Františka Jirousová
Chci se zabývat typem písní, které se nazývají “křesťanský folk” a které je dnes možno stále častěji slyšet na různých křesťanských shromážděních i při mši. Zdá se, že část veřejnosti považuje za typickou katolickou hudbu právě tento druh skladeb a co horšího – velká část věřících si právě tento druh písní oblíbila. Křesťanským folkem rozumíme písně řazené k lidové duchovní písni, vystavěné na melodiích a rytmech populární a folkové hudby, doprovázené především kytarou, často i jinými nástroji, např. bicími. Tyto písně jsou charakteristické i stavbou textu. Jejich nejznámější zdroje jsou dva zpěvníky: Cantate a Coinonia. V mluvě některých katolíků, ne zrovna nadšených jejich obsahem: Cancák a Konina… Jak zřejmo, ti kdo se na ně dívají kriticky, je většinou odsoudí vtipem a dál si jich nevšímají. Skutečně vysvětlit jejich nadšeným příznivcům, proč jsou špatné, je neobyčejně těžké. Je ale třeba se o to stále pokoušet.
Tyto zpěvy nelze odsoudit v celku, protože nejsou všechny nekvalitní. Domnívám se však, že velká část z nich je nevhodná k provádění při mši. Nikoliv při jiných soukromých shromážděních, kde si ostatně může každý zpívat, co je mu nejbližší a nikdo není nucen poslouchat zpěvy, které mu nevyhovují. Nevhodnost písní chci založit na následujících důvodech:
1. Neslučitelnost s posláním bohoslužby
Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy (Instrukce Musicam sacram, čl. 4). Možná někdo namítne, že např. gregoriánský chorál, považovaný za vlastní hudbu katolické církve, je lidem příliš vzdálený, jak latinou, tak složitou melodickou formou, která nepůsobí tak přímo a jasně na city a je jen pro náročné posluchače. Ale bohoslužba (liturgie, mše) má být je vrcholem, k němuž směřuje činnost církve a zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Bohoslužbou se má nejúčinněji uskutečňovat posvěcení člověka a oslava Boha (Konstituce o posvátné liturgii, čl. 10). Tedy má dva účely: působit k lidské spáse, pozvednutí k Bohu a zároveň být největší společnou oslavou Boha.
Zdá se mi jako velký omyl, obhajovat vhodnost křesťanského folku jeho “popularitou”. Míní se tím asi jakási líbivost, schopnost rychle vyvolat povrchní radostný pocit a živý veselý rytmus, který zanechává dojem bezprostřední veselosti a rozjařenosti. Tato radost je sice přirozený lidský pocit a není na něm nic špatného, ale je pouze lidský, určený jakoby pro člověka, méně k oslavě Boží. Je příliš spojen s člověkem. Píseň při bohoslužbě, by měla pozvedat k Bohu a tím sloužit člověku a zároveň oslavovat Boha. A jelikož je člověk nedokonalý, měla by na něj působit tak, aby se jeho duše mohla proměňovat, přijímat do sebe působení přicházející Boží milosti, ne ze zdrojů, které má v sobě sama, ale ze zdrojů Božích – posvěcovat se. Takový požadavek splňuje pravé umění, které by mělo být pro účely bohoslužby vytvořeno tak, aby člověka “povzneslo” (nebo “uzemnilo”), vytrhovalo z každodenní reality a tak připravilo k proměnění. Nikoli utvrdilo v rozměklosti nebo povrchní radosti, jak se to děje při těchto zpěvech. Umění má duši uschopňovat k přijetí zásahů nepocházejících z ní samé.
Křesťanský folk zanechává někdy v posluchačích velmi rozmarný pocit jakési energie a rozdováděnosti, nebo “akce”. Většinou ale jen nyvého tklivého pohnutí – něco ve smyslu: “jak je to všechno pěkné a zbožné”. Domnívám se, že tento pocit duši neposune ani o píď, nedá jí nic nového, co už v ní nebylo předtím, je čistě lidský a pramení jen z lidského zdroje. Ba možná naopak – vztah k Bohu umenšuje a zkresluje, falšuje. Tím nechce být řečeno, že by v náboženském umění byla automaticky obsažena schopnost pozvedat duši k Bohu. Každé skutečné duchovního umění má schopnost duši otevřít a dát jí nahlédnout nad sebe sama. Pozvednout ji do oblastí, kde se už nesetkává jen sebou, ale s absolutní Jinakostí, obnažit ji a strhnout z ní uzavřenost lidského poklopu. A tím připravit cestu Božímu zásahu.
