Toto je archivní kopie zrušeného webu www.katolicka-dekadence.cz
Katolická dekadence
Katolická dekadence

Katolická dekadence

Františka Jirousová – Jeden starý deník

Tohle ani není aktualizace. Několik čtenářů KD tento můj deník z července 2005 zná, ale stejně ho chci dát i sem na KD, protože stránky nakl. Petrov byly zrušeny a chci, aby byl deník zachován. Psala jsem to pro Petrov na jejich objednávku a díky tomuto deníku jsem se například seznámila s jednou osobou, které si velmi vážím. Zároveň nechci, abych na těchto stránkách vystupovala jako nějaká anonymní bytost, o které nikdo nic neví. Jetště k tomu, když prosím návštěvníky o peníze! Nu, a končí léto a tohle je vlastně aktualizace pro mě – moje vzpomínka na léto 2005. Je tam pojednáno o Prostředním Vydří, o mém kraji, který miluji, a o dalších věcech tam je pojednáno.  Naše stránky budou archivovány, tak chci, aby byl archivován i tenhle deník. Ach Bože, který jsi stvořil čas! Jak je to všechno dávno, jak je to všechno absurdní, že se nikdy a nikde nemůžeme zastavit. Moje chata, o jejíž stavbě jsem psala v deníku, tam pořád stojí, ale já? Čas kolem mě letí a nemůžu zachytit ani jednu jeho vteřinu. Jediné, co mne utěšuje, je filosofická poučka, že čas je “pohyblivá forma věčnosti.”  Bůh udělal čas, aby nás jím trápil a zkoušel. Čas je forma stvořeného světa. Čas je bolest – bolest z nemožnosti klidu, spočinutí, věčnosti. Slova jsou zbraní proti času. Co zapíšeš, to trvá déle než okamžik. Proto chci zachovat tento deník.

Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z července 2005, psané pro www.ipetrov.cz

 

