdce“ (citát z komentáře J. P. Sartra ke spisovatelské odvaze Milana Kundery).
Chtít i jen sumárně vypsat tuto historii by překročilo rámec této úvahy. Je to historie velká, temná a často tragická, historie mocného pokušení, zkázy slova, lží a spisovatelské zrady, ale zároveň a především je to i velká historie až k mučednictví jdoucí věrnosti, historie odvážného „ne“ k babylónské lži, „ne“, ve kterém dýchá a žije silné „ano“ k Jeruzalému. Nakonec je to i historie naší naděje. Když má nějaké kulturní společenství takové spisovatele a umělce, kteří vyznávají pravdu a svobodu, smí a má doufat i navzdory své politické bezmocnosti. V této souvislosti chci znovu a veřejně poděkovat panu dr. Antonínu Kratochvilovi za to, že zpracoval a dokumentárně nám zpřístupnil ve svém třísvazkovém díle „Žaluji“ velkou historii českých a slovenských spisovatelů nedávných desítiletí. Je to historie i naší naděje a naší svobody. Nesmíme na ni zapomenout. Také poslední, v Římě vydané dílo dr. Kratochvila – antologie pronásledovaných českých autorů „Spisovatelé pod šibenicí“ – nám připomíná kromě své vynikající dokumentární a literární hodnoty jednu elementární, bohužel u nás často a snadno zapomínanou skutečnost a povinnost. Svobodný prostor pro naši řeč, naše psaní, uměleckou tvorbu, pro naši víru a vůbec život, nepotřebuje jen záruky „zvenčí”, tedy ze strany demokratického politického řádu. Svobodný prostor se mnohem více buduje a také se brání „zevnitř“.
Jak jsem se pokusil ukázat, není svoboda ohrožována jen „zvenčí“, ale především „zevnitř“, v neposlední řadě zkázou jazyka, korupcí slova v jeho povaze pravdy a dialogického rozměru. Obránce, strážce a pastýř slova je především spisovatel. Je spoluzodpovědný za zdraví jazyka a tím také za zdravý život společnosti. Z jeho zrady na slovu se stává zrada na svobodě a člověku. Spisovatel byl vždy v původním a podstatném smyslu tohoto slova autor (auctor) – rozmnožovatel: ne římské říše, ne zasloužilý muž, který dobyl pro římské impérium nové provincie, ale muž, který pěstuje a brání lidské slovo v jeho celistvosti. Tím také rozmnožuje – „auget“ – říši pravdy, svobody a bytí ne pouze pro sebe, ale pro nás všechny, pro celé lidské společenství. I když musí žít v babylónském, vnitřním exilu, svým srdcem a svým slovem přebývá v Jeruzalému, městu bytí.
Z knihy Poslání a pokušení spisovatele, nakl. Trinitas
Prof. PhDr. ThDr. Karel Vrána nar. 24.8.1925. Psal pod pseudonymem Pavel Želivan. Působil ve svých exilových letech zejména v Římě a po pádu komunistického režimu hlavně v Praze – na teologických fakultách Lateránské a Karlovy univerzity. Zemřel 11. prosince 2004.