2. Falešný obraz Boha v textech těchto písní
Výše řečené se týká jednoho z úkolů bohoslužby a to spásy člověka, tedy jeho přiblížení se k Bohu. Dalším úkolem je Boží oslava. A můžeme Boha oslavit, nebo mu předkládat písně, které se omezují čistě jen na lidskou stránku? Bůh je neskonale vznešenější než člověk a těžko mu můžeme nabízet světské popěvky. Spíše mu nabídneme něco krásného a důstojného, nebo i oslavně radostného, co pramení z poctivého lidského úsilí o vytvoření hodnoty. Píseň ve které chválíme Boha jako náš cíl, zpíváme o něm a pro něho a neutápíme se v malicherné rozbředlosti naší psychiky, ani v povrchních radůstkách. Za příklad nevhodnosti (i když píseň patří možná k těm lepším…) může sloužit píseň s refrénem: “To kvůli králi, králi, naprav každý cestu, cestu svou To kvůli králi, králi, naprav každý cestu, cestu křivou, cestu zlou…” atd. Jak něco tak neumělého a krkolomného, ještě s přihlédnutím ke komediantskému nápěvu, zpívat vítěznému Kristu? Kde je tam Boží oslava, nebo není-li to oslava Boží, má to být nějaká podivná výzva k pokání? Jakého krále asi vidíme, představíme-li si situaci, kdy přijíždí mezi svůj lid a je vítán takovou písní? Nějakého malého človíčka, stydlivě se usmívajícího, nejspíš snaživého, ale bojácného, který ale bude mít málo co společného s převratnou novostí, tragédií, a dokonalým vítězstvím Kristova života.
Nejvíc zarážející nápadností na valné většině textů je jediné: zpívá se v nich na prvním místě o člověku (ačkoli to tak někdy nevypadá…). O člověku psychicky pokřiveném, vykonstruovaném podle představ autorů písně. Na srovnání si vezměme žalmy. Jejich hluboká psychologická pravda (ba i psychiatr by si tam přišel na své) a také pravdivý obraz Boží. A v textech “kytarovek” je obraz Boha velmi jednostranný. Čím to je? Velmi pochybuji, že něco takového by se vyskytlo např. v pravoslavné Církvi, která vždy dbala na krásu a vznešenost svých rituálů a tím i na adekvátní obraz Boha. Je třeba pátrat, proč je tato “pokřivená” psychika znakem “křesťanského folku”. O tom v dalším díle.
3. Umění jako podmínka kvalitního zpěvu
Dalším problémem je pojem umění. Je jistě velmi těžké určit, co je to umění a jaké má znaky. Ale jsou tací, kteří ho aspoň ve svém oboru umějí rozpoznat. Takovou roli by měli mít sbormistři, kteří určují repertoár sborů. Měli by být vzdělaní, s vytříbeným vkusem a schopností zdůvodnit výběr písní. I když definice umění nebyla stanovena, dá se snad aspoň říci, že rysem uměleckého díla, na rozdíl od řemeslného, je něco navíc, co je k lidskému výtvoru přidáno a co nepochází čistě z člověka a jeho omezené osoby. Můžeme to nepřesně nazvat slovem inspirace. O skladbě je tak možno říci, že je v jistém smyslu ucelenější než její autor a ačkoli je omezena na jedno téma, přesahuje svého autora větší dokonalostí, hotovostí. Proto pravé umění může působit na lidskou duši zvláštním způsobem, že ji také doplňuje a činí schopnou zdokonalení. A právě hudba má tuto vlastnost ve velké míře, jako nejsubtilnější umění schopné vyjádřit obrovskou šíři všech pocitů, pro které ani nemůžeme mít slova. Křesťanská hudba by tuto vlastnost mít měla. Nedá se ale říci, že každá umělecká skladba je vhodná k bohoslužbě. Náboženské téma je dáno úmyslem skladatele a obsahem skladby. O mnoha písních z křesťanského folku by se hudebníci shodli, že nejsou umělecké. A jak snad vyplývá z dřívějších odstavců, umění není manýrou “náročných posluchačů”, ale obsahuje v sobě prvek, který je pro bohoslužbu potřebný.
