Katolická dekadence

Vojtěška Vlčková, Martin Tůma: Biblické krajiny

„A v tvém mlčení jsou uzavřeny celé krajiny.“
(Citadela, Antoine de Saint-Exupéry)

Vyšla kniha nelehce definovatelného žánru s názvem Biblické krajiny. Jde o soubor černobílých snímků uměleckého fotografa Martina Tůmy, které zachycují 50 plastik od současné sochařky Vojtěšky Vlčkové. Poslední tři dekády se Vojtěška Vlčková zabývá především tvorbou figurálních bronzových plastik upevněných na neopracovaných kamenech. Postupuje metodou lití na ztracený vosk. Jelikož v minulých letech více modelovala než vystavovala, je tato kniha jedinečnou příležitostí si její dílo prohlédnout, i když pro jednou v médiu, které má o rozměr méně. Dále také v mlčenlivém a statickém médiu, kde se ovšem přesto vypráví, a přesto putuje.

Obětování Izáka

Krajina se tradičně zachycuje na plátno, v knize Biblických krajin však máme fotografický výhled na scenérii, kterou putují sochy miniaturních rozměrů. I do takto malých světů biblických postav dokáže proniknout zblízka zamířený objektiv. Najednou s Ježíšem zkoušeným na poušti, který shlíží ve skutečnosti asi z dvaceticentimetrového útesu, pociťujeme téměř autentickou závrať. Ve fotografickém formátu se totiž jinak drobné, křehce působící výjevy proměňují v kamenité pustiny se vzdáleným obzorem.

Zdá se, že sochy i fotografie umí vyprávět podobně jako příběhy psané či vyprávěné, pouze působí na jiné smysly. Kniha Biblické krajiny mámí zrak zvláštním ztemnělým světem, ve kterém probleskují ozářené grimasy bronzových plastik. Vlivem černobílého zpracování snímků se sochy halí do temnoty, nebo se naopak rozsvěcí bílou září. Často také na pohled srůstají s kameny, na kterých jsou instalovány. Jakmile se v tomto světě světla a stínu rozhlédneme, výrazy figur nám dají tušit, že jsme se ocitli u odehrávajících se příběhů možná tak trochu nevhod, neboť jsme se stali svědky ryze soukromých lidských okamžiků.

Při putování Krajinami je čtenář směrován doprovodnými citacemi z bible v kralickém překladu. Zprvu se tedy na cestě orientuje: prochází zemí, ve které se mohly odehrávat starozákonní a novozákonní příběhy. Jsou to příběhy, které všichni známe, které slýcháváme odjakživa vyprávět. Jenže při křtu Ježíše v tomto případě nedokážeme určit, zda křtí Jan Ježíše nebo je to přeci jenom naopak. Anděl navštěvující Marii má v hodině zvěstování nejblíže tureckému sedu, místo aby způsobně levitoval se sepjatýma rukama, tak jak jsme zvyklí. Diví se někdo, že nám jsou tito úchvatní hrdinové z písma podobní? Zneklidňuje někoho, že se příběh odehrává v jiné atmosféře, než bychom očekávali?

Z bible si dnes předčítáme s jistým posvátným odstupem a dobře se nám k tomu hodí tradiční idealizující vyobrazení. Ježíš je často v umění i v hodině smrti prototypem krásného svěžího charismatického muže. Z každého příběhu jako by zbylo už jen to ponaučení, jakási tradovaná symbolika, příklad či varování. V knize Biblických krajin se nám ale před očima svíjí vyhublý utýraný Ábel, těžce se při návratu domů dýchá marnotratnému synovi a Ježíš v hrobě má podobu umrlce. Avšak některé výjevy působí i jinak: návštěva tří andělů u Abraháma vyznívá jako přátelská odpolední slavnost. Noe si prohlíží potopu z malého plavidla, jen si zahvízdat. Ábel zase lelkuje při pastvě ovcí a z toho povalování přibývá na bocích. Příběhy, které jsme už v jejich barvitosti mohli zapomenout, se odehrávají znovu, i když jenom v bronzu. V knize tedy nesledujeme jen symboly, ale jsme odkázáni na původní příběhy, ať už se tehdy odehrály jakkoliv.

Odlitá lidská dramata jsou v knize prezentována fotografií. Navíc ke každému snímku je přiložen ještě detailní záběr zblízka A plastikám ony momentky sluší.. Snímky tak jen podtrhují dojem, který sochy navozují i v reálu. Jakoby totiž marnotratný syn, nebýt zastavený fotografií, mohl vykročit dále na cestu k domovu. Člověk by pod dojmem tohoto biblického alba téměř prohlásil něco jako: „Proč se tak hrbil, když ho fotili?“ Dojem momentek také posiluje skutečnost, že jsou známé výjevy často zachyceny v jiné chvíli, než v té klíčové. Jakoby byla zmáčknuta spoušť vždy až chvíli poté. Tak například anděla při zvěstování potkáváme až při jeho odchodu. Snímání z kříže můžeme sledovat pouze z výrazů tváří přihlížejících stejně jako Ježíše kráčejícího po hladině.

Vojtěšku Vlčkovou znám už déle než rok. Když jsem ji poprvé navštívila, chtěla jsem o jejích sochách leccos vědět. Na to v místnosti zavládlo mlčení. Od té doby jsem se toho od autorky o nich nedozvěděla o moc více. Až jednou mi při listování Citadelou došlo, co mi snad už v oné chvíli podprahově běželo hlavou: „A v tvém mlčení jsou uzavřeny celé krajiny.“ Jelikož plastiky stály tehdy všude kolem nás, bylo zřejmé, že mlčení Vojtěšky Vlčkové podobné krajiny tají.

Výsadou umělců je, že lidské krajiny, které běžně zůstávají uzavřeny v mlčení, dokážou jakoby zázrakem poodhalit. Mlčenlivost může sochaře provázet ve skutečném životě a je i vlastností jeho postav. Ale to nic nemění na tom, že se již jednou rozhodl „mluvit“, ukázat výhled do svého kraje. Tedy znovu – ne Biblické krajiny, nýbrž přesněji – průnik krajin Vojtěšky Vlčkové a Martina Tůmy. Nejde v posledku o světy Abrahama, Izáka a Jákoba, ani o krajiny Jana Křtitele, Ježíše, učedníků. Jde o výhledy autorů, které se snad podobají těm v bibli. A že nemá andělíček dost kadeřavé vlasy? Chvála Bohu za to!

Autorka textu: Daniela Rosolová

Biblické krajiny. Sochy Vojtěška Vlčková, fotografie Martin Tůma. Praha: Galerie EF EF (Osadní 35, 170 00, Praha 7). 2010. ISBN 978-80-254-6837-1.