Toto je archivní kopie zrušeného webu www.katolicka-dekadence.cz
Katolická dekadence
Katolická dekadence

Katolická dekadence

M.C. Putna: Florianovo pojetí katolické literatury

Text převzat z knihy Česká katolická literatura1848-1918. Str. 22-25 a další. (Nakl. Torst, Praha: 1998)

Stručné vymezení pojmů k textu.
1) Úzké pojetí katolické literatury: Katolická literatura je ta, která stoprocentně a beze zbytku splňuje normy katolické dogmatiky a mravouky. Tuto tezi razili kritikové kolem revue Vlasť v čele s Františkem Pohunkem a kolem revue Hlídka literární v čel s P.J. Vychodilem (kol. 80. let 19. stol)

2) Široké pojetí katolické literatury: Katolická literatura je všechna ta, která vykazuje alespoň minimum příbuznosti s katolickou vírou nebo sympatií pro ni, ba i jen pro křesťanství obecněji chápané, ba i jen pro náboženství vůbec. (Toto pojetí zastávali např. K.D. Lutinov, S. Bouška, V. Bitnar. Přelom. 19. a 20. stol.)

(Následuje vlastní Putnův text) Josef Florian a jeho družina přenesli na českou půdu koncept, který se kříží s pojetím “úzkým” i “širokým”; koncept ELITNÍ A INDIVIDUALISTICKÝ, vyjádřitelný dvojjedinou tezí: NEEXISTUJE ŽÁDNÁ KATOLICKÁ LITERATURA – KAŽDÉ DOBRÉ UMĚNÍ JE EO IPSO KATOLICKÉ.Florianův oddaný žák A. L. Stříž roku 1915 nejmenovanému příznivci Staré Říše píše: “Psal jste o své snaze býti ,katolickým básníkem´. Básníkem buď někdo jest, nebo není /…/ Ale to nešťastné spojení ,katolickým básníkem´! Nyní sice pořád se mluví o ,katolické poezii´, ,katolickém umění´ apod., ale přece jest to buď nepřesné vyjadřování, nebo – nesmysl. Jest Baudelaire katolický básník? Jest Erben katolický básník? Nebo Březina? Nebo Claudel? /…/ Já vím jen tolik: že básně Baudelairovy, Péguyho, Claudelovy, Březinovy jsou krásné, že jsou to opravdu básně, ať autoři sami jsou jacíkoliv; ale že rýmovačky X. Dvořáka, Boušky, Dostála a tolika a tolika těch, kteří píší o samých věcech nábožných a počítáni jsou za básníky katolické, jsou šmejdy.” (Nova et vetera 15/1915, nestránkováno.)   

Oproti “úzkému” i “širokému” proudu se tedy v “elitním” pojetí praví, že ne každé psaní programových katolíků je literaturou, rozumí se skutečnou, velkou literaturou. Poprvé se tedy v českém katolickém prostředí důsledně uplatňuje (Hlídka literární i Katolická moderna jej vyslovovaly velmi nesměle) požadavek kvality uměleckého díla coby hodnoty nadřazené ideovému obsahu.

S “úzkým” pojetím má “elitní” koncept společné přesvědčení o identičnosti literatury “dobré” a “katolické”. Jenomže zatímco u vychodilovců zněl soud JEDINĚ KATOLICKÁ LITERATURA MŮŽE BÝT DOBRÁ, u florianovců zní JEDINĚ DOBRÁ LITERATURA JE, A TO AUTOMATICKY, TAKÉ KATOLICKÁ. Oba soudy staví vědomě či nevědomě na dvojznačnosti termínu “katolický”: katolický coby vztažený bezprostředně k římskokatolické církvi a katolický v etymologizovaném významu, tedy katholikos – všeobecný, všeho a všech se týkající. Dobrá poezie má obecnou, všelidskou a tedy “katolickou” platnost, stejně jako nauka římskokatolické církve. Rozdíl je v tom, že pro Vychodila je první dáno a ohraničeno druhým, zatímco pro Floriana je druhé v prvním obsaženo jaksi z přirozenosti věci, totiž poezie.

Se “širokým” pojetím sdílejí “elitní” florianovci názor, že i lidé s nikoliv katolickými názory anebo s životem nikoliv podle pravidel katolické morálky mohou psát literaturu, která je dobrá – a tedy v důsledku katolická. Není bez závažnosti, že “úzké” pojetí, k němuž patří i úzkostná pruderie, zastávají výhradně kněží, kdežto v odvaze literárně se dotknout lidské tělesnosti se shodují “širocí” i florianovci, obojí zpravidla – laici.

“Elitní” mají se “širokými” společný i soustředěný zájem o velké, z církevního hlediska nezařazené nebo všelijak problematické umělce. Jenomže pro florianovce jsou hodni pozornosti téměř právě jen oni; o ty malé, o dělníky literatury, se ve florianovské vizi světa a umění nedbá. Nejsou nutným kontextem, ale obtížným hmyzem.

Důsledky totálního vítězství “elitního” florianovského konceptu v meziválečné katolické literatuře byly dvojí.