4. Neumělý a naivní text
Kamenem úrazu křesťanského folku bývá velmi často text. Až příliš často působí jako neuměle sestavený člověkem, který není sběhlý v psaní, jen za velké námahy se snaží vyjádřit svou myšlenku, ale daří se mu to pouze obecnými, nejasnými (nadto zneužívanými) slovy. Text také často působí jako určený jen k mechanickému opakování pro nemyslící stádo. Často se opakující slova jsou asi zamýšlena jako krátká emočně silná zvolání, která mohou věřící vyslovovat bez soustředění a tak stále znovu vyjadřovat tentýž pocit adresovaný Bohu. To je správný úmysl, který se objevuje v mnoha písních, ale texty některých těchto výtvorů jsou tak naivní a špatně sestavené, že už tento fakt podrývá původní úmysl, snad dobrý. Mnoho textů působí velmi naivně, neuměle a dětinsky, jakoby se jejich autor při skládání schválně vrátil do dětského věku a z nějakého důvodu předpokládal, že tak má vypadat dobrý křesťanský text. Je zde patrné zaměňování upřímnosti za primitivní naivitu.
Některé texty jsou bohužel skoro hrůzné. Například píseň “kumbaja”, která začíná čtverým opakováním věty: Přijď k nám, Pane náš, kumbaja. Ve třetí sloce se zpívá: “V pokoře uč žít, kumbaja, společně dej jít, kumbaja, chlebem svým nás syť, kumbaja, ó Pane, kumbaja.” Zde snad není potřeba komentáře… Podobně píseň začínající opakováním: Ježíš je můj pán, následuje mnohačetné opakování vět jako: “Já mu zatleskám”, “Já mu zazpívám.” Ano, pěkné, ale ne všem v kostele je zrovna pět let. A je zcela zřejmé, že když do kostela přijde např. vzdělaný člověk s kritickým postojem vůči Církvi, nemůže si při poslechu podobného textu, ještě špatně zazpívaného, pomyslet nic jiného, než že katolíci jsou skutečně “nemyslící tupé stádo”.
5. Nevhodný nápěv
A další podivnou záležitostí je fakt, že nápěv těchto zpěvů posluchač se zkušenějším uchem dokáže rozlišit po prvních taktech. Tady by bylo ale zapotřebí nějakého fundovanějšího stanoviska od hudebníků. Zatím krátce:
Jednotlivé melodie by neměly být poznamenány duchovností pouze podložením textu s náboženskou tematikou; o duchovním obsahu my měla přesvědčit melodie samotná, i kdyby textu nebylo rozumět. Za dokonalý příklad požadavku “duchovnosti” písně považujeme například Dvořákovy Biblické písně, geniálně zhudebněné žalmy. Tady nejde o nějakou “duchovnost” chápanou vulgárně, ale o tu duchovnost, kterou dokáže zprostředkovat skutečné Umění. (A Uměním jsou i některé lidové mariánské písně, tak často vysmívané z intelektuálských kruhů).
V písních by se neměly objevovat různé “barové” obraty. Nápěvy mívají často zvláštní “tečkovaný” rytmus. To samo o sobě také nemusí být na závadu. Problém nastává, když melodie znemožní vnímání zpívaného textu. Slova v tom rytmu a rychlosti se nedají zazpívat jinak než zkomoleně, vyhrknout je a “jet dál”. Myslet na text, jako při modlitbě, nebo v písních, kde melodie ctí a podpírá text, není možné. (A třeba u Dvořáka je syntéza textu a melodie tak výrazná, že slova až fyzicky bolí – a bolet může i radost). Prakticky nesnesitelné je, když se barový obrat vyskytne např. tam, kde při zpěvu vyslovujeme Ježíšovo jméno. Ten, kdo zná novozákonní text, ve kterém se říká, že “při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí”, musí v tu chvíli přestat zpívat. Než vyhrknout něco jako Jé-š, nebo Jehehehežíš…. raději MLČET, nebo demonstrativně odejít na tu chvíli z kostela!
6. Psychologický základ těchto zpěvů
Musíme rozlišovat naivitu pravdivou, pramenící ze skutečného psychického pocitu, jakou můžeme někdy pozorovat ve výpovědích silně věřících lidí, kteří působí jako “věčné děti”. Tato naivita je rozpoznatelná, takoví lidé jsou jako “boží blázni”, nebo prosťáčci a je zřejmá jejich upřímnost. Ale proč texty těchto písní vnucují neupřímnou naivitu všem? Vytvářejí silný dojem, že správný křesťan je nevyspělý, rozumově zaostalý, s jakousi zastydlou předpubertální mentalitou. Naivita oněch “božích bláznů” pramení z velké prostoty, získané jistě mnohými životními zkušenostmi. Texty těchto písní naopak násilně vnucují pocit naivní nevědomosti a ustrašenosti ze světa – ze zla, z bojů, z tragédie, z agresivity. Přitom tyto pocity nemusí být jen negativní, nutně patří k plnosti lidské osoby.