3. července
Tak, začínám první červencový zápis. Deník si už čtvrtý rok píšu jen ve zkratkách do kalendáře, nebo pomocí dopisů Janě z Prahy. Ale hodí se mi každý způsob, jak života běh zdokumentovat, tedy i tento pseudodeník.
          Je jistě nesmyslné řešit, koho zajímá, co dělám a jak se mám. Tedy do toho. Je první večer po návratu z Prostředního Vydří (je 3., ale pojednává se o pátku a sobotě). Jako každý rok je to nálada zvláštní. Vydří v člověku zůstane jako vzpomínka na jakési žluté bezčasí. A tento rok měl být poslední festival, lépe řečeno, jely jsme tam s Janou s tím, že budeme s tátou (Magor) odhánět lidi, kteří beztak přijedou.
          Když jsem se před čtrnácti dny dozvěděla, že festival byl zrušen vyhláškou z Dačic, zasáhlo mne to velmi. Několikadenní svobodný chaos se třemi tisíci lidmi na rozpadlém statku byl stálý začátek prázdnin už od roku 1997. Vždycky mi připadalo, že je to jakési soustředění naprosté svobody. A také že bylo. Tady se ukazovala svoboda, jak se klasicky popisuje — končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže tradiční nahý návštěvník, který se vždy obalil peřím nebo další naháč sedící v koruně stromu nebo anarchista vedle pokojného skina nikomu nevadili, ale idiot, který schválně vyhledával rvačky, sem nepatřil.
          V pátek jsme tam zůstali jen já, Jana a táta. Odpoledne přijížděly první party lidí, někteří věděli, že se nic nekoná a chtěli se jen přesvědčit. Já s Janou jsme uklízely několikaletý nános listin a novin v sednici a táta, občas se občerstviv panákem rumu nebo pivem, vždycky po příjezdu auta vyšel před statek a promluvil s lidmi. Všichni se dle plánku na vratech přesouvali o pár kilometrů dál na mlýn ke Skalákovi. Nikdo se nebouřil, nikdo nás nepřijel podpořit, ba nám ani nikdo na večer nepřivezl pivo. Čekala jsem třeba, že nějací staří kamarádi přijedou, aspoň se tedy na nás podívat, když už nic. (Potom ale v sobotu ráno přijel Standa Penc, abych nikomu nekřivdila.) Až Patrik z Prahy přivezl basu a potom na naše přání Ladin koupil další.
          Takže nakonec to dopadlo tak, že táta šel spát a my ještě s Ladinem a Patrikem jsme popíjeli v sednici u jámy v zemi. Jáma se tam stále nachází, vděčná to atrakce. Otec v ní kdysi kopal poklad za úplňku, ovšem nevykopal jej a jáma tam zůstala. Vyšla jsem několikrát při soumraku před statek a pozorovala ztichlou náves. Na vratech byl přibitý nápis Festival se nekoná. Protesty se nekonaly, ani občas nadhozená demonstrace v Dačicích, zůstali jsme zde po tolika letech skoro opuštěni, jako nějaká zapomenutá starobylá parta, která už nikomu nestojí za pozornost. Čekaly jsme s Janou aspoň někoho s kytarou, neobjevil se nikdo. Jedni z těch lidí tátovi nabízeli, že na protest postaví na návsi stan, ale on jim řekl, že o to nestojí.
          A to je podstata celého zrušení festivalu. Táta byl rád. Důvod toho všeho je myslím velmi prostý. Je to starý člověk, nemá už energii na podobné akce. A není nikdo, kdo by pokračoval. Po celou dobu jsem chtěla říct něco o absurditě situace, že se opakuje scénář jako za komunistů, ale proč to říkat? Komu? Jedině tak sobě. Mlela jsem kdysi, že bych ve festivalu chtěla pokračovat, což je fakt. Ale ne v podobě, ve které byl, protože tři tisíce lidí už byly vskutku neúnosné.
          Jen se chci pokusit vyjádřit ten zvláštní dojem z toho, že člověk by rád řval: poslední oázu divoké svobody jste zrušili a nikomu to nevadí! A ti, kterým to vadí, musí beze slova odjet a nikdo o jejich protesty nestojí. A ti, kterým to vadí ještě z jiných důvodů, jako já, si musí přiznat, že nemají energii ani povahu cokoli udělat.
          Když táta mluvil s lidmi před statkem, vystartovala jsem vždycky, proplížila se před stromy na zahrádce a poslouchala a zapisovala, jak se ti lidé zachovají. A pochopila jsem, že většina z nich se jede jen někam pořádně opít a něco si poslechnout a je jim jedno, kde skončí. Ale všichni nebyli takoví. Jedni z Humpolce pár minut křičeli před vraty: „Sereme na stát! Sereme na ně!“ (Měli spíše křičet: sereme na pár lidí z Prostředního – ti totiž iniciovali petici za zrušení festivalu.) A potom když nastupovali do auta, jeden ještě zůstal stát a díval se na zavřená vrata. Pohledem upřeným na zteřelý statek se loučil s Magorem a volal: „Magore, tak ahoj!“ A tak v úplném klidu skončila tradice Magorova Vydří.
          A my jsme se ozřali jak ti prasáci. Nakonec jsme tam zůstali jen tři. Já, Jana a nějaký člověk. Jediný z návštěvníků festivalu, kterému se podařilo dostat se dovnitř. Zjistily jsme, že umí hrát, došla jsem do vejminku pro kytaru a celou noc jsme ho nutily hrát. Moc si z toho nepamatuju. Tomuto člověku se chci aspoň do éteru dodatečně omluvit. Chovala jsem se k němu jak idiot a mám z toho výčitky svědomí. Několikrát jsem mu prý řekla, že je dement a že je tady jen kvůli tomu, aby hrál. Sama jsem dement. Omlouvám se tomuto poslednímu člověku, této poslední „kapele“, která završila Magorovo Vydří. Před deseti lety se začínalo možná podobně v počtu několika málo lidí. Končilo se ve třech, asi v šest ráno. (Táta potom „ráno“ pravil, že jsme svým křikem působili jako vydatná parta, tak aspoň to).

