Františka Jirousová: Poznámky k teorii umění (2)
Za nejnovější inspirační zdroje, které mi pomohly upřesnit naši teorii, vděčím např. prof. Pavlu Koubovi a jeho knize Smysl konečnosti, dále četbě Tolkienova životopisu, Sylvě Fischerové, která je naší externí spolupracovnicí pro teorii umění a závěrečná poznámka o ontologickém statusu literární postavy vznikla jako odpověď na její otázku. A samozřejmě – původním a stálým inspiračním zdrojem jsou pro mne texty Z. Neubauera.
Pro každého, kdo chce přijít na podstatu nějakého jevu, je vždy velkou radostí, když najde u jiného autora skoro doslovné potvrzení svých myšlenek. Často bývají vyjádřeny lépe a stručněji.
Zásadní pochopení podstaty umění mi přinesl náhled Zdeňka Neubauera, že každý příběh, i příběhy našich životů (stejně tak evoluční příběh živočichů až po člověka) jsou součástí jednoho Velkého příběhu. Nedokončeného, jehož zcela jistě nejsme autory. Nejpřesnější vyjádření jsem zatím nalezla u Tolkiena, v jedné z jeho přednášek. Formuluje zde to, co dělá každý umělec: Je přitvořitelem. “Každý spisovatel, který tvoří druhotný svět, si do jisté míry přeje být opravdovým stvořitelem, nebo doufá, že čerpá ze skutečnosti: doufá, že zvláštní podoba tohoto druhotného světa (i kdyby ne ve všech podrobnostech) je vyvozena ze skutečnosti nebo do ní vplývá.” Shrnuto: “Pro člověka neexistuje vyšší úkol než “přitvoření” Druhotného světa.” Přitvoření v již stvořeném světě Velkého příběhu. A proto také základní teze naší teorie umění zní: V dobré knize “musí být skutečnost”.
V následujícím náčrtu se pokusím o vyjádření myšlenek, které se zdají být více či méně nějak formulovatelné. S tím, že laskavý čtenář nechť vezme na vědomí, že text je pracovní pomůckou, pouhým náčrtem bez pojmové závaznosti.
1. Ontologický rámec teorie umění
Teorie umění jako “přitváření” předpokládá nějakou formu svobody v celém světě (nikoli jen v člověku). Umělec je přitvořitel, nikoli stvořitel, protože musí používat materiál mu již daný. Ale jelikož tento materiál není stroj, ani celek semknutý nutnými zákonitostmi, naopak je to svobodné stvoření, učiněné Autorem (kdo v Autora nevěří, nic nevadí, může si svět představovat i bez Autora, jen si ho nemůže představovat jako se všemi detaily zkonstruovaný stroj). Aby někdo mohl přitvářet něco svébytného a nového, Jiného, musí být ve světě dané možnosti této svobody. Jsoucna (mimo těch zkonstruovaných člověkem jako stroje) musí existovat jako autonomní, schopná vyvíjet se sama ze sebe a schopná tvorby jedinečného a nového. Takže naše teorie umění implikuje ontologický obraz světa, na kterém není nic samozřejmého, ba je pro současnou sociobiologii kamenem úrazu.
Kdyby byl svět celkem nutnosti, nemohlo by vznikat umělecké dílo vyznačující se radikální novostí – nebo by sice vznikat mohlo, ale jen v té sféře, která se této nutnosti vymyká. Tak je to často chápáno v novověké filosofii – Všechny výtvory ducha vznikají v té nehmotné duchovní sféře člověka. V té, kde je svoboda, nebo pocit svobody. Ale odtud je už jen krůček k většinovému přesvědčení dneška, že umění je “něco subjektivního”, tedy založeného na libovolných kritériích. Nemá žádnou další rovinu nebo instanci, na kterou by se mohla jeho pravdivost odvolat, než subjektivní domněnky a úmysly autora. Protože všude jinde, kromě té sféry ducha a lidské svobody, panuje nezlomná nutnost přírodních zákonů. Naše teorie umění se pohybuje ve zcela odlišném filosofickém rámci. V novém pohledu na svět, který se objevil ve 20. století (Jeho čeští představitelé jsou např. Z. Neubauer nebo Z. Kratochvíl, jeho filosofickým průkopníkem je F. Nietzsche). – Jak konkrétně tento nový pohled na svět vypadá, zde nebudeme zatím řešit. (Nikdo to ještě nevyřešil a nikdy také zcela nevyřeší ze samé podstaty věci, neboť právě v tomto obrazu světa má své zásadní místo úcta k Tajemství).