Charakteristické je zaměření těchto písní na jeden okruh pocitů: lásku, radost, vlídnost, dobrotu apod. Jako by jen tyto stavy byly křesťanské. Každý psycholog by potvrdil, jak nebezpečné pro duševní vývoj je taková domněnka. Ke všemu jsou tyto pocity z psychologického hlediska pokřivené. Skutečná radost se nemusí projevit v úsměvu, bývá naopak někdy hlubokou rozechvělou bolestí. A skutečná láska se může projevovat i tvrdými gesty. Vzpomeňme na Ježíšova slova: “Odstup satane!” nebo jeho vášnivé rozčilení při vyhánění prodavačů z chrámu, kdy si na ně dokonce vyrobil důtky! (A je velmi vtipná představa, že o této události by někdo z “folkařů” zpíval. Třeba takto?: “Halelujá, vyrobil si důtky, halelujá, vyhnal směnárníky, halelujá, zpřevracel jim stoly, halelujá, vypráskal je z chrámu.”)
Slova také často působí jako nutící, jako by říkala: Ty se musíš radovat s celým naším společenstvím! Pokud ne, určitě jsi špatný a divný člověk a nejsi správný křesťan. Jakoby hlavním projevem věřícího člověka byl úsměv za všech okolností a slova protkaná libými láskyplnými výrazy. Můžeme se radovat, ale pravdivě, “křesťansky”. Z Kristova vítězství, když zpíváme o něm, o Jeho slávě a síle, nikoli o sobě, jak se “máme všichni rádi” a jak jsme už teď spaseni. Nejsme automaticky spaseni, za spásu musíme bojovat celý život. Těžko to půjde se stálým úsměvem na tváři a uvnitř strachem ze světa i sebe sama.
Druhým pólem textů je stále vnucovaná sebelítost a vyjadřování slabosti a prázdnoty. Zarážející opak k “radostným” slovům zbylé poloviny zpěvů. Domnívám se, že ani tato poloha není křesťanská. Zaznívá zde jenom sebelítost a slabost. Ne přiznání si celkové náchylnosti ke zlu a stálé přítomnosti hříchu v běhu života, jak to známe např. z některých písní z kancionálu. Písně vnucují těm, kdo je zpívají velmi nepříjemnou osobní rovinu. Je něco jiného zpívat “My kdo dále hříchy svými těžším činíme tvůj kříž…” v písni z Duše věrné, Pána vizte z kancionálu, než vtíravě osobní texty např. z Hosany “zde mé je srdce Pane, prázdné a ustrašené”. Každý hřeší, ale každý nemá prázdné a ustrašené srdce. A kdo by chtěl takové věci (při společné liturgii!) zpívat Bohu? Při bohoslužbě bychom se naopak měli snažit o plné a odvážné srdce a zpívat Bohu, ne se bolestínsky litovat a zpívat o sobě (i když následně prosíme o pomoc). Kristus sám sebe nikdy nelitoval a nemluvil ke svému Otci jako skrz naskrz špinavý a rozložený člověk. Rovina objevující se v těchto textech se totiž ani tak netýká náchylnosti ke hříchu, jako celé lidské psychiky, kterou některé písně představují jako zkaženou, rozměklou a slabou. S takovými texty se nemohou ztotožnit všichni, kdo je zpívají, naopak s písněmi z kancionálu by se měli ztotožnit všichni, kdo se přiklánějí ke katolické nauce.
Vím, že trochu “nefér” cituji jen ty nejhorší texty, ale jejich duch prosakuje do většiny křesťanského folku. Tedy naposled z písně Maria bez nápadných divů (!): “Maria bez nápadných divů, Maria bez kázání, Maria bez velikých činů, Maria bez boje” – Proč vůbec o takové bezvýznamné osobě skládají písně? Je nápadné, jak se v dnešní době tento duch nedospělosti, bojácnosti a falešné “mírnosti” ztotožňuje se správně pojímaným křesťanstvím. Jistě je v křesťanství důraz na lásku, mírnost apod., ale ne v tomto neupřímném smyslu. Sám Kristus říká: “Nepřišel jsem na tento svět uvést pokoj, ale meč”! Křesťanství není falešná radost a pokrytectví, jak nám předvádí tyto písně. Láska není stálý úsměv na tváři vystavovaný na odiv, svatost neznamená tleskání rukama v radosti nad krásou a dobrotou celého světa, nebo spíše nad dobrotou “společenství”, které provozuje tyto zpěvy.