          Další momentky z Vydří. Na návsi stáli dačičtí policajti. Městská policie. Sledovali, co se děje. My jsme seděli v sednici a táta mne zavolal, ať ho jdu vyfotit s labutěmi, které se právě stěhovaly z jednoho rybníčku na návsi do druhého. Vyšli jsme všichni i s Patrikem a dělali si srandu z toho, jak asi poliši zapisují, že inkriminované živly vyrazily před objekt. Jenže živly šly jen za labutěmi, nikoli do akce. Mně došel právě film, ale Patrik naštěstí tátu vyfotil, an stojí před mohutným syčícím labuťákem, který chrání svou rodinku. Labutí máma se třemi šedivými potomky lezla do rybníka.
          V neděli odpoledne pro nás přijeli někteří zástupci rodiny Bauerovy (Jana jest z rodiny této). Přijel i její osmdesátiletý děda, vyšvihnutý ve svátečním, aby to Vydří taky konečně viděl. S hůlkou obešel celý statek, stodoly vzadu, zahradu, Jana mu ukázala jámu v sednici a vlašťovky, které bydlí už třetí rok nad žárovkou v sednici. Táta seděl u svého venkovního stolu před ohništěm, před sebou noviny a konvici s čajem. Přišlo mi vskutku vtipné, jak si pořád ještě všichni myslí, že tam najdou divokého opilého Magora. A on je to přitom rozvážný starý muž, který mluví pomalým hlubokým hlasem a s mírným úsměvem odpovídá na všechny řeči. Děda by asi rád viděl, že tam má Magor několik ženských, na stole vyvalené rumy a piva a jiné známky divokých orgií kolem. Táta jim všem ke konci vyprávěl, jaký byl osud původních majitelů statku. Slyšela jsem to poprvé. Otce zavřeli komouši v padesátých letech, dva starší syny poslali do Jáchymova do uranových dolů. Otec po návratu z vězení šel na starostu s vidlemi. Zavřeli ho do blázince. Nejstarší syn zamřel v Jáchymově, druhý po návratu na leukemii. Naživu zůstal jen nejmladší, který pak prodal statek.
          To místo má v sobě něco omamného. Jako by tam byla vzadu na zahradě, kde je výhled jen do polí (není tam vidět ani jediná střecha, jen rozsáhlé lány a borovice z malého lesíka), otevřená brána do nějakého polověčného světa. Myslím, že kdo tam někdy byl, tak to cítí a je nemožné pokoušet se to zde popsat. Vydří je Žlutý kraj a ten statek, zarostlý plevelnými stromy, s propadlou střechou nad vejminkem a bez dveří a s vymlácenými okny v sednici, je místo zpola mystické. Ležela jsem dnes ráno na půdě, kde vždy spíme, pozorovala trámy a snažila se vyčíst atmosféru statku. Co by řekl ten dům, kdyby ho byl člověk schopen nechat mluvit. Bláhově jsem si myslela, že z něj třeba vyčtu osudy majitelů, které jsem ráno ještě neznala. Ale střecha stála v naprosté nehybnosti, vítr kolem šuměl, praskal ve starých trámech a všechno trnulo nehybným šumícím klidem. Jakoby tudy procházel nějaký staletý van. Byl to hmatatelný vyrovnaný klid. Za domem křičeli hrubě sousedi, ale ta střecha jako by sama byla posazena v jiné době než všechny střechy domů kolem. Byl to skutečně vyrovnaný tichý klid. Dřevem krovu táhl jiný cizí čas.
          A to mne kdysi napadlo Vydří prodat! Ten statek spadne, protože na opravu nikdy mít nebudeme, ale je lépe, aby spadl, než se dostal do rukou stvůr, které z něj nadělají moderní dům. Jak by ta střecha křičela, kdyby ji strhávali! Úplně slyším řev zdí, kdyby je omítali a předělávali okna a káceli prales plevelných stromů v předzahrádce. Zle je mi. Darmo huhňat, jak praví často otec.

8. července
Tento den se po svátcích, pouti atd. rozjel můj typický prázdninový řád. Velmi jednotvárný v tom hlavním: úkol prázdnin spočívá v napsání práce o podstatě exaktních věd na základě Huserrla a Neubauera. Takže začínám pročítat Husserla. Měla jsem celý den nervózní náladu, ale čtení šlo výborně. To téma mne baví tak, že zaměstná a pohltí mozek, ať je v něm rozpoložení jakékoli (pomineme-li velkou únavu a nervozitu). Dalším úkolem je latina, i to šlo. Jsem u jedenácté lekce naší „krásné“ učebnice Ad fontes. Celý den prší. Tedy výsledek každodenního zápasu o smysluplné využití dne je dobrý.
          Jenže je pátek a nezbytná tradice velí jít s Janou do hospody. Ovšem dnes to nelze, protože chci jít zítra na pouť do Kostelního Vydří a musím vstávat v půl čtvrté. V tu dobu chodím pravidelně spát. Otevřela jsem si jedno pivo, sedím v pokoji, pročítám si deník z prázdnin 2001 (účelem je zjistit, v kterou denní dobu jsem tehdy psala knihu – k velkému překvapení je tam psáno, že odpoledne u kafe… no tak to potom…). Dost značně jsem teď trpěla, že nemůžu být v hospodě s Janou. Týrá mne to z mnoha důvodů, z nichž žádný není určen veřejnosti. Prý pouť má být oběť – inu, to je hovadina, aspoň pro mne. Pouť je krásná věc, ale tohle oběť je, jak sama musím uznat. Tedy doufejme, že to bude mít přínosné výsledky. Musím si vzít prášek na spaní (matčin), protože bych nikdy v životě neusnula v době, kdy normální lidé obyčejně chodí spát. Ale takhle se mi aspoň ulevilo, že jsem mohla napsat něco o svém rozpoložení. Je to velmi vtipná situace, že těm, kterým je to určeno, to říci nelze, ale anonymním čtenářům stránek Petrova ano. Ovšem psychologický účinek je stejný. A o to mi šlo.