A nemylme se – tento pohled na svět je hluboce křesťanský, ač mu někteří podstrkují nálepku New Age.Tomáš Akvinský např. říká, že Bůh je dárcem Bytí, ale toto Bytí chápe vždy jako svébytné, mající zdroj vývoje a tvořivosti samo v sobě. Ba ještě více, je Boha i světa důstojnější, když stvoří svět tak, že on sám nese své vlastní bytí a vývoj a tíži vývoje v sobě, než aby Bůh držel svět “na drátkách”. Strojové pojetí světa, nebo pojetí světa jako řízeného nutnými rozumovými důvody pochází původně od arabských filosofů. Akvinský proti takovému pojetí stále bojoval.
Schválně jsem začala tou “nejproblematičtější” myšlenkou, teď už jen teorie literatury.
2. Zákon energie
- první ze “zákonů” umění praví, že je třeba respektovat přicházející energii, tak aby příběh nebyl vymýšlen, ale “luštěn”, rozšifrováván. Aby v něm byla skutečnost.
Spisovatel je spínač energie – seismograf – přijímač (text by potom byl vysílač!) – různá slova se sem mohou hodit. Strojová metafora je někdy v pocitech samotného spisovatele velmi přiléhavá. Spisovatel je jakási sběrna energií. Energii si můžeme představit např. jako silnou emoci, která vede básníka k zapsání verše, nebo jako rytmus, který je mu dán beze slov, nebo jako pohled na žijícího člověka, který mu v silné emocionální odezvě říká: takhle přece vypadá tvoje postava do knihy! Nebo jako pohled na rostlinu nebo strom, který evokuje a nabaluje kolem sebe příběh. Takhle vidí svět spisovatelé. Jakákoli věc ve světě je pro ně obalena různými “siločarami” od kterých vedou spojnice k jiným věcem i myšlenkám a energiím. Každá věc je pro ně branou různých odkazů na kontexty. Proto se někdy říká, že umělec vidí víc než ostatní. Ano, a nejen vidí, ale i slyší, cítí, hmatá, myslí – nikoli ve smyslu, že by byl chytřejší, ale takto například: Tam kde někteří vidí jen výpadek proudu a pociťují vztek na neschopnost elektrárny, spisovatel zažije celou plejádu emocí a vidí hned v každém rohu postavy, tuší příběh, cítí neznámé vůně a fantazie se mu zcela přirozeně rozběhne do tisíce spojnic.
Někdy je toto vidění tak silné, že se ocitne v “jiném světě”. A stačí malý podnět. Např. vůně po dešti náhle změní svět. Člověk jasně vidí, že svět je stejný, ale přesto je kvalitativně zcela jiný. Obloha má jinou barvu, vzduch je plný tisíce energií, hudby, zdi domů mají jiný odstín, ostatní lidé skoro mizí a místo nich nastupuje tušení lidí jiných. Někdy je ta energie tak silná, že ji tělo těžko snáší. Jakoby se do člověka vměstnal celý svět a pronikavě na něj řval: Já jsem ten svět, který musíš ukázat jiným! Ty nejsilnější chvíle se dají přiblížit jen čistě fyziologickými přirovnáními: srdce se chce roztrhnout, člověku připadá, že se zblázní (hlava narvaná obsahem, který nemůže pojmout) atd. Je to spojeno s velkým smutkem a radostí zároveň. Někdy smutkem až bezmocným, s nevyjádřitelnou láskou ke světu, který takto člověka navštívil v podobě nejkrásnějšího daru. Je to nepochybně výraz lásky ke světu tak velké, že ji člověk “nemůže unést” (Proto umělec bude těžko asketou, přirozeně tento svět miluje se vším, co v něm je, ba někdy právě miluje to, co se ostatním vůbec nelíbí). Tento moment lásky je myslím přítomen vždy, když mluví Velký příběh. I když mluví v podobě něčeho hrozného, nechutného nebo zlého, přesto je toto všechno součástí Velkého příběhu. (To jsme si nevymysleli, že Velký příběh je hoden lásky. On sám se nám tak ukazuje. Opakuji, je to dar, nikoli filosofická konstrukce světa.)