Dalším argumentem proti textům křesťanského folku je jejich někdy zřejmá neslučitelnost s naukou církve. Ta se formulovala po staletí, od apoštolských dob a nelze, ani v dobrém úmyslu, dosazovat do textů určených pro všechny, vlastní pojetí víry. A ke složení křesťanské písně nestačí credo: Hlavně že se mají všichni rádi.
Na závěr poněkud drsnější komentář od Leona Bloy : “Jest příliš snadno vyklestiti duše, když ničemu jinému se nevyučují, než předpisu milovati své bratry, a přitom pohrdati všemi ostatními předpisy, jež by se jim skryly. Dosáhne se tím náboženství tvarohovitého a usmoleného, zhoubnějšího svými účinky než sám nihilismus.”
A jako tečku další Bloy: “Nauka, která předkládá Lásku Boží za svrchovaný cíl, potřebuje zvláště býti mužnou, sice bude schvalovati všechny iluze sebelásky…” V tomto citátu tkví, podle nás, podstata křesťanského folku a důvod, proč je především těm, kdo nepatří k Církvi, tak protivný. Říká: my jsme ti dobří, radostní a mírní, všichni takoví musí být, a jestli TY stojíš vzadu a netleskáš s námi, jsi vyvrhel, který se nemůže k Bohu ani přiblížit. My jsme světlí a radostní, ty jsi temný a NEVĚŘÍCÍ.
25. 7. 2007 v 11:30
Dobrý den,
přečetl jsem si pečlivě tento článek a zajímalo by mě, co je vlastně poselství kromě kritiky samotné. Nepatřím mezi nějaké nadšence folku jako takového bez ohledu na to, je-li křesťanský nebo ne ale přijde mě, že přece jen existuje poměrně přijatelné množství písniček z citovaných zpěvníků (nebo i ze zpěvníků Hosana a dalších), které jsou liturgicky použitelné. V některých zpěvnících je dokonce uvedeno, že určité písně by neměly být provozovány při liturgii takže se dá poměrně rozumně orientovat. Obávám se, že citované Biblické písně nebo Greogoriánský chorál jsou poměrně omezený repertoár pro liturgii, navíc zdaleka ne všude jsou v kostelích k dispozici zpěváci, kteří takto náročné věci vůbec zvládnou. A skoro mě přijde, že vhodně zvolený a provedený repertoire byť je doprovázený kytarou apod. může být pro liturgii stejně vhodný jako pokusy o gregoriánský chorál nebo některé písně z Kancionálu v doprovodu varhan. Myslím si totiž, že stejně jako v Hosaně, Cantate atd. tak i v Kancionálu jsou prostě písně dobré, horší a špatné. Jinak řečeno to, že je píseň z Kancionálu x let stará a doprovázená na varhany (a to taky s velmi různorodou hudební a technickou zručností) automaticky neznamená, že je pro liturgii vhodnější. Zajímalo by mě tedy, co by autorka doporučovala vedoucím kostelních schol jako vhodný repertoire nebo jaká další doporučení pro liturgickou hudbu má.
s pozdravem
Michal Beránek
P.S. Kumbaya vlastně znamená “Come By Here” tedy něco jako přijď k nám a protože to vychází z tradice spirituálů tak opakování textu je pochopitelné, u worksongů i spirituálů je celkem běžný princip “call” a “response” kdy předzpěvák něco zazpívá a lidé opakují. Když je ale ten text jen napsaný tak to pochopitelně působí jako opakování “do zblbnutí” Osobně si také myslím, že zrovna tahle píseň pro liturgii není úplně vhodná, ale jinak ji mám docela rád stejně jako hodně z toho, co pochází z obalsti spiritual&gospel.