Výrazně pozitivní:
1. Díky soustředění na kvalitu a duchovní sílu textů bez ohledu na katechismové pravověří mohlo české prostředí plně integrovat velké, a ovšem nesnadno stravitelné (pro “úzké” kritiky zcela nestravitelné) postavy evropského katolicismu, všechny ty “smyslné mysticisty” od Léona Bloy přes Francoise Mauriaca až po oba Greeny, ale také Rozanova či Kafku.
2. Díky florianovskému osvobození z moralistní úzkoprsosti Vychodilů a baráčnického malý-ale-nášovství Lutinovů a Bitnarů mohly v Čechách vyrůst a být (jakkoliv s křikem) přijaty kontroverzní svébytné osobnosti formátu Demla, Durycha či Schulze.
3. Teprve skrze ně katolické kulturní milieu vybředlo z toho, co Bitnar nazval tak trefně inferioritou, a bylo českou společností přijato jako poněkud podivínský, ale nikoliv bezvýznamný kulturní okruh.

Výrazně negativní:
1. Věty “neexistuje katolické umění, každé dobré umění je katolické” nebo “nejsem katolický spisovatel, ale spisovatel, který je katolík” se proměnily ve všeobecně přijaté a donekonečna omílané klišé. Toto klišé pak opakují všichni ti, kdo se do evidentně katolických literárních skupin sdružují, a to nejen “florianovští” katolíci (například Jan Čep, Bedřich Fučík a Aloys Skoumal, oslovení anketou levicového časopisu Index O katolictví v mladé české literatuře a víceméně shodně tvrdící, že “neexistuje žádné katolické umění … rozhodující je dílo, dobré či špatné” – Index 3/1931, s. 37), ale i typičtí představitelé proudu jak “úzkého” (S. M. Braito v dojemném protimluvu: “Katolík-spisovatel řídí se ve svých spisech zcela rozhodně katechismem. To jest svrchované pravidlo. Jinak ale neznám nějakého katolického umění, neb katolických spisovatelů.” – Život, Olomouc 1932, s. 107), tak “širokého” (Ivan Slavík: “Každá pravá poezie je katolická, pokud podává hodnověrné svědectví o lidské existenci a o stvořeném světě.” – Generační rozhovor s Petrem Borkovcem, Iniciály 32/1993, s. 58). Další úvahy o tom, co to skutečně je katolická literatura, se zlidověním této teze prakticky zastavily.
2. Výhradní soustředění na velké umělecké individuality zarazilo vývoj katolické literární historie. Po Bitnarovi už nepřišel nikdo. Katolické spisovatele hlavního meziválečného proudu nedoprovázejí již žádní historici, nýbrž přátelští kritici Bedřich Fučík (1900-1984) a Miloš Dvořák (1901-1971); od 60. let pak na jejich dílo navazuje především Jaroslav Med (*1932). Tito autoři se zaměřují na esejistické interpretace velkých a uznávaných osobností, nikdo se však – s částečnou výjimkou výše zmíněného Ivana Slavíka, který však zůstává u dílčích sond – nezabývá dějinami katolické literatury. Florianovské mávnutí rukou nad tvorbou Katolické moderny, natož pak předchozích katolických generací, vedlo ke ztrátě vědomí o kontextu, z něhož adorovaná skupinka tvůrců vyrostla, a ještě hůř: k neuvěřitelné ztrátě paměti, takže se zdá, jako by dějiny české katolické literatury začínaly Florianem – i když Florianem začínají právě jen dějiny katolické literatury ve florianovském pojetí. A dokonce ani ty dosud nebyly napsány.

(vynechána stať o čtvrtém směru tzv. “čisté poezie”, který je příbuzný “elitnímu” pojetí. Teorií čisté poezie se zabýval např. F.X. Šalda.) Putna píše: Poezii “čistou”, a tedy eo ipso mystickou, může psát kdokoliv, kdo je talentem od Boha obdařen – nikoliv jen básník, který se sám ke křesťanskému či jinému Bohu modlí. Teorie “čisté poezie” se tak vlastně ukazuje být variantou výše popsaného “elitněindividualistického” proudu, zúženou a specializovanou pro obor lyriky.

***

(…) Přehlédli jsme čtyři koncepty, které se v české katolické tradici vyskytly – kněžsko-statistický, úzce-moralistní, široce-integrující, elitně-individualistický. První tři definují katolickou literaturu podle kritérií evidentně MIMOLITERÁRNÍCH: kněžská profese autorů; plná morální identifikace s katolicismem; zájem, byť malý, o duchovní otázky. Čtvrtý koncept sice mluví o kvalitě jako o jediném kritériu katolicity, konkrétnějších klasifikací se však v zájmu nejvyšší svobody tvůrců i mediátorů literatury zdržuje, takže i s Florianem a jeho seznamy knih dobrých a knih spáleníhodných, seznamy neodůvodňovanými jinak než autoritou jeho samého, sestavitele seznamu, zůstáváme – s prázdnýma rukama.

Nebylo by tedy lépe se termínu tak amébovitého, jako je katolická literatura, vůbec raději zříci a nahradit jej jiným?

Poznámka redakce: Přijímáme většinu Putnových námitek proti Florianovu pojetí. Opravdu se zdá, že je pro “elitní” pojetí termín katolická literatura zbytečný. Zároveň ale věta “Jedině dobrá literatura je, a to automaticky, také katolická” zcela přesně vyjadřuje naše tušení. Necháváme jej tedy zatím tušením. Toto je jedno z témat, které pro nás musí ještě zůstat otevřené.

Napiště komentář