10. července (1:30)
Pouť byla výtečná, až na to, že jsem místo tkaničky měla u jedné boty provaz uvázaný na pár „oček“ a nějak mi to ovlivnilo nohy, které mne následně velmi bolely. Ale šli jsme v kuse pět hodin (ze Staré Říše se vycházelo ve 4 ráno), dopoledne nepršelo, mlhy stoupaly z lesů a v cíli, v Kostelním Vydří, jsem složila své prosby Panně Marii a Bohu, táhnouce je s sebou za celé dva roky. Já, noční opilec, slaboch a hlupák, jsem aspoň jednou za rok dotáhla do Vydří svá přání. A to mne těší.
          Samozřejmě jsem předtím neusnula. V půl dvanácté spát, ve 3:15 vstávat. Mozek řešil všechno možné, jen ne spaní. Prášek nepomohl vůbec. Levý bok, pravý bok, záda, levý bok, pravý bok… jak to tělo rádo dělá, když nemůže usnout. A počítání ovcí je nejhorší činnost pro neurotiky jako já. Ty ovce se řítily tak příšernou rychlostí, že by se mi za chvíli mozek zavařil, kdybych si jich měla všech všimnout. Jen asi dvacet minut jsem spala a zdál se mi sen, že ležím s mámou na hrobě na hřbitově. Po chvíli se ve snu máma vzbudila výkřikem, že má hrůzu z uzavřeného prostoru na onom hřbitově a já jsem se vzbudila zároveň s ní hrůzou z obrovského temného hřbitova. Vzbudila jsem se opravdu a už neusnula.
          A následují epizody z mého dnešního nočního života. Celý den prší, nálada podivná a nervózní. Už tři a půl roku řeším, že nemohu psát. Už rok se pokouším psát jakési sci-fi a stejně tak dlouho přemýšlím o třetí knize. Je to jak být napjatá na skřipci mezi dvěma možnostmi. U „sci-fi“ mám teď rozepsanou čtvrtou verzi, dvě předchozí jsem zavrhla, jedna mi byla naštěstí ukradena s notebookem. U třetí knihy mám pět krátkých souborů poznámek.
          Vrátila jsem se v noci od Jany v 11 a skepticky poznamenala k mámě, že budu zase sedět tři hodiny u počítače, zírat do obrazovky a pít. Tak povětšinou vypadá mé „psaní“ posledních tří let. Za tu dobu jsem se možná stala nočním alkoholikem. Bez třech i více piv, nebo půl litru vína si neumím představit noc. Nelze to zatím. Je to moje náhražka psaní. Nu, ale dnes! Otevřela jsem ten soubor s třetí knihou a připsala tam pár vět. A najednou se mi zdá, že tu postavu znám, že už mohu psát tak, jako že jsem zabořena v ději, že jsem v té scéně, o které píšu, nikoli, abych ji vytvářela slovy. A možná! – Možná! Kéž by! jsem pochopila, že sci-fi psát nemohu. Že sci-fi a třetí kniha jsou jedna a tatáž věc. Po tolika pokusech! To nikoli, že by ta třetí kniha byla sci-fi, ale že ten příběh, který mne mučí a týrá už tak dlouho a patří do onoho „sci-fi“, patří vlastně do knihy! Nevím, co z toho vzejde, možná je to euforie opilství, ačkoli mám teprve druhé pivo. Předtím sklenku vína a kousíček vodky, páč mi jí nabídli švagr a sestra, kteřížto v míru a výjimečně si dali „drink“ s džusem. Ale já…. Inu, otevřeme si další „pips“ a o osudech psaní jistě vás zpravím v některých následujících zápisech.
          Všechny tyto deníkové zápisy píšu v mírné opilosti. (Až na ten předchozí.) Místo psaní knihy… Jenže psaní je sdělování ostatním. Nejotevřenější komunikace se všemi lidmi minulými, současnými i budoucími – a nejen s nimi. A mně to tak příšerně chybí, za ty tři roky a půl, že i tenhle deník mi činí psychicky velmi dobře. A nejsem naivní dement, tato moje upřímnost je mojí vlastností při psaní „pro veřejnost“. Pro „neveřejnost“ upřímná být neumím, není to možné.