25. 7. 2007 v 22:27
Jo, úplně souhlasím. Podobných kritik na tenhle článek už bylo víc a je to pravda. Ten text je dost nejasný. Psala jsem ho před pár lety a už dlouho si říkám, že by mělo být řečeno něco jasnějšího, konkrétnějšího. Jenže co? Jako skutečné kritérium dobrého zpěvu uznávám jen “umění” a brak. Ale to se pokaždé dostanu k rozlišení toho, co to umění je a co není. A do toho se tady zatím opravdu pouštět nechci. Každopádně citlivější člověk aspoň pozná dobrý a špatný text. Hudebník zase pozná “trapnou” hudbu. Vůbec jsem tímhle článkem nechtěla říct, že při mši se mají zpívat jen staré skladby a písně apod. Naopak!
Ale je snad možné uznat aspoň to, že mnoho těch “folkových” písní se nápadně podobá mentalitě lidí z nějaké sekty – tedy že zkreslují lidskou psychiku, člověka omezují na nějaké usmívající se přiblblé individuum, jehož víra se projevuje jen unylým úsměvem. A také je snad možné uznat, že píseň, která člověka jaksi “nevytrhává” z něho samého, není asi zrovna nejvhodnější oslavou Boha. A toto vytržení se dá zažít u neuobyčejnější lidové písně z kancionálu, stejně jako u gregoriánského chorálu. Vytržením myslím něco ve smyslu meditace a skutečné zapomění na sebe sama, tiché “dojetí”, úžas nad krásou Boží apod. Spousta těch “písní s kytarou” spíše člověka fackuje svojí vnucující se emocí a ještě ho spíš snižuje, než aby “vytrhovala”. Vím, že používám nepřesné pojmy…
Každopádně díky za každou kritiku. Musím prostě ten článek přepsat, to je jasná věc!
4. 8. 2007 v 13:33
Dobrý den.
Tak mě napadlo, jaký máte názor na předělávání kancionálovek do “folkového” stylu? Není to sice moc častý jev, ale už sem o tom slyšel, že to některé scholy občas dělají.
Jinak díky za tento článek. Sice to není úplně objektivní kritika a ne se vším souhlasím, ale i tak mi to posunulo můj pohled na křesťanský “folk”.
Ještě bych se krátce přidal ke kritice: Co mi přijde nejvíce zarážející, až absurdní, je to, že dnešní kancionály obsahují pečlivě vybrané písně po textové i hudební stránce a opravdu odpovídají charakteru mše svaté(v souladu se závěry II.vat.koncilu). Existují komise, které se starají o selekci těchto písní etc… A štve mě, že křesťanský “folk” je úplně mimo tuto selekci, že si každá schola může zahrát jakýkoliv paskvil při mši. Přitom by stačil nějaký pokyn liturgické komise, který by nařizoval scholám zpívat při mších jenom písně liturgické(vždyť třeba v Hosaně existuje tohle rozdělení: liturgické a ostatní), když na to nedbají vedoucí schol.
5. 8. 2007 v 19:13
to je naka legrace, ne? takhle to v KC fakt funguje? B-o
6. 8. 2007 v 1:46
Předělávání písní z kancionálu bych vnímala jako zločin. Zcela souhlasím s Pavlem V.
A přesně jsem věděla, že se někdo ozve – Jaká to hrozná diktatura Církve, když si dovolí nařizovat, co se má zpívat při mši? (viz předchozí příspěvek, pokud jsem si ho vysvětlila správně). Lidé už teď vůbec neumí chápat autoritu. Vůbec neví, co to je. Oni si asi myslí, že ve vztahu k Bohu, tedy při mši, si můžeme zpívat cokoli, můžeme tam číst jakékoli texty, třeba i ze satanský Bible, nebo zpívat táborákový písně – nu proč ne? To je přece svoboda víry! Když to tak někdo ve vztahu k Bohu cítí, má tedy PRÁVO to při mši zpívat. Církev by podle těhle lidí už neměla mluvit vůbec do ničeho. Při mši by si každý mohl dělat co chce. Každý by si mohl sloužit Bohu, jak je mu libo! (A to samozřejmě může, ale ne při veřejné mši! Doma si každý opravdu může sloužit Bohu jak chce a zpívat mu co chce, ba i v okruhu přátel – Ale něco jinýho je veřejný prostor ve kterém je sloužena mše!) V každé vesnici by asi podle jejich přání měla být mše jiná, jiné texty, každý by tam
přečetl co se mu zrovna hodí, kněze by vyhodili od oltáře, protože ONI přece CÍTÍ jak to má nejlépe být.
Zajímavý je, že v ostatních oblastech života se většina lidí přirozeně a nekriticky podřizuje každý autoritě. Třeba v ekonomice. Tam člověk MUSÍ jít tvrdě za svým a vydělávat a kašlat na lidi, kteří si vydělávat neumí, to je v pořádku. Jeden ze zákonů ekonomiky, nad kterým nikdo nepřemýšlí.