Teoreticky je zde důležitá ta provázanost, odkazovost – intencionalita. Umělec může v jediném stéblu trávy vidět celý svět. A to není přirovnání.
Proč se tolik spojuje autor se svým dílem? Jednoduše – protože každá energie nemůže přijít ke každému. Přichází jen k tomu, kdo je k ní sestrojen – kdo má patřičné součástky. Proto je každé dílo jiné. Energie přece přichází i z psychiky autora samého. Je skoro nerozhodnutelné, co přišlo z “něho samého”, co ze světa a co si “vymyslel”. Sám sebe totiž chápe jako ten spínač, který se spíná, když má dobrou součástku. Myslím, že dál to nemá cenu pitvat. Jistě že spoustu detailů v Malém příběhu autor musí konstruovat a skutečně vymýšlet. Ale vše kvůli tomu, aby to odpovídalo prvotní energii (proto je s tím takové práce). Aby to sedělo.
— Dříve jsem tento jev nazývala Zákonem energie (ve smyslu nutnosti tuto energii respektovat). Dá se skoro přesně popsat také po křesťansku jako Duch vane kdy chce, kam chce a ke komu chce. A to, že je někde dobrý přijímač, není v žádném případě jeho zásluha. Jen se musí starat, aby nezrezavěl. Opět zvláštní vhodnost strojového přirovnání.
3. Zákon autorovy vůle – Text jako hmotný projev energie.
Autor, jako “zhmotňovatel energie” není jen trpný stroj, ale skutečný přitvořitel.
Vytváření samotného textu (nebo vůbec té materializace energie) je skutečná práce umělce. V ní se projevují všechny ty složky, které nazýváme vymýšlením příběhu. Důležité je, uvědomit si, že ta prvotní energie je vždy pociťovaná jako něco darovaného, nebo přicházejícího ze světa nebo z psychiky (i své emoce vnímáme jako přicházející, nikoli námi vymyšlené). Ale skutečná tvůrčí práce je právě v konstrukci textu. Ve vytváření “energetické brány”, skrz kterou potom mohou vnímat dílo čtenáři, pozorovatelé, posluchači. Zde je nepochybně hlavním tvůrcem autor sám. Tady je jeho umění. Zpracovat energii tak, aby výsledný text odpovídal tomu, co bylo autorovi dáno. Aby to mohli také vnímat čtenáři. Za důležitou myšlenku tohoto pojednání považuji upozornění na význam textu, jako jakéhosi celku “spínačů anergie”. Hmotných spínačů. Jednotlivá slova propojená správně s ostatními “sepnou” ve čtenáři dojem. Umění spočívá v tom, že autor umí tyto spínače vytvořit tak, aby spínaly to, co on chtěl, aby spínaly.
Text je energetická centrála. Je to objektivní fakt (ta slova jsou stejná pro každého, kdo se na ně dívá, ať už umí číst, nebo ne), skrze nějž se něco děje. Děje se to nejen skrze jednotlivá slova, ale především skrze spojení těchto slov, celkový kontext, tempo znaků, výběr znaků (slov). Text nemůže být rozpůlen, přestal by být TÍMTO textem. Ztratil by totožnost, stal by se textem jiným – opět interpretovatelným jako celek, ale jiný celek, a v případě dobrého příběhu, by se z něj přepůlením stal příběh nehotový – chyběl by vztah k celku. V dobrém příběhu je i poslední slovo zásadní a třeba teprve toto poslední slovo uzavře celek. V příběhu nehotovém je možná zřetelný jeden odkaz, velmi nápadný, který znemožňuje, aby se příběh uzavřel sám do sebe. Proto o novinové reportáži neřekneme, že je to “příběh” v našem smyslu. Není prostě odtržen od novináře, novin, ve kterém je zapsán a především od události ve světě, kterou popisuje – proto je nehotový. Hotový příběh má všechna důležitá interpretační vodítka v sobě samém, nehotový příběh lze interpretovat pouze odkazem na něco, co není zapsáno ve sledu jeho znaků. (A tuto tezi nepřesně vyjádřenou považuji, myslím, za hlavní přínos tohoto článku).
