Katolická dekadence

Úkolem Katolické dekadence je zjistit, co je to katolická dekadence. Tak asi. A proč se s tím tak namáháme? Domníváme se, že by z toho mohlo vzejít něco přínosného jak pro teorii umění, tak pro katolickou filosofii, ale snad především pro některé křesťany, kteří mají pocit, že v současném křesťanství něco chybí. (Jistě že se cítíme být především spisovateli, ale např. autorka tohoto článku si k tomu přibírá i teorii. Stránky s ukázkami z našich knih bychom nikdy nedělaly).

Napadá mne několik „strukturních momentů“, které jsou s katolickou dekadencí spojeny.
1. Vůbec samotný pojem dekadence. Proč ho spojujeme s katolictvím? V mnoha lidech to vyvolává jisté dojmy, které se automaticky s dekadencí pojí. Například stránky katolik.cz se nás ani „neodvážily“ zařadit do mnohačetného seznamu spřátelených webů. Jenže, už to, že samotné spojení těchto dvou slov, vyvolává jakási podezření, je důkazem, že něco není úplně v pořádku. Nejsme satanisti, ani okultisti, a především se nikdy nehodláme jakkoli stavět proti Církvi. Naopak. Cítíme se jako její obhájci.

2. Dekadence je u nás výrazem pro opomíjenou stránku světa. Každá doba má svůj stín. Moc kolektivního nevědomí se v každé epoše projevuje naprosto konkrétně a vždy jinak. V 19. století, když Nietzsche bojoval proti pokryteckému pojetí křesťanství jako moralistního sterilního systému, byl dekadentem právě on. Stál ve stínu světa a křičel ze všech sil: tahle stránka světa, kterou jste prohlásili za špatnou, má také svá práva. Nemůžete stát jako soudci nad světem a říkat: to je dobro, to je zlo, nic mezi tím. Jeho postoj „mimo dobro a zlo“, postoj radostného tanečníka nad všemi nedotknutelnými pravdami a zároveň proroka ze dna světa, se týká právě tohoto. Každá doba potřebuje rozlišovat „dobré a zlé“, ale to dobré a zlé není tak absolutní, rigidní, ani tak lidské, jak bychom si přáli.

3. Dekadent se nehodí do společnosti proto, že stojí v jejím stínu. V tom kanálu, který teče pod každou „spořádanou obcí“, vystrkuje hlavu z hlubin a volá na kolemjdoucí: “Podívejte se, co jste všechno spláchli dolů jako zavrženíhodné! Tady to máte, podívejte se znovu! Rozhodujte se znovu! Svět není takový, jak jste si jej vymysleli za dne, ze strachu, z pohodlnostia z touhy po zajištěnosti”. – Dekadent je prvek ohrožující.

4. Dekadencí se může zdát všechno možné. A právě v dnešní době mohou být s tím slovem spojovány hrůzné satanistické spolky, nebo lidé křesťantví jinak nenávidící, také adorace zla, perverze a násilí apod. TO MY NEJSME! Katolický dekadent neadoruje zlo, je katolíkem a jeho „mečem“ a znamením je Kristův kříž.

5. Dekadentem v našem smyslu může být jen umělec nebo konkrétní člověk. Například spojení „dekadentní filosofie“ je nesmyslné, pokud filosofii chápeme jako starost o pojmy a lásku k moudrosti. Zcela nemožné je také spojení DEKADENTNÍ KŘESŤANSTVÍ. To už potom NENÍ křesťanství. A jako vrchol hovadiny: dekadentní teologie. Lze pochopit ten rozdíl? Každá „ideologie“ ve výše chápaném smyslu, pokud je dekadetní, tak je ono slovo (nevím zda oprávněně) používáno ve smyslu úpadku, umenšení, nebo anti-myšlení. Katolická dekadence naopak obsahuje myšlenku radostné záchrany pro to dekadetní. A dekadence bez katolicismu je spíše smrt a marnost, pokud se nemýlím…

6. Ve smyslu literárním je slovo dekadence myšleno pozitivně jako literární směr. Směr s určitým specifickým pohledem na svět, v němž se sdružují představy jako život pod nočním nebem, aristokratismus, jistá láska k pozemským věcem, přírodní mystika, provokatérství, život ve více osobách, duševní nevyrovnanost, labilní nervový systém, opojenost uměleckými zážitky, přitažlivost jevy dvojznačnými, někdy jistě i „fascinace“ zlem. A také neustálý boj s „životní únavou“, neschopnost zařadit se do společnosti apod.

7. Shrnutí. Dekadenci chápeme především ve smyslu „stínu společnosti“. Jak zjistil Jung, každé ego má svůj stín, se kterým abychom mohli žít, musíme ho znát a pomoci mu, aby nás přestal děsit a ovládat a stal se spíše pomocníkem. Jin bez Jang být nemůže. Stejně tak každá společnost a i Církev v každé době má svůj stín. A právě úkolem katolického dekadenta – spisovatele, je příběhem tyto stíny vykupovat. A to nelze bez Boha, nelze to bez Kříže. Protože v ukřižovaném Kristu je „Jediná skutečná, jediná opravdová vláda nad světem,“ jak řekl Zahradníček. A je dobré si všimnout, že dnešní pseudomoc nad světem zatlačila do stínu také křesťanství. – takže tam stojíme, ve stínu dnešního světa, který za jedinou moc nad světem prohlásil peníze a pokrokový rádobyhumanismus. Ale jistě stojíme také ve stínu, který vytváří samotné křesťanství – a zde je prototypem zvláštního dekadenta třeba Leon Bloy.

8. A samozřejmě je dekadencí i stín člověka samotného. Každý v sobě nese svůj stín a musí se s ním nějak vypořádat. Jak si ho spojuje s dekadencí a katolictvím, je už jeho věc, je to velmi různé a tady je nesmyslné psát nějaké teorie. Každopádně katolický dekadetní spisovatel z toho stínu píše. A svými příběhy chce sloužit Bohu. Není to fráze. Naštěstí psát o psaní je velmi trapné, lépe je věnovat se psaní příběhů a trpělivě čekat na dobu, kdy budou moci mluvit ke čtenářům.

(Františka Jirousová)