Nebo tvorba zákonů – kdyby si v parlamentu každý říkal co chce, nikdy by žádný zákon přijat nebyl. Nebo
kdyby si ve společnosti každý dělal co se mu zlíbí, nikdy by nezvnikla žádná společná práce. Jsou lidé, kteří nějaké práci rozumí líp a ti ostatním řeknou, jak by se to mělo dělat.
Kdyby si každý stavěl dům tak jak chce, bez ohledu na stavitele, nikdy by dům nepostavil. Všude je autorita přirozeně přijímajá, jen v Církvi to má podle jistých lidí fungovat tak, že si při mši každej může zpívat co chce! Ještě si tam zaveďte
vlastní texty při proměňování – určitě budou lepší, než ty, co jsou opravdu AUTORITOU CÍRKVE nařízené teď!
Ano, všechny texty používané při mši jsou nařízené autoritou Církve (jaká hrůza!!!!) a já za to děkuju Bohu!
Autoritu uznáváte všude jinde, v módě, ve vztazích, v práci, v různých kravinách, ale když se řekne něco jako “církevní komise”, všichni se zhrozí, jaká je to diktatura!
Já se omlouvám, pokud jsem někoho urazila (a to asi jo). Jsem poněkud opilá a takhle to vypadá. Kéž by si lidi uvědomili
co to znamená slovo autorita. Jsou prostě lidé, kteří poznají dobrou hudbu. Rozeznají ji od špatné a dopracovávali
se k tomu po mnoho let. Jsou lidé, kteří ví, že dobrá hudba se na první poslech nemusí líbit, ale přesto pozvedá k Bohu a je Boha důstojná. Proto by měla být jistá komise, složená z dobrých hudebníků, kteří by řekli: Ano, tyto písně si může každý zpívat kde chce, ale NE při mši. Protože ty písně nejsou dobré, umělecky kvalitní a důstojné Boha.
6. 8. 2007 v 6:34
Možná bych k tomuto tématu také mohl vyjádřit svůj názor. Tedy, souhlasím s Františkou, resp. obecně s duchem toho, co píše v minulém komentáři. To jednoznačně. Uznávám však že je to především souhlas rozumu a v srdci to tolik není, což se projevuje i v praxi – např. hraju na mši v kostele na kytaru s malýma dětma a občas i ve schole “cancákovky”. Většinou mi tyhle písně vyloženě nevadí (některé se mi dokonce i dost líbí), ovšem jedna věc je osobní vkus a cítění a druhá věc je “oficiální oslava Boha” a tomu příslušející forma + další věci, kam patří jistě i hudební doprovod, který by měl být odpovídající tomu co se děje. A to, minimálně z hlediska rozumu, tzv. křesťanský folk zřejmě opravdu není. Tzn. křesťanský folk – proč ne, ale na mši to asi opravdu nepatří (říkám to s vědomím toho že se o mě může říct “vodu káže, víno pije”, ale ve svém duchovním životě momentálně řeším dle mě mnohem důležitější věci, než abych měl mít na starost především to, dělat pozéra který bude “trucovačně” vystupovat proti něčemu, co mu uvnitř ani příliš nevadí)
1. 9. 2007 v 6:57
Doufám, že Vás “nenavztekne” latinská podoba mého jména. Tak se podepisuji pod své “literární výplody”, zatímco pod ostatní (mj. hud. skladby) se podepisuji českým občanským jménem Bohuslav Vodička (bez titulu). To jen pro úplnost. A teď k věci: “Křesťanský folk” – to je asi ne příliš přesný pojem.