Ontologický status literární postavy
Postava, tedy hlavní postava příběhu, nebo i hlavní postavy, prostě to, proč onen příběh spisovatel píše, je OHNISKO energie. Středobod energetických siločar, ze kterého všechny ostatní postavy, reálie, nálady berou svůj život. Středobod celého Malého příběhu. Vše se kolem něj točí, nebo spíše vše z něj vychází. Je to motor energie. Tento středobod je asi vyjádření archetypu. Na otázku, jaký je ontologický status literární postavy (myslí se hlavní postavy, středobodu), tedy odpovídám: Je to forma nebo individualizace archetypu. A text (socha,obraz) je zhmotnění této formy. Aristotelovo rozdělení na látku a formu se zde snad dá použít, ale raději to zatím ponechme stranou. Archetypy (Jungovské archetypy, které považuji za nedílnou součást teorie o umění) jsou ona látka. Berou na sebe FORMU prostřednictví energie, která přichází k autorovi. Zhmotněním této formy je text. Slova. Skladba slov, celý hotový text. Dokončený text, dokončený příběh. Forma se odtrhne od svého autora tehdy, když energie v těle poleví a autor ví: Ano, TEĎ je příběh dokončen. Tehdy se forma odtrhuje a začíná žít svým vlastním životem. Z rozepsaného díla se stalo dílo dokončené, tak jako se narodí dítě po dlouhém vývinu v těle matky. Autor to také tak cítí – už je konec, už je to narozeno, už se to ode mne odtrhlo. Jen postava nemá hmotné tělo, musí však mít nějaký hmotný projev. A ten je ve sledu slov, v celku textu.
Také hotové dílo, nejen postava (bez kontextu celého textu žádná samostatná postava neexistuje) je něco, co se odtrhne. Je to nový, přitvořený Druhotný svět, přitvořený k Velkému příběhu a v něm. Jen je tento Malý příběh dokončený, kdežto Velký je nedokončený. A Malý je součást Velkého. Proto je zcela zcestné, když k pochopení díla někdo chce studovat autora. Jako kdyby k pochopení symfonie rozpitvával hráče orchestru a jejich nástroje. Mohl by ovšem také pitvat samotného skladatele. Přeháním, ale přece jen: k pochopení textu si můžeme autorův život rozebírat a drtit jak chceme, ale nakonec se stejně musíme vrátit k TEXTU samotnému. Protože text je tím, co příběh vytváří a nese. Text je pravý ZDROJ – pro čtenáře. Jistě, že mnoho z autorova života je v textu, jinak by za ním příběh nepřišel. Ale příběh přišel protože autor je takový a takový a je schopen ho jakž takž zapsat a rozluštit. (Příběh je vyšší než autor) Někdy se to povede, jindy ne. A právě když se autorovi nepovede rozluštit energii, zůstat jí věren, tehdy jdeme za ním a ptáme se: a co žes to tam vlastně psal? Tehdy totiž není příběh odtržen od autora, je s ním ještě spojen. Ale když je příběh zcela odtržen, nemůže vás překvapit, když na otázku: O čem to je? autor odpoví: To by mě taky moc zajímalo. – Ale nevím, jsem jen sluha Tajemství, sluha Velkého příběhu. Pokud má dobrou sebereflexi, může vám maximálně říci: Já si tedy myslím, že je to asi o tomhle a tomhle. Ale cožpak vím? Velký příběh jsem nevymyslel…
F.J. 7.1.2006
10. 6. 2010 v 12:36
Ontologickým statutem uměleckého díla se zabývám několik posledních let. V současnosti mám ucelený text, který by vydal na jednu monografii. Z vašeho textu, který je ortodoxně synkretický, jsem jako ortodoxní aristotelik trochu v rozpacích.
