Převzato ze stránek Společnosti pro duchovní hudbu.
Pokud někdo nemůže snést, že se v kostele, který navštěvuje, místo důstojného, hlubokého a krásného zpěvu zpívají hnusné sprosté odrhovačky z Cancáku (Cantate) a Koniny (Koinonia) atp., případně tyto zpěvy ještě k tomu zpívají ti, jejichž schopnost zpěvu dosahuje podprůměrné kvality, a tento člověk neví, jak argumentovat, zde je snad několik možností. Zvýraznění textu provedeno “redakcí”, jinak je znění převzato bez obsahových úprav .
Tento problém se na první pohled netýká nějaké Katolické dekadence, ale co jiného přetrvá, pokud se celá naše západní civilizace zhroutí, než Církev a s ní i liturgie? Tedy určitě přetrvá pravděpodobněji, než nějaká NAŠE literatura. Pokud katolík rozumí hudbě, je jeho povinností starat se o to, aby se při mši provozovala hudba pravdivá a tedy umělecká. Máme s bojem proti Cancáku bohaté a velmi trudné zkušenosti. Ale jeden zásadní argument, který co nevidět použijeme v praxi: zpívání neuměleckých a trapných písní je PORUŠENÍ LITURGICKÝCH PŘEDPISů.
Následuje převzatý text:
Motu proprio Pia X. jako vlastnost církevní hudby uvádí:”Budiž pravým uměním, neboť je nemožné, aby jinak měla na ducha posluchače tu působivost, kterou chce církev dosáhnout, když přibírá umění tonů do liturgie.” (MP I,2). Také Liturgická konstituce v článku 112 zdůrazňuje dvě podstatné vlastnosti liturgické hudby: sepjetí s liturgickým děním a uměleckou kvalitu: “Neboť církevní hudba bude tím posvátnější, čím je těsněji spojena s liturgickým děním. Ať tím, že dodává modlitbě vroucnějšího výrazu nebo posiluje jednotu myslí, nebo tím, že obklopuje posvátné rity větší slavnostností. Přitom církev schvaluje všechny formy pravého umění, které mají požadované vlastnosti a připouští je do liturgie.”
Krásně to vystihl Pavel VI. při audienci italských diecézních komisí pro liturgii a liturgickou hudbu 4.1. 1967: “Celá tradice vydává svědectví pro to, že liturgie musí mít umělecké vyjádření. Liturgie a umění jsou sestry. Církev potřebuje svaté a potřebuje také umělce, obojí jsou svědky víry.” A v jednom projevu k profesorům a studentům konservatoře v Miláně 29.3.1965 řekl: “Hudba má mezi všemi uměními nejsilnější duševní výrazovou sílu….Také v dnešním světě má říci závažné slovo. A církev též očekává od umělců krásné, velké, lidsky důstojné a nefalšované mistrovské dílo.”
Potíže v praxi nastávají, když se má rozhodnout, zda skladba nebo lidová píseň jsou uměleckým dílem nebo ne. K tomu církevní předpisy nemohou říci nic. To je vnitřní hudební problém a jeho posuzování a závěrečný posudek musí být přenechán odborníkům. Při posuzování vhodnosti hudby pro liturgii nestačí jen dobrá vůle. Umění má co do činění s oním uměti a to není dáno každému. Posuzování předpokládá dobrý vkus a schopnost rozeznávat v uměleckých věcech. Napětí mezi uměleckými nároky a pastoračními požadavky vedou často k napětí mezi duchovní správou a chrámovými muzikanty. S odvoláním na “pastorační” potřeby je na varhanících často vyžadováno provozování skladeb, které musí ze své kompetence a zodpovědnosti odmítnout. V tomto bodě je mnoho stížností na široce rozšířenou neschopnost kléru rozlišovat v hudebních věcech.
Argumentace “lidi to chtějí” se jeví jako falešná. Většinou lze zjistit, že za pojmem “lidi” je několik silných jedinců ve farnosti. Ti ostatní většinou nemají vyhraněný názor a lze je vychovávat ve smyslu dobrém i špatném. Pius X., ještě jako patriarcha benátský v jednom listě ostře vystupuje proti falešným pastoračním důvodům: “Zda se něco líbí nebo ne, nebylo nikdy správné kriterium pro posuzování sakrálních věcí. Lid nesmí být utvrzován v nesprávném pojetí, nýbrž musí být povznášen a vyučován.”
Ve výkladech některých liturgů k Liturgické konstituci se objevuje i názor, že pravé umění, jak se jeví v církevní hudbě, je v dobrém smyslu esoterické povahy, tj. srozumitelné jen pro zasvěcence, a může tedy jen těžko být uvedeno v soulad s nejvyšší zásadou liturgické reformy. Vzhledem k činné účasti lidu se pak může zdát, že právě umělecky náročnější hudba není slučitelná s podstatou liturgie. Jako by vše vytvořené v minulosti mělo být nahrazeno nově složenými antifonami a popěvky.
Kardinál J.Ratzinger vyslovuje obavu, že taková hudba bude “spotřební zboží”. Ratzinger k tomu poznamenává:
“Liturgie je zde pro všechny. Musí být katolická, tj. schopná komunikace pro všechny věřící bez rozdílu místa, původu, vzdělání. Ale jednoduchost neznamená lacinost. Existuje jednoduchost banality a jednoduchost jako výraz zralosti. V církvi se může jednat jen o tuto druhou, pravou jednoduchost. Nejvyšší vypětí ducha, nejvyšší očištění, nejvyšší zralost vede pravou jednoduchost kupředu. Úsilí o jednoduchost je – správně viděno – identické s úsilím o čistotu a zralost,což jistě může existovat na různých stupních, ale ne na cestě duchovní nenáročnosti. Kostel, který vytváří jen “užitou hudbu”, propadá nepotřebnosti a stává se sám nepotřebným. Je mu přikázáno něco vyššího. Má být místem “velebnosti” a tím vlastně i místem, kde je volání lidstva předkládáno před sluch Boží. Nesmí se spokojit s obecně použitelným (spotřebním); musí probudit hlas vesmíru a velebě Stvořitele – získat kosmu jeho velebnost, učinit jej velebným a tím krásným a hodným lásky. Umění, které církev vytvořila, je vedle svatých, kteří v ní vyrostli,jediná skutečná apologie, kterou dějinám předložila. Nádhera, která skrze ni povstala, ukazuje na Pána, a ne ty moudré vytáčky, které teologie nalézá pro to strašné, na co je žel historie velmi bohatá.
Když má Církev svět změnit, zlepšit, “humanizovat” – jak to má udělat a zároveň se zříkat krásy, která je s láskou tak těsně spjata, a s ní i pravé útěchy, která je největší možné přiblížení ke světu zmrtvýchvstání? Církev musí zůstat náročná, musí být domovem krásna, musí vést zápas o zduchovnění, bez něhož by byl svět prvním stupněm pekla.”