Jde totiž jen o jeden styl, zatímco to, co je zde myšleno, zahrnuje více stylů. Raději bych se uchýlil k ustálenému názvu “rytmické písně”, nebo prostě žargonem řečeno “rytmiky”. Tato “vlna” nevznikla na naší půdě, ale byla sem importována hlavně z Ameriky, kde cestující kazatelé neměli k dispozici harmonium (elektronika – tedy hlavně ta přenosná, zvaná naším žargonem “pádlo” – ještě nebyla, nebo byla ve vývinu). Zpívali rádi – a tak užili nástroj přístupný – kytaru. Ty nejstarší “rytmiky” jsou právě tohoto původu, jen je jim zpravidla “přešit” text. První sbírka, která u nás tyto písně obsahuje, je HLAHOLÍK – velmi sympatický sborník už proto, že byl samizdatový. Nejsou tam jen “rytmiky”, ale i leccos jiného. Další – “polooficiální” je asi sborník “Nová křesťanská píseň” – jen tak pro zajímavost: V předmluvě se píše v tom smyslu, ať nezapomínají dotyční, že existují i jiné písně než “rytmické”, i když řada lidí má ráda pouze tyto – hle už obraz doby šedesátých let! Předmluva nás dále ujišťuje i o tom, že tímto stylem zpěvu se rozhodně nechce vytlačovat tradiční forma zpěvu, jako je chorál, polyfonie atd. – A zde jsme u toho: Dneska tuto větu cítím, jako pustý alibismus, protože “ono se to nechce”, ale právě se to dělá! Skoro vždy tam, kde existuje solidní sbor při větším kostele, existuje i “rytmická schola”. A ta je vždy (zpravidla) v opozici vůči kůru. A teď můžeme házet jeden na druhého, kdo je netolerantní, jestli ten, či naopak onen – to připomíná (mým nebožtíkem otcem často připomínaný) dialog dvou opilců, kdo z nich je opilý…
K chorálu: Vidím zde názory, že je náročný. To prozrazuje neznalost. Náročné jsou jen některé části, které dříve lid nezpíval. Ale části ordinaria (např. Missa De Angelis) jsou lidem přístupná a je možno je užít. Po koncilu bylo vydáno “Kyriale simplex”, kde jsou nejjednodušší nápěvy, které opravdu zvládne i lid na vesnici (za předpokladu, že ho má kdo vést a také za předpokladu, že je těch lidí náležité množství). Zvládne-li se jen minimum -Kyrie eleison – už je to úspěch. A lze to, jak mohu ze své praxe dosvědčit. Navíc – chorál je adaptabilní. Již v minulosti (naši utrakvisté) byly úspěšné adaptace chorálu na českou řeč. Možnosti zde jsou a příkazy a zákazy zdaleka nejsou takové, aby toto znemožňovaly. Jenom “Nejsou lidi” Tedy přesněji: Nejsou schopní lidé…
Další věcí jsou církevní předpisy, které asi nikoho nezajímají, takže se jimi “pro jistotu” nikdo nezabývá, aby mohl říci: Nevědomost hříchu nečiní. Dodávám ještě jednu citaci: A kdyby “rytmika” byla náhodou hřích – tak se z toho půjdeme vyzpovídat… Církevní předpisy jsou nutné a jistě je třeba je respektovat. Jenže je “jiná doba” a katolíci si často vybírají, co se jim “hodí do krámu”. Dál raději pokračovat v této věci nebudu.
Píšete tam o nevhodnosti nápěvů. Sám jsem pojal takovou ideu, že přece lze napsat nápěv lepší a třeba právě “nekytarový”. Tak vznikl jakýsi cyklus, který pracovně nazývám “vzdoropísně”. Mohu posloužit ukázkami. Ale jedna za všechny: píseň Betlémská hvězda se stala dosti oblíbenou (tím se nehodlám nijak chlubit) v podobě “vzdoropísně”, zatímco o tom, že se jedná o “rytmiku” (Nová křesťanská píseň) – to skoro nikdo neví…
Ještě bych se zastavil u slova “diktatura” – v církvi se opravdu objevuje diktatura. Ale vůbec se to netýká církevních předpisů. Považte: 2. Vatikánský koncil nezrušil ani nezakázal latinu, přesto se stalo, že jistému regenschorimu řekl kněz: “Nechápu, proč cvičíte latinu – tu jsem vám přece nepovolil!!!”
Je to dost dlouhé, takže pro ty, kdo by měli zájem, mám zde odkaz na stránky jistého časopisu (hodně nenáviděného – zvláště “křesťany”!), kde je rubrika MUSICA – vznikla tak trochu kvůli mně. Tam se dočtete možná mnohé a já abych se přichystal na přijetí dalších ran v podobě hněvivých reakcí…
Adresa: http://www.katolikrevue.cz/
Tohle vše – a vše ostatní – má být zřejmě pro nás důkazem, že “Brány pekelné ji (opravdu!) nepřemohou”. Bohužel je také psáno: “Jejich konec bude, jako jejich skutky…”
S úctou k jiným názorům
Timotheus Aquaparva
9. 9. 2007 v 11:43
Teď jsem se dočetl, že na