Na jedné straně musím souhlasit s podstatou toho, co vyjadřujete (dle mého názoru zbytečnými dle vašeho názoru zřejmě nezbytnými) novotvary (“přitváření”, Aristoteles říká tvoření, které je v ontologickém smyslu akcidentální změnou forem na druhé látce – přírodních substancích, substanciální změna je vznik a zánik a děje se na první materii, scholastici pak ještě znají stvoření ex nihilo, což je přivedení celé podstaty věci k bytí Bohem). Souhlasím, že k tvoření je podmínkou sine qua non svoboda.
Nerozumím, proč najednou do této ryze přirozené sféry komponujete Tajemství. Nerozumím tomu, proč hovoříte o zhmotňování energie, když umělecké tvoření je přece formování, vkládání forem – informování. Právě pro oblast umění je ten třetí fyzikální princip, který zavádí Wiener, Bateson a Stonier, velmi důležtý. K tvoření je třeba hmoty, které má být dán tvar, je třeba k němu i energie, která umožňuje přejít z potence do uskutečnění, ale to nejpodstatnější je forma, vytažení formy z potenciality látky – informování. Nakonec k tomu docházíte v části o ontologickém statutu literární postavy.
A zase mohu souhlasit, že materií postavy je nějaký typ. Opatrný bych už byl ztotožňovat jej s Jungovými archetypy.
Troufám si skoro souhlasit s tím, co říkáte. Vadí mi ale velmi uvolněné nakládání s pojmy, které ačkoliv vykazují určitou míru podobnosti, přesto jsou ve své podstatě velmi odlišné (zákon zachování energie bych do toho nepletl, Nietscheho teprv ne, s Jungem bych byl opatrný). Nicméně jsem rád, že jsem nalezl někoho, kdo se zabývá podobnými věcmi jako já.
P.S. K ortodoxnímu aristotelismu jsem také dospěl přes evolucionismus a různé ty Teilhardy a Šmajse. Jenže to jsou fantastové, pravá filosofie je o něčem jiném. Jejich filosofie padá s vyvrácením monismu, Šmajs si ještě jako monista odporuje, když z ničeho nic považuje kulturu za opoziční systém proti přírodě (dualismus). Napsal jsem k tomu kapitolu do monografie Krása, krajina, příroda I. Možná mám někde pdf verzi.
10. 6. 2010 v 13:17
Tak jsem to našel: https://sites.google.com/site/fratomasjirijstodola/texty-1
Viz “Záměrnost jako pojítko mezi přírodní a uměleckou krásou”
10. 6. 2010 v 21:45
Díky za reakci, já osobně jsem také skutečně ráda, že se našel někdo, kdo se zabývá podobnými tématy a vypadá to, že by z toho mohla vzniknou důležitá diskuse. Pro mne je zásadně důležité vyjasňování pojmů – stejně jako pro Vás. Nicméne nemyslím, že bychom to měli řešit pod tímhle mým článkem, který je hrozně zastaralý a Vaše výtky proti němu jsou zcela oprávněné – nevyjasněnost pojmů. V době, kdy jsem to psala (2006), jsem se ještě nezabývala kybernetikou, takže i pro mě by teď ten článek byl asi zčásti nesrozumitelný. Nejlepší myslím bude, když budu reagovat nejdřív na ten Váš text o teorii informace. Tam lze najít spoustu pojmů, na kterých můžeme něco řešit. Především ohledně té formy, jejího vztahu k teorii informace, k intelektuální abstrakci a případně evoluci (vznik nového). Na umění si zatím netroufám – ale podstatné na něm bude asi nějaká ontologická “teorie” novosti. Vznik “nového” z něčeho již daného – ano, formování materiálu, dodávání tvaru, vytahování tvaru… atd. atd. jde o to, v jakém smyslu v onom materiálu (kterým může být daný souhrn slov s jejich významy) už ten budoucí tvar je obsažen. jistě v možnosti, ale jak tu možnost uchopit? Ve smyslu pouhého okrytí možnosti, které si nikdo předtím nevšiml, nebo vytvoření “možnosti” úplně nové? (Vím, že je to protimluv…) Právě kvůli pocitu, že ve skutečném umění vzniká něco nového, ale na základě něčeho, co již bylo přítomno jako bohatství různých významů slov a tradice jejich zformování, jsem asi v textu použila slovo “tajemství”. Skutečně se do toho ale nechci teď pouštět, nejdřív se musí nějak ujasnit ta základní rovina pojmů. A k tomu se vyjádřím během několika dnů v reakci na ten Váš článek o kybernetice.
