Kapitola z knihy Bůh a zlo: Shrnutí teodiceje
…Je na místě zhodnotit dosud načrtnutou cestu. V čem si klasická teologie podržuje své oprávnění a kde zůstávají problém nevyřešeny?
1. Klasická teologie zla se úspěšně ubránila dualismu. S úspěchem prosadila myšlenku, že zlo ani nevděčí za svou existenci zlému, protibožskému principu, ani že nemůže a nesmí být ontologicky kladeno na tentýž stupeň jako dobro. Mohla bránit z rozumového a duchovního hlediska přesvědčivě biblické poselství o tom, že Bůh zásadně chce spásu člověka a ne jeho neštěstí, a že Bůh je a zůstává Pánem nade vším zlem, fyzickým i morálním. Jen tak zůstává skutečně teologicky pevně zdůvodněna prosba, kterou křesťané už 2000 let v Otčenáši vyslovují: “Libera nos a malo”, “zbav nás od zlého”! Protože jen když Bůh zůstává Pánem nad zlem, může lidi, kteří jsou zlu vystaveni, vykoupit a vysvobodit. Proto platí: chce-li křesťanská teologie zůstat věrná svědectví Písma a neměnnému církevnímu učení, neexistuje žádná cesta zpátky před nedualistickou koncepci biblicky založeného teocentrismu.
2. Klasická teologie bránila se vší rozhodností svobodnou lidskou vůli a zdůrazňovala tak lidskou spoluodpovědnost za skutečnost zla, a to právě morálního zla. Tato teorie si tedy také zachovává svou přesvědčivost, pokud existuje empiricky prokazatelně zlo způsobované lidmi. A kdo by chtěl popírat, že za malum morale nesou odpovědnost lidé? Co jsou lidé na světě, působí nespravedlivé utrpení jiným stvořením a dopouštějí se na nich násilí. Byli to lidé, kdo svévolně rozpoutávali války, dopouštěli se strašlivých zločinů, nezměrně poškozovali krajinu i svět zvířat. Všemi válečníky a masovými vrahy, sadistickými trýzniteli a hroznými despoty byli lidé. Pošlapávali boží přikázání. A dokonce na přírodních katastrofách mají dnes nezřídka svůj podíl lidé jako ti, kdo je pomáhají vyvolávat. Lidé vykáceli lesy a stali se tak spoluzodpovědnými za hladomory. Lidé nedbale stavěli hráze a podíleli se tak na katastrofálních důsledcích záplav (velmi zjednodušeně řečeno, pozn. FJ). Z toho všeho nelze primárně činit odpovědným Boha, za to musí nést spoluodpovědnost člověk – ve velkém i v malém; Bůh přece člověka obdařil svobodnou vůlí a přenesl na něj odpovědnost za toto stvoření. Záleželo a záleží na člověku, aby ji využil k blahu či zkáze. A proto rovněž platí: chce-li křesťanská teologie zůstat věrná svědectví Písma a neměnnému církevnímu učení, neexistuje žádná cesta zpátky před antropologii odpovědnosti a viny.
Dva problémy ale nemohla klasická tradice vyřešit ani je zprovodit ze světa:
1. Existují zkušenosti zla, které žádná teorie nemůže vysvětlit moralizací či pedagogizací, ani je integrovat pomocí teorie řádu: zkušenost nezaviněného utrpení a nespravedlivého utrpení. Nezaviněné utrpení snášejí – co jsou lidé na světě – děti, jejichž utrpení nemůže být nikdy vysvětleno nějakou dřívější vinou. A nespravedlivě trpí v dějinách světa všichni, jejichž míra utrpení nemá žádný vztah k jejich dosavadnímu životu. Nejpozději zde musí ztroskotat každá antropologie viny a odpovědnosti. Nejpozději zde musí nezaviněné a nespravedlivé utrpení žádat vysvětlení po tom, kdo toto stvoření chtěl takové, že v něm jsou i “děti mučeny” (A. Camus) a nevinní jsou připravováni o svou důstojnost, o svůj život, o své štěstí. Právem tedy podrobil Walter Kasper klasickou tradici v tomto bodě ostré kritice: “Nejhorší na obvyklých pokusech o teodiceu, které jednotlivé zlo ospravedlňují prospěchem celku, je to, že zlo instrumentalizují a teologicky funkcionalizují. Kde potom zůstává respekt před utrpením jednotlivce, který přece není nějakou položkou ve statistice? (…) Co je to za dobro, které předpokládá nevýslovnou hrůzu a utrpení milionů? Ptejme se opačně: Co zůstane ze zla, je-li tímto způsobem učiněno služebníkem dobra a tím relativizováno?
2. Počínaje Augustinem byl pokus vysvětlit vztah Boha a zla vždy pokusem odlehčit Bohu a zatížit člověka. Následkem toho se zlo vlastně nikdy nestávalo teologickým, nýbrž pouze antropologickým problémem. Z pohledu dějin teologie za to nese odpovědnost bezpochyby Augustin. Johann Babtist Metz tedy právem vznesl proti Augustinovi námitku: Augustin “původem zla a utrpení ve světě a odpovědností za ně zatížil výlučně lidstvo a jeho dějiny viny, které mají své kořeny v protibožském Ne”. Z toho vyplývá: “Bůh sám, zejména jako Bůh stvořitel, je tedy v otázce teodiceje mimo hru! Vzhledem k dějinám utrpení světa neexistuje žádné eschatologické tázání vůči Bohu, žádné nesmí existovat, protože by vedlo přímo k Markiónovi, k jeho dualismu stvoření a vykoupení. Augustinovská koncepce je snad pochopitelná jen jako koncepce postavená proti manicheismu a gnózi. Nikoli Bůh, nýbrž prohřešující se lidstvo samo nese tíži odpovědnosti za stvoření utrpením rozervané a skrz naskrz proniknuté. Augustinovo emfatické učení o svobodě pramení vlastně z apologetického záměru: z apologie Boha stvořitele.