14. července (0:35)
Velmi krásný den. Je dobré jej zapsat. Přestal týdenní déšť. Konečně první den, kdy přesně fungoval můj vytoužený prázdninový řád. V 10 jsem vstala, vzadu na zahradě se pomodlila žalmy z breviáře (modliti se poezií jest přínosné pro některé typy lidí). Posléze zelený čaj a Husserl. Už jsem z toho byla značně nervózní, že jsem ještě nezačala pořádně číst. Ale přečetla jsem celou třetí přílohu z Krize věd. Na zahradě u stolu a povšechného pěkného soužití rodiny – sestra Marta a Anička v kočárku pod stromem. Psychika (nebo mozek?) dnes výtečně spolupracuje. (!! Krása, hurá hurá atd.!!) Tak jsem se vyřítila k prastrýci pro dřevo, které chci použít na stavbu poustevnické chaty na zahradě. Jela jsem tam s károu s prázdnými koly, naložila to rychle, ovšem ve vrátkách se celý náklad vzpříčil, jsa delší než vrátka. Rvala jsem káru vrátky, až jsem musela náklad vyklopit, přeskládat atd. Vrátila jsem se domů uřícená do ruda. Ale dřevo složeno a to je hlavní. Jenže kůly jsou krátké, takže plán stavby se musí změnit. Nu což!
          Náhle jsem ovšem dostala záchvat senné rýmy z pylu neznámého původu. Většinou alergii nemám, ani přípravky na to neberu, ale tohle mne na hodinu upoutalo ke třem kapesníkům, ba i na postel. Chtěla jsem kosit zahradu (v rámci plánu, do kterého patří práce na zahradě), ale nešlo to. Otevřela jsem latinu – gerundivum – tož jsem ji po chvíli zavřela a ulehla. Posléze film v TV. V půl 11 se stavuju u Jany, nesu jí fotky z Vydří. Ona píše. Jako vždy od úterý do pátku. U zeleného čaje, poslední dobou s naprostou pravidelností. Jdu po chvíli v dobré náladě pryč, abych nerušila toto záslužné konání – a otevírám první pivo a internet. A nyní druhé pivo a deník. A potom třetí a snad i to čtvrté dnes dáme, což? U obrazovky počítače pochopitelně. A u popových písní pečlivě vybraných a nahraných z rádia (kazeta před dvěma lety nazvána „K psaní pop 3“). Psaní nebude. Jen čtení nějakých souborů. A možná příchod Marty z vedlejšího pokoje na pokec noční. (Tak už ne, škoda, šla spát, jak jsem před chvílí viděla, když jsem šla pro to třetí pips.)
          Pěkná noc, skoro až srpnová. Kupky sena po vesnici. Oranžový srpek měsíce na obloze. – Deo gratias za tento den!

17. července (1:49, neděle)
V pátek s Janou na zábavě zde ve Staré Říši, naštěstí dříve domů. Dnes neustálá únava, ale snažím se – seč mi síly stačí – něco dělat. Čtu, po kostele posloucháme s matkou Janáčka před obědem. Přemýšlím nad knihou, ale nic psát nelze. Člověk by rád, tělo nemůže, ani psychika nemůže. Neustále o prázdninách řeším, zda zrušit naše stránky katolické dekadence a nyní jsem procházela internet a hledala tam něco o New Age. Našla jsem tam docela dost a sestavila z toho pár bodů, ze kterého je tento směr složen. Jsou jen čtyři, ale jak zásadní! Cha! Takže se mi náhle stránky rušit nechtějí, naopak mne přepadá, že je třeba vyhlásit „válku“ New Age. Další myšlenky k tomuto tématu si nechám pro sebe. Zastihuje mne ovšem noční šílenství. Myšlenky se mi v hlavě míchají, člověk se někdy diví, že to mozek unese. Ale i skutečně pozitivní zprávy jsou: rozkvetla mi konečně růže Super Star. Je to růže stařenka, je jí více než čtyřicet let, ale stále je nejlepší z celého mého „harému“.