10. 6. 2010 v 22:03
Asi by ale bylo docela potřeba ujasnit si, co myslíme slovem monismus! Já ho chápu nejprve jako vyjádření křesťanské ontologie v reakci na gnostické dualismy všeho druhu, jak se to projevilo ve věroučných sporech už od začátku křesťanství. Rozdělení světa na dvě souvěčné protikladné a stejně mocné stránky (např. zlá hmota a dobrá duchovní stránka; zlý demiurg jako stvořitel hmoty krát dobrý Bůh spasitel atd, tedy asi dost ve vztahu k etice). Ale stejně tak nesouhlasím s nověkým dualismem, jak se objevil u Descarta a vůbec v počátcích novověké přírodovědy, tedy striktní rozdělení na res extenza a res cogitans – toto už ovšem nemá etický apel asi, ale týká se dualismu v teorii poznání. S čím ihned souvisí novodobý dualismus, dělení člověka na tělo a mysl, a dvě neslučitelné skupiny věd – přírodovědy a duchovní vědy. Tedy, jestliže se hlásím k monismu, tak tvrdím, že svět v jakékoli rovině nelze rozdělit na dvě protikladné stránky, které se řídí odlišnými a neslučitelnými zákony. Naopak, že se dá celek světa, aspoň přibližně a formálně a “zkusmo” uchopit jednou teorií, přičemž konkrétní zákony a pravidelnosti se obsahově liší podle různých rovin skutečnosti. A teorie informace je pro mě v tomto smyslu samozřejmě zásadní. Ale zase nejsem v žádném případě tzv. scientista, což je jistě forma nějakého monismu, která prohlašuje, že celý svět včetně lidské mysli je uchopitelný metodou novověké přírodovědy, tedy že se dá převést na determinované matematicky vyjádřitelné a jednoznačně měřitelné zákony. Ono v posledku asi nepůjde o monismus nebo dualismus, ale o přesvědčení, zda je svět zcela determinován, nebo není. Tedy v jakém smyslu říkáte, že Teilhard nebo Šmajs jsou monisté a co myslíte vyvrácením monismu?
11. 6. 2010 v 6:14
Ad monismus. Ano, to je důležitá terminologická poznámka. Já obvykle míním monismus v opozici proti pluralismu.
Je to odpověď na otázku kolik svébytných jsoucen (substancí) na světě je? Monismus říká jedna jediná. Podle toho, jesli se mění lze rozlišit monismus statický – parmenidovský a monismus dynamický hérakleitovský. Nejklasičtějším zastáncem substančního monismu je Spinoza. Dynamický monismus je pak přítomen v evolučních teoriích: nejklasičtější zastánce Ernst Haeckel.
Pluralismus odpovídá na otázku po počtu svébytných jsoucen: mnoho. Může členit na atomismus (svébytná jsoucna jsou elementrání nedělitelné částice) – Leibnitz a hylemorfismus (svébytná jsoucna jsou na různých úrovních složitosti) – Aristotelés.
Pak lze monismus chápat jako opozici proti dualismu, tedy rozdělování jsoucen a principů na hmotné a nehmotné. Podle toho, na jaký princip je vše jsoucí rozděleno se monismus dělí na idealismus a materialismus. V tomto smyslu se opět domnívám, že křesťanství není monistické, ale dualistické – uznává hmotné i nehmotné principy, stvoření viditelné i neviditelné.
