Toto je původní verze doslovu ke knize Jany Bauerové Severní kříž (nakl. Kalich, 2008). V knize samotné se vyskytuje verze lepší, zkrácená a přepracovaná; někdy ji zaměním za tuto, ovšem až na to budu mít čas. Každopádně je i v této verzi snad vcelku srozumitelně vysvětlena myšlenka katolické dekadence.
Františka Jirousová
Zahlédl kdysi v krajině postavený kříž. Sjednocující symbol, průsečík světla a temnot, rozumu a nevysvětlitelného. Pekla a nebes, podvědomí a vědomí. Jen tak beze slov v krajině postavený, obyčejný průsečík dvou přímek křížících se v jediném bodě. Kvůli tomu průsečíku uvěřil Bohu. A slíbil, že v krajině bude stavět další kříže. Že je bude stavět na severu.
(Pasáže pojednávající o ději Severního kříže jsou následně vynechány)
Nelze vysvětlovat děj nějaké knihy, myšlenku v něm obsaženou. Protože skutečný příběh žádnou myšlenku nemá. Jako nemá přesnou myšlenku symbol. Jako nemá žádnou konečnou myšlenku kříž. Kříž působí a příběh také působí. Můžeme si na něj potom myšlenky nalepit. Domyslet symboly, převést je do slov a pojmů. Ale nikdy úplně nevyčerpáme jejich možnosti. Jako nikdy nevysvětlíme příběh. Kvůli tomu se také příběhy píší, aby se ukázalo to, co nelze vyjádřit bezrospornou teorií.
Příběhy jsou jedna z druhů moudrosti, která je nenahraditelná. Příběhy přeskupují psychiku, rozleptávají ji, nebo ji zajmou a potom ji znovu sestaví trochu, nebo navždy pozměněnou. A u toho, kdo píše, nehotová skutečnost jako inspirace leze do duše, je přetvářena psychikou a zároveň přetváří ji. Je to dílo „tohoto světa“ a jeho působení. Příběh JE působící skutečnost a to, čím působí, sice každý vnímá jinak, ale důvody působení jsou pevně a nezměnitelně vepsány v příběhu. Příběh působí, protože oživuje archetypy, které jsou společné všem lidem a tím proměňuje lidskou duši.
Spisovatel je nástrojem příběhu. A příběh, který přišel ke spisovateli je částí velkého příběhu celého světa. Kříž je znamením tohoto světa. Protíná ho od severu k jihu, od východu k západu. Je všude. Svět je příšerná propast, symfonie a Tajemství. Kříž ho celý obsahuje, obtahuje a zachraňuje. V jeho průsečíku je rozpjato Tělo Kristovo, Tělo Boží.
Tak to vidí naše literární skupina Katolická dekadence, ke které patří autorka Severního kříže. Proč dekadence? Třeba kvůli našemu psychickému založení. Jsou lidé, kteří ať dělají, co dělají, ať žijí, kde žijí, připadá jim, že nějak nepatří do schématu tohoto světa. Žijí roztroušeni v mnoha vymyšlených postavách, jsou nádobou šílenství a shnilotiny, často i sebe sama nenávidí a prakticky neustále si vymýšlejí světy fiktivní. Výlučné světy s naprosto „šílenými“ postavami. Tyto postavy do nich vstupují a nutí je, aby o nich psali. Aby z tohoto světa vytvořili svět jiný. Takový, ve kterém jedině mohou žít. Tedy jakýsi romantismus nebo symbolismus – ale pod nočním nebem. A co se týče onoho dekadentního aristokratismu, výlučnosti a dandysmu, to mají v sobě, v povaze, jako vrozenou vlastnost. Ale může si to katolík dovolit? To je jedna z plodných napínavých stránek ve slučování neslučitelného: dekadence a katolicismu. Tímto protikladem jsou živeny všechny naše hlavní postavy. Skoro mne to nutí říci, že jsme dekadenci spojením s katolictvím zachránili z hrobu. Dekadence sama o sobě je odsouzena k rozpadu do nicoty.