18. července (pondělí)
Vedro celý den. Pro růže je to ovšem počasí velmi dobré. Přijel „náš knihkupec“ a dovezl knihu Bůh a zlo. Matka mi ji chtěla dát k vánocům, já jsem ji ovšem uchvátila a už dlouho mne žádná kniha tak nepohltila. I Husserl si přišel na své, ale jen z nutnosti. Latina nic.
          Náhle mi přišla zpráva od Jany, že prý je to mé sci-fi OK (druhou verzi mi poprávu zavrhla) a mě to tak děsně vzpružilo, že jsem okamžitě vyletěla a začala stavět svou chatu. V tom nejhorším vedru. Jenže mně nedošlo, že je vedro, naopak jsem myslela, že jsem prací tak schvácena, takže jsem do osmi vystavěla kostru oné „budovy“. Kuláky jsou poněkud rozpukané a nahnilé, celá chata bude vypadat jako pastouška, ale stejně jsem z toho měla radost. Jen nemám materiál na stěny. Pouze jedny staré dveře.
          Blížila se bouře. V pokoji čtu. Počítač. Už jsem to sci-fi úplně zavrhla (a taky proto ho dala Janě jako jakýsi náhrobek) a zase mne napadá, že bych třeba mohla…. Ale jak je to příšerně ohraný!!! Tři a půl roku, každej den to samý. A teď poslední rok každý den zase nové: že bych mohla psát? Knihu nebo sci-fi? Tak teda sci-fi. Ne, to se zavrhne, tak knihu, no jo, určitě knihu, vždyť je to můj úkol, ale ne, teď to sci-fi, ale ne, nic, filosofii budu dělat, ale ne, třeba tu knihu……. Každý den, naprosto to samý! A skončí to u popíjení. Ale dneska jsem teda přečetla znova celý idiotský sci-fi (místo psaní), vypila půl litru červenýho a teď jdu spát.

19. července
Konečně klidná a „pracovní noc“. Pouze u dvou piv čtu až do tří tu knihu Bůh a zlo. Neřeším psaní, nechce se mi opít, mám dobrou náladu, zpracování knihy je geniální, připadá mi, že konám smysluplnou činnost.

20. července (středa)
Chata dostavěna. Tedy až na střechu. Tam musím napasovat ubrus. Celý příbytek vypadá přesně jako slum. Nejkvalitnější stěny jsou ze staré skříně. Jen tam „trochu“ táhne. Ale počasí není takové, že by se tam dalo být. Myslela jsem, že tam budu moct spát. Zásadnější problém než počasí je velikost této chaty. Možná našikmo bych se tam natáhla, jenže ona tam není ani postel. Inu. (Ale mám z toho radost, to zase jo. Plánovala jsem to už minulé prázdniny, a teď se sama sobě divím, že jsem vůbec schopna něco takového dělat… „Vtipný“ byl závěr stavění. Jana nepřišla na „kolaudaci“, tak jsem tam poseděla sama, s větvema borovice nad hlavou a bylo mi naprosto jasné, že mne bavilo to stavět, ne už tak tam žít. Protože jsem to stavěla kvůli tomu, aby tam bylo lze v ústraní přemýšlet o té práci do filosofie a povšechně něco řešit a to je příšerný boj sama se sebou.) Do stavění jsem se vždycky vyřítila s velkou chutí a neustala, dokud to šlo. Nevybrala jsem si nějak divně své „životní povolání“, když se tak vrhám do činností manuálních nebo zcela nesouvisejících?….
          Zítra odjíždím do Prahy, uklidit v jedné knihovně. Nic se mi nechce psát. Nějak mi to nejde poslední dobou. Už déle mne přepadá skepse z tohoto deníku.