A nakonec lze chápat opozici monismus/dualismus v etickém smyslu, a to je myslím to, na co narážíte. V tomto smyslu se svět dělí na dobré a zlé principy (většinou dobré jsou duchovní a zlé tělesné. V tomto smyslu je křesťanství monistické, protože podle něj neexistuje žádný zlý PRINCIP, ale zlo je chápáno v negativním smyslu jako nedostatek, nedokonalost, která konec konců doprovází stvoření jako stvoření, protože stvoření nemůže být dokonalé tak, jak je dokonalý Stvořitel, protože tak by bylo jeho replikou.
Když se vrátíme k tomu Descartesovi, tak jeho dualismus je silný, substanční. Aristotelismus je také v jistém smyslu dualistický, ale mnohem slabším způsobem. Podle Aristotela existují substance jednoduché, ty jsou duchovní a jsou to de facto čisté formy, a substance složené z látky a formy, což nejsou dvě substance ve smyslu svébytných jsoucen, ale dva principy jedné jediné substance (i když lidská duše je podle tomismu zároveň principem i substancí, ale tuto otázku bych sem netahal, alespoň prozatím:-)
11. 6. 2010 v 6:20
Abych to dopověděl, Šmajs a Teilhard jsou dle mého názoru monisté v opozici proti pluralismu. Universum chápou přinejmenším implicitně jako jedinou substanci, která se vyvýjí. Šmajs je panteista, Teilhard počítá se Stvořitelem, ale v konečné fázi se má s ním vše ztotožnit, takže je nakonec také panteista. O vyvrácení monismu jsem se za pomocí prací Jiřího Fuchse a J. Prinze takto:
Proti monismu je třeba říci toto. Monismus v sobě v sobě skrývá konflikt s principem sporu. Pokud je svět jediný nositel vlastností, pak je zřejmé, že toto jsoucno nese zároveň v témže ohledu vlastnosti, které jsou vzájemně neslučitelné. Jako princip sporu vylučuje, aby byl někdo v témže ohledu zároveň vědomý i nevědomý, tak je vyloučené, abychom mohli protichůdné vlastnosti predikovat jedinému jsoucnu, kterým je podle monistů svět. Avšak pokud ve skutečnosti jednotliví lidé neexistují jako svébytná jsoucna, ale existuje jen jsoucno jediné, pak banální fakt, že to, co nazýváme Petrem něco ví, a to, co nazýváme Pavlem to neví, znamená, že jediné jsoucno – svět něco ví a neví zároveň.
“Ještě lépe vynikne tento rozpor na příkladu nevidomého a vidoucího člověka, kdy touha nevidomého vidět nějaký konkrétní objekt (např. chrám sv. Víta) a současné vidění téhož objektu prostřednictvím vidoucího člověka opět přísluší jedinému subjektu – Světu. Svět tak touží vidět to, nač právě hledí, nevidí tedy to, co vidí – tzn. učebnicový rozpor. ” (PRINZ, J. Abeceda filosofického myšlení. 2. část, Ontologie. Díl II. Distance : revue pro kritické myšlení [online], roč. 2006, č. 3, [cit. 2010-02-19]. Dostupné z WWW: )
Je pravda, že monisté jako Hegel nebo Marx a Engels princip sporu explicitně popírají. To však neznamená, že jejich tvrzení nejsou plně na principu sporu založena. Pokud totiž někdo něco tvrdí, pak předpokládá, že neplatí opak, což je založené na principu sporu. Jestliže někdo explicitně princip sporu popírá, pak jej ke svému tvrzení užívá, protože nepředpokládá, že zároveň tvrdí, že princip sporu platí. Tím ovšem implicitně své tvrzení neguje a vlastně tvrdí, že princip sporu platí a neplatí zároveň. Takové tvrzení však neznamená cokoliv smysluplného. Bez respektování principu sporu nelze nic vyslovit. Princip sporu je nepřekročitelný zákon myšlení a bytí. Tedy svět není jedinou substancí.