Toto tázání vůči Bohu stvořiteli je ale nevyhnutelné. Neboť při vší lidské spoluodpovědosti za existenci zla, ba i za skutečnost katastrof nelze přece jen zbavit vší odpovědnosti toho, který toto stvoření chtěl takto a ne jinak. Teologickým problémem není to, že Bůh člověka stvořil, nýbrž že Bůh člověka stvořil takto a ne jinak: s veškerými schopnostmi ke zvrácenostem, k nelidskému a protibožskému jednání. Přes všechnu svobodu a odpovědnost, kterou člověk má jako “herec” na jevišti svět, nemůže být Bůh vyřazen ze hry, jejímž je sám autorem a režisérem. Ba co více: nutnost tázání vůči Bohu vyplývá také již z toho, že lidé zneužíváním své svobody nejen pošlapávají boží přikázání, nýbrž že se tohoto zneužívání svobody dost často dopouštějí ve jménu božím. Ke kolika zvrácenostem, hrůzám, vraždám a ponižování došlo ve jménu božím: počínaje pronásledováním kacířů přes židovské pogromy, pronásledování čarodějnic, inkvizici, náboženské války a náboženský fanatismus všeho druhu. Aby sloužili Bohu, lidé jiné lidi hanobili, trýznili, mučili, aby je připravili o štěstí i o život. Ve jménu božím byly (již v bibli) vedeny války, lidé se dopouštěli hromadného krveprolévání, jinověrci byli zabíjeni, ponižováni a diskriminováni. A Bůh stvořitel sám by měl být za to vše zbaven odpovědnosti, zproštěn obvinění, omluven? Je to úkolem věřícího člověka? Nepovzbuzuje právě mnoho biblických textů k takovému “eschatologickému tázání” po Bohu? Nemusíme v zájmu současné teologie vzít a vědomí, že po zhroucení novodobé teodiceje lidé neustále takovéto otázky vůči Bohu kladou?
Viděli jsme, že augustinovský model vysvětlení pomocí ontologické degradace, estetizace, individualizace, moralizace a padagogizace zla ve prospěch Boha stvořitele se v západní tradici udržel téměř půldruhého tisíciletí. Leibnizův pokus není ničím jiným než obměnou tohoto augustinovského a poté tomistického modelu v podmínkách novověku. Mylný závěr ale spočíval v tom, že se mělo za to, že otázka teodiceje je tím s konečnou platností zodpovězena – nadto ještě s pomocí filosofie, která se nacházela ve znamení světského optimismu a světské důvěřivosti.
Tato racionální teodicea se ale na vrcholu svého vývoje převrátila ve svůj opak. Následkem toho se začal zpochybňovat nejen smysl skrytý ve zlu, nýbrž i smysl stvoření, a tím také víra v Boha stvořitele vůbec. Teismus osvícenské teodiceje se převrátil v ateismus, který odmítl otázku Boha vůbec ještě klást. Utrpení se stalo “skálou ateismu”.
Viděno z hlediska duchovních dějin, stojíme jako pamětníci 20. století a dědicové jak tradice antické, středověké a reformační, tak i tradice moderní, novověké, před dilematem: buď v linii klasické teologické tradice všechny otázky vůči Bohu týkající se zla utlumíme, anebo zda znovu potvrdíme víru v boha právě s ohledem na zlo. Tradiční apologie Boha stvořitele ztratila každopádně pro mnohé svou hodnověrnost. A k těm, kdo vyjadřují nejhlubší pochybnosti o hodnověrnosti této apologie, patří spisovatelé naší doby. V následující části (v knize Bůh a zlo následuje část “zlo z pohledu literatury”) jim chceme dopřát sluchu. Chceme popsat krizi tradiční apologie bez jakýchkoli ohledů a rekonstruovat způsob, jak se dnes vzhledem k nové duchovní výzvě zmocnit otázky “Bůh a zlo”. Literatura má právě zde nepostradatelnou seismografickou a anticipační funkci. Nezdráhá se nastolovat i otázky, které se zdály být dosud tabu, formulovat aporie, které zajištěné tradice vyvracejí. Nemusí totiž ten, kdo zdůrazňuje boží odpovědnost za zlo ve světě, mluvit také o boží vině za toto zlo? Je-li existence zla také kritickým “tázáním” po Bohu, není potom spoluzapleten do světových dějin viny? Takovéto otázky skutečně nelze dále obcházet. Duchovní vývoj právě ve druhé polovině 20. století, jehož jsme pamětníky, k těmto otázkám nepřehlédnutelně směřuje.
Přepsáno z knihy: W. Gross, K.J. Kuschel: Bůh a zlo, Str. 91 a dále.
Nakl. Vyšehrad, 2005. 1. vydání