26. července (2:47)
Končím pomalu noční „orgie“ s vínem i psaním (konečně další dvě a půl strany „sci-fi“!). To abychom šli spát. Tyto prázdniny jsou divné. Já totiž zásadně o prázdninách nechodím na brigády, protože na ně chodím celý školní rok, abych vůbec mohla studovat. A aspoň dva měsíce žít ve Staré Říši a v přírodě tak, jak svoboda káže, je podmínka mého duševního zdraví po následující měsíce. Je dost příšerný fakt, že mnoha lidem to není umožněno ani ty dva měsíce. Už druhý den žiju od dvou tak do sedmi ve své chatě a dnes jsem dočetla Husserla a zítra bych měla začít psát tu práci. Ano, to je sice hezké, ale vyskytují se jisté okolnosti, které mi narušují potřebné soustředění.
          Chybí mi jeden člověk, který je podmínkou mé duševní radosti a síly k práci. Bylo nám znemožněno strávit spolu tradiční červencový týden na jedné „chatě“. Jenže já k soustředění na práci potřebuju aspoň týden ten klid, který je jen s tímto člověkem. A ono to není! Všichni si jezdí na prázdniny do zahraničí atd. Mně žádné zahraničí nezajímá. Ani za deset let jsem pořádně nepochopila pole za zahradou. Jenže ani ten jediný týden mi není tento rok dopřán!!! Jak potom pracovat? Normálně, přinutit se, to naštěstí umím, protože bych jinak už naprosto zešílela chaosem. Jenže při „práci“ na to pořád myslím. Pořád.
          Jinak jsem se rozhodla, že stránky katolické dekadence budou zachovány. A jinak jsem se rozhodla… že jsem se nic nerozhodla. Ztratila jsem veškerou odvahu psát sem, co si opravdu myslím. Důvod nechápu, ale je to tak. Je docela zajímavé zamyslet se nad tím, kdo by byl schopen psát si veřejně deník! To přece nikdo nemůže myslet vážně, aby jaksi předstíral, že si takto píše deník a jen nějak mimochodem ho uveřejňuje. Nebo ano?! Buď tam nemůže napsat nic „osobního“, nebo se deník zvrhne v přemýšlení nad tímhle divným způsobem psaní deníku (a má to být vůbec deník, co sem mám psát??? – teď mne to napadlo).
          A ještě podivnější je (není, ale pro mnoho lidí asi ano), že spisovatel, když píše příběh, odhalí i ty nejosobnější a nejhlubší záležitosti své duše, ale kdyby měl něco napsat pro „veřejnost“ s tím, že by tam jasně stálo: toto a toto si JÁ opravdu myslím, nebyl by toho schopen. Není to psaní přece jen únik ze své osoby, že se psychika rozloží do více postav a vlastně z psychiky samotné vznikají skutečné postavy, o kterých ani člověk nevěděl, že je v sobě má – není důvodem psaní fakt, že člověk nemůže žít sám v sobě? Že by zešílel, kdyby byl odkázán jen na svoji povahu, jen na to, že se jmenuje tak a tak a žije takový a takový život? Není spisovatel stroj, jakýsi seismograf, který přijímá různé postavy a energie do sebe a dává jim život? Já myslím že ano. Tím nechci říct, že jsem spisovatel. Chtěla bych jím být, to zase jo. Ale upřímně: já hlavně neumím a nemohu o sobě psát. A to je taky důvod mé krize deníku. Tak, konečně pravdivá věta! O událostech bych třeba psala, viz první zápis z festivalu, ale když člověk čte nebo pracuje na zahradě, cožpak jsou to „klasické“ události?
          Třeba bych měla komentovat teroristické útoky, že? To mne ale netěší. Včera v noci jsem důkladně zrevidovala svoji závěť pro případ náhlé smrti těmito útoky způsobené – jedu do Prahy na týden v srpnu a i nadále tam budu pobývat a neustále cestovat metrem – tak co víc k tomu?

27. července 2005
Toto bude asi poslední zápis. Píšu ho přímo v chatě. Jsem ráda, že mám takto zachycený jeden červenec. Za plotem na polích s obilím už je srpen. Poprvé jsem si dnes vzala svou červenou srpnovou košili. Takto vítám každý rok příchod mysteriózního měsíce, každý rok je to stejně hrozné i krásné. Zkoumat srpnové lány a snažit se přijít na to, co znamená to volání, které z nich slyším už od šestnácti let. Je to nejsilnější vyjádření mého „úkolu na této zemi“. Zatím se mi nepodařilo uskutečnit (a ani pořádně rozluštit). To volání je nesnesitelné, psát takto se o něm nedá, pokazila bych ho svými slovy. Na jednoho člověka je moc silné, je jako dech Věčnosti, občas skutečně dech Boží. Proto každý srpen zároveň trpím, myslím, že se mi srdce i duše rozskočí hrůzou a smutkem, a zároveň je to největší radost celého roku. A jestli mi někdo někdy vezme možnost aspoň 14 dní být ve Staré Říši a poslouchat symfonii polí, spáchám teroristický útok.
          Petrolejka mi nehoří, dochází petrolej. Stmívá se. Vedle chaty jsou rudooranžové jeřabiny. Další srpnové znamení. Dnes nebudu psát o sobě, jen tu poctu srpnu jsem musela napsat. Červenec přes všechny boje o činnost přes den a opět neúspěšný boj se snahou po třech a půl letech začít znovu psát – přesto byl červenec krásný. Už teď vím, že mě ta vzpomínka na chatu bude živit v Praze. Nějaká sentimentalita na mě leze. Není divu… A můžeme být všichni rádi, že tento deník nepíšu v srpnu. To by už pro mě asi museli přijet zřízenci se svěrací kazajkou.
          A ještě na závěr, proč jsem tento deník psala. Abych mohla na samém konci říci: Prosím, všimněte si někdo příběhu, starého tři a půl roku, s názvem Vyhnanci, o kterém jedině mohu říct, že jsem v něm jednou za život uposlechla srpnové volání. Je to moje druhá kniha a ocitla se v děsivém mlčení všech, v jejichž moci bylo vydat ji na pospas lidem. Prý kontroverzní téma atd. Já vím, že tři a půl roku se zdá málo, pro mne ne. Těžko to vydržet, těžko prosit. Já to přesto dělám
          Ave Aestas, scripturus te salutat!