11. 6. 2010 v 6:32
atd. atd. jde o to, v jakém smyslu v onom materiálu (kterým může být daný souhrn slov s jejich významy) už ten budoucí tvar je obsažen. jistě v možnosti, ale jak tu možnost uchopit? Ve smyslu pouhého okrytí možnosti, které si nikdo předtím nevšiml, nebo vytvoření “možnosti” úplně nové? (Vím, že je to protimluv…)
Tak samozřejmě možnost, která by v látce nebyla, není možné realizovat – ex nihilo nihil fit, nemo dat, quod non habet. Zní to jako banální konstatování, ale teorie emergentismu právě opak tohoto konstatování předpokládá.
Jenomže ačkoliv látku lze zformovat jen tak, jak to ona dovolí, neznamená to žádné tvůrčí omezení, neboť
a) látku lze zformovat pravděpodobně nekonečně mnoha způsoby,
b) novost spočívá v realizaci, v uskutečnění, v aktu, v potenci české řeči je nekonečně mnoho krásných básní, které ještě nikdo nenapsal
30. 6. 2010 v 14:28
Škoda, že debata ustala, byl jsem zvědav, jak to bude pokračovat …
1. 7. 2010 v 19:07
Já budu debatovat až příští týden. V Praze nemám skoro přístup na internet a odjíždím na festival, kde zajisté naberu mnoho nových postřehů. Když si člověk důkladně několik dnů prolévá mozek pivem, prý to tříbí intelekt !
29. 11. 2010 v 3:02
Pane Stodolo, odkud je přesně ta zásada “nemo dat quod non habet?” Na internetu jsem zjistila zatím, že je to vlastně původně zásada z teorie práva! Lze to takto použít proti emergenci? (Potřebuju to jako citaci do nějakého článku právě ve smyslu, že takto to používají ti, kdož brojí proti emergenci).
(A k emergenci a debatě viz. výše mám zase dost nových postřehů, tak bychom možná mohli pokračovat?)
1. 12. 2010 v 16:03
Mohu-li k tomu něco říct, tak ontologicky se ta zásada dá přepsat jako “v účiňku nemůže být víc než v příčině”. Proč? Protože ta část, která přesahuje příčinu, není v ní, by pak měla svou příčinu kde? V ničem, v (ontologicky chápané) nicotě, která extramentálně není, a která tudíž ani nemůže mít kauzální vliv. Pak tu ovšem zůstává kauzální manko.
2. 12. 2010 v 20:22
Takže je to z Descarta? Patrně to ale říkal ještě někdo před ním. Mně jde o ten odkaz, abych to mohla přesně citovat nejlépe od nejznámějšího původce :)
A mimochodem princip emergence touto zásadou napadnutelný není, protože jde o projev dosud skrytých vlastností na základě radikálního přeuspořádání struktury. Jde o vztah struktury a energie. Nějaká energie se může projevit až když má odpovídající strukturu, ale je zde přítomná již předtím jen se projevuje jiným způsobem.
5. 12. 2010 v 10:59
Zdravím.
“A mimochodem princip emergence touto zásadou napadnutelný není, protože jde o projev dosud skrytých vlastností na základě radikálního přeuspořádání struktury.”
Ono by to chtělo důkladně analyzovat, co vlastně emergentismus je a co není. Já jsem se zatím toho tématu dotkl jen zlehka, ale možná se mi naskytne příležitost pustit se do toho tématu pořádně.
Teilhard se samozřejmě domnívá, že hmota sama o sobě má tu potencialitu být živá, takže v určité fázi komplexnosti se živou stává. Aristotelismus to vidí jinak, život je podle něj způsoben nehmotnou formální příčinou, která hmotu pořádá – duší. Ta dvě pojetí nemusí být nutně v protikladu, to je taky pravda.
5. 12. 2010 v 11:08
Františko, Maftíku, napište mi na jjstodola@seznam.cz adresy, kam můžu poslat knížku Informace, komunikace a bytí http://cirkev.wordpress.com/publikace/ . Samozřejmě gratis. Je to možná trochu rozpačitý pokus, ale snad to není tak špatné – prof. Kindler – kybernetik na to napsal 3 pochvalné recenze, které by měly vytít v Teologických textech, Te Deum a časopisu Automa. Jejich otištění v TT a Automě ještě není jisté.
21. 11. 2011 v 9:38
“Proč se tolik autor spojuje se svým dílem?” Všechno umělecké dílo je skladba života.