Dekadent je spletenina mnoha osobností, v nichž se nejspíš nikdy nemůže vyznat – i když by chtěl. Ale roli, kterou mu vybrala současná společnost přijmout nemůže. Chtěl by žít radostně a zabydlen v tomto světě. Nějak to nejde. Často na sobě nese různá stigmata, která jej vylučují z řádné společnosti, občas ho s potížemi chápe i církev. Dekadent katolický má ale jedno své Credo: být Církve poslušen vždy a za každých okolností. Nikdy ji neopustit. Katoličtí dekadenti mají na rozdíl od těch bezkatolických jednu zbraň: humor. Nechtějí se utápět v sebelítosti a marnosti, mohou se sami sobě chechtat. Jejich dandysmus je ironický a proto ho mají tak rádi. Kristus se prý nikdy nesmál, podle Jorga z knihy Jméno růže od Umberta Eca. Není to tak: smál se, neustále se smál velkou vnitřní radostí, radostí svobody a radostí Božího Syna. A dekadenti se kvůli němu mohou chechtat sami sobě, svému příšernému egoismu i svému „utrpení“. Být blázny božími, což je jejich cíl, kterého je tak těžko dosáhnout.
Za druhé je dekadence způsob pohledu na tento svět. Jsou takoví, kteří cítí jako své poslání popisovat krásy světa, rozumu a věci denní. My vycházíme z „věcí nočních“, prvotně jsme zabořeni v temnotách světa a věcech iracionálních, nepřevoditelných pod společný pojem. Nikdo nemůže popřít, že existují dva druhy umělců, filosofů, a lidí vůbec: např. Mozart a Beethoven, Tolstoj a Dostojevskij, nebo třeba i Hegel a Kierkegaard. Zaměřujeme se také na kritiku „náboženské literatury“ tak jak byla psána např. v 19. století. Jako by život člověka, který věří Bohu byl nepřetržitou růžovou cukernatou a mělkou radostí ve světě, kde jediný příkaz zní: usmívej se na druhé a miluj je. Jaký práchnivý nesmysl! Stejně tak namůžeme snést druhý lživý pól, na němž často sídlí „moderní“ literatura, která vidí svět jako šedivou zaprášenou propast úplné beznaděje. Předvádí příšerné vize lidí potácejících se po smrdutých zčernalých městech, oddávajících se bezuzdému hnilobnému sexu, trpících marností, absurditou a nesmyslností všeho života, nebo se vyžívajících v banálních flirtech a honbou za kariérou – a toto peklo na zemi nám staví před oči jako konečnou pravdu o lidském životě!
Ani tím se věc nevyčerpává, ač máme onen humor. Co se dá říct o tajných hrůzách psychiky, které člověka přepadají těsně před usínáním, kdy se celé tělo, ba i duše celá, otřásá neznámou strašnou hrůzou, ve které se propadá veškerý racionální svět do jakýchsi hrozných temných hlubin, ve kterých končí všechno, o co se kdy mohl člověk opřít. Ve kterých je Bůh jen myšlenka a abstraktní pojem, ke kterému se člověk uteče v poslední nezvladatelné hrůze a zavolá jeho jméno (nebo ho i nezavolá?). A zavolá-li ho, přizná si, že ho necítí u sebe. Jen z temnot ho volá. Elohim! Zachraň mne! Možná v tebe nevěřím, nevím to! – ale přesto tě volám. Rozumem v tebe věřím, ale co moje duše, ta ti věří? Nebo řvu, místo abych děkoval. Jako Job asi tak řval – Místo modlitby spílám a rvu se s Bohem. Tohle je také katolická dekadence. A vysvětlit ji pojmy? Jak? Jak vysvětlit pojmy Joba? Jak vysvětlit pojmy noc duše? Jak vysvětlit hřích? A co to znamená, když někdo řekne, že je přitahován ďábelskými stránkami světa? A přitom zároveň miluje Boha a jen jemu chce sloužit? Cožpak to „nevysvětlí“ jen absurdita kříže a umučeného Krista, který zemřel nejkrutější smrtí a prožil největší tělesné i duševní utrpení, které kdy na tomto světě bylo?
Jaké tajemné úkoly mají lidé ve světě a co je na každého naloženo! Na někoho, kdo chce věřit, je naložena jen víra rozumová. Víra bez srdce. Tak to člověk v sobě vnímá a trpí tím nebo křičí na Boha. Ale jak se tomu upřímně postavit v životě, ve kterém jsme poznali jako svůj úkol vyprávět pravdivé příběhy? Tak, že popíšeme i tyto hrůzy. Je naloženo na člověka mnoho strašných věcí, nad kterými se srdce děsí a celé tělo umírá hrůzou nebo bolestí. Také bolestí z neschopnosti projevit lásku, z příšerného chladu, který člověk vystavuje proti tomu, kterého miluje, hrůzných tajných bolestí duše, které jsou ale skutečné a které těžko jmenovat. Naprostá osamělost člověka a nemožnost pomoci druhému. Hrůza z Boha. Hrůza z toho, že on by mohl mít v ruce plány světa. Děs před Bohem. A zároveň láska. Ale i děs – právě že děs! Kdo chce psát příběh, musí popsat toto! A je k tomu nucen, jinak by lhal. Musí to popsat, protože i toto, a pro něho třeba především toto, je skutečnost světa. Ale popsat tak, aby stál ve své pravdě. Aby neklesl do lži.
Tak vnímáme umění. Aby bylo pravdivé, musí popisovat i tyto věci z lidské duše. Jaký je smysl umění? Proč čteme s takovou očistnou katarzí například Dostojevského popisy šílenosti? Jistě proto, že on, ač se jich bál, či nebál, to není z jeho příběhů samozřejmě znát – popsal je tak, jak v jeho postavách skutečně byly. Spisovatel si své postavy nevymýšlí! Ony k němu přijdou a on musí popisovat to, co v nich žije. Žije to v nich skrze duši člověka, který o nich píše. Postavy si vybírají toho, kdo bude o nich psát a spisovatel je nástroj těchto postav – a nástroj Boží. Ať se řadí k jakékoli literární skupině, ať je ateista nebo fanatik. Všechno jedno.
Tak, nástroj Boží. Protože my jsme naprosto nezlomně přesvědčeni, že Bůh řídí tento svět, on ho stvořil a dal mu svůj tajemný bouřlivý i tichý řád, vidí jej, stará se o něj, má v rukou jeho plány, má v rukou každé srdce každého člověka a něco s ním zamýšlí. A zamýšlí i s celým světem. Jenže jak tohle má spisovatel reflektovat? Tak, že píše pravdivě. Pravdivě se ponoří do děsů své duše (a také pravdivě „přehání“, když je unesen extází). S odpovědností a odvahou, ba i s modlitbou. A pokud se ponoří pravdivě, je tam přítomen Bůh. Spisovatelská činnost je syntéza šílené odvahy k poznané pravdě, povinné naděje ve vykoupení a hrozné odpovědnosti za to, co bylo napsáno. Není možné popisovat zlo tak, jako by bylo konečným údělem, jako by z něj nebylo východiska. Protože Kristus proměnil tento svět a proměnil v něm všechno. Zlo zůstalo, ale není beznadějné. V každé tmě je zabořen kříž. V každé tmě je spodní rameno kříže. Jenže ta tma musí být skutečná! Dotknout se – a dotknout se tím kousku živého dřeva a tím se dotknout celého kříže. V jeho středu je Kristovo tělo. Rozpjaté do všech stran, rozpjaté až k Hospodinu.
Nu, ale ani tohle není tak jednoduché. Protože nejnaléhavějším úkolem spisovatele je vytvořit svět, který se v něm vzmáhá. Jiný, takový, jaký „tam je“. Tak to v sobě vnímá. Takže potom může kniha skončit i v beznaději? Ano, ale jedině v beznaději přesvědčivé. A my jsme tedy ještě nikdy nepoznali úplnou beznaděj, absolutně konečnou. Může být popsána naprosto a úplně, bez východiska. Ale – když je popsána pravdivě, celý příběh stejně nevyzní beznadějně. Protože tak to ve světě není. Svět má svůj řád, má svoji Pravdu, má Krásu a je Láskou obestřen. V každém skutečném příběhu. (Ale lze potom vůbec psát? Nebyl by příběh, který má takováhle kritéria nedosažitelným úkolem? – Právě, ono ani nelze psát. Snažit se o psaní, to ano, to lze a to též činíme.)
Umění má zvláštní zákony a těm je třeba dostát. Je mnoho lidských činností. Jinak to vypadá ve stavu řeholním, jinak v manželském, jinak ve vědeckém nebo filosofickém. Těžko říci, co myslíme slovem umění. Nejspíš rozvíjení příběhů na pozadí Příběhu skutečného. Každé psaní je tvůrčí čin. Ale možná je tvůrčím činem, jen když používá scénáře, který se nemění od počátků vesmíru.
Pochopitelně, že často ani autor sám neví, o čem píše. Kdyby to přesně věděl, už to by jej usvědčovalo ze lži!! „Obsah díla je ten, který tam je,“ jak pravil Jiří Suchý. Přesně! Obsah tam je! Jako je obsah ve světě. Co tím chtěl Největší básník říci, když stvořil příběh, který se jmenuje náš svět? Proč žádný z filosofů nikdy nevyložil smysl tohoto světa? Proč žádný z nich nevyložil, co znamená zlo? –
A v posledku je v základě příběhu tajemství: jako Kristus sestoupil do pekel, tak i umělec tam sestupuje. Kristus tam sestoupil skutečně, umělec až po Něm a v Něm. Kristus všechno zlo prožil, všechno zlo vzal na sebe, byl naprosto opuštěn Bohem, v poslední hodině života volal „proč jsi mne opustil?“, v Getsemanské zahradě v nejpropastnější hrůze celého lidského rodu, všemi opuštěn, potil krev. A předtím procházel zemí, přinášel uzdravení a radost. Byl ztělesněním Radosti. Byl vzkříšen a v nevýslovné kráse a slávě objal svět. Tichou Boží mírností i bouřlivou symfonií Králů. Všechno pozvedá k sobě. Tak i umělec by měl činit – vše k Bohu pozvedat. Ale pozvedat odtud, kde je on sám zabořen. Chceme také krásy a radost popisovat pravdivě. Stejné řeči by se daly napsat o tom, jak těžké je pravdivě popsat krásu. Svět je mnohem hlubší i krásnější, než jak den jej kdy znal.
Ramena kříže jsou čtyři. Žádný z lidí nemůže být na všech. Někteří se podílejí na vzkříšení, nebo na přirozené důvěře v tento svět, jiní jsou zajati křížovými rameny, na kterých je to nevědomé, iracionální a chaotické a také jsou ti, kteří jsou převážně na ramenu spodním. Jestliže jsou tam dole dekadenti – a co je tam dole? Co? To právě lze popsat jedině v příběhu – jestliže jsou „tam dole“, přesto jsou připjati na kříži. Dole na severu. Spolu s Ním tam chtějí viset. S tím, který za ně udělal největší práci. Získal jim naději, lásku, tiché štěstí i štěstí opojné, a jako největší dar jim dal svůj kříž a své utrpení.
Naše heslo zní: Ex omnibus tenebrís separáre vestigia lucis. Ze všech temnot vynášet stopy světla. Shrnuto: katolický dekadentní spisovatel chce pravdivě popisovat svět, ve kterém žije. Jeho svět začíná v propastných temnotách, ale po kříži „šplhá“ až k největším extázím. Katolický dekadent je „blázen Boží“, černý romantik a ironik, s oficiální společností vždy nespokojený a do ní nezařaditelný. Hledá vykoupení a osvobození v umění, v příběhu. Jeho přetěžkým úkolem je příběhem sloužit Bohu a ukazovat, že svět je místo nádherné – místo zachráněné.