Počet komentářů: 5

  1. Maftik napsal(a):

    Františko, deník jsem samozřejmě četl a už dříve jsem si jej i stáhnul. Je skvělé a zcela v pořádku žes jej dala i sem, protože je prostě jedinečný. A velice mě zaujalo i to, co píšeš v závěru úvodního odstavce o tom čase. Kde ses o té filosofické poučce a o tom smyslu času dověděla, kdo to tvrdil?

    Předem ztracený návrh: co sem dát fotku té chaty? ;-)

  2. Františka napsal(a):

    No, já myslím, že tohle je Platon – čas jako pohyblivá forma věčnosti. Ale ještě to zkusím zjistit přesněji. Jinak ty ostatní kecy jsou výsledky jednoho litru vína na můj mozek :-) Fotku chaty sem dám! Jo, to je dobrej nápad. Ale nemám žádnou pěknou letní, tak bude jen zimní. Nebo to znova vyfotím, taky možnost.

  3. Maftik napsal(a):

    Myslím, že zimní by se sem hodila více :) Ale jak uznáš za vhodné

  4. Jaroslav Kučera napsal(a):

    Pěkný, pěkný, tyhle stránky jsem našel uplně náhodou. V létě 1988 jsme v Prostředním Vydří spravovali Magorovi střechu. Mogar byl ještě v lochu, na statku bydlela Mašina s Jardou Vrátným, no a tak jsme tam týden spravovali střechu. Na mně spadl ve stáji strop – Standa Penc tvrdil, že to prý byl uplně zázračný pohled, jak ty cihly padaly, že se jakoby nade mnou rozestupovaly. Nestalo se mi nic, ale byl jsem zasypaný až po stehna, takže mě museli pomoct vyhrabat se. Petr Placák zase spadl nějak divně ze střechy, ale nějak se naštěstí zaháknul a zůstal z té střechy viset za nohu. I Standovi se stal nějakej podivnej úraz, ale to už jsem zapomněl. Poslední noc jsme úspěšně vykonanou práci oslavili, ostatně jako každou noc, ale došlo pivo, tak jsme s Jardou Vrátným vypili francovku a dokonce snad i nějakou voňavku. Smrděla mi z huby ještě snad 2 dny. I po té jsem v Prostředním Vydří zažil řadu nezapomenutelných chvil. Františko, pošli mi na jakucer@volny.cz svůj mail, já ti pošlu dvě povídky, které jsem o Prostředním a Kostelním Vydří napsal. Čau,
    Jarda Kučera

  5. Mária Čapková napsal(a):

    Trochu neskoro, ale aj tak napíšem. Videla som Vás náhodou v telke, teraz niekedy a zaujala ste ma svojím kostrbatým vyjadrovaním, ktoré ma uchvátilo. Aj ja sa tak dáko vyjadrujem, ale ja pri tom vyzerám ako magor. Vy ste ma očarila ako ste hovorila o písaní svojej knihy. Idem si ju prečítať. Tento denník sa mi tiež veľmi páči. Nebála ste sa, že sa z Vás stane alkoholička? Z toho mám ja strach. Zatiaľ len popíjam. Tvorenie mi nejde. Prajem Vám zdravie a Božie požehnanie.
    Maja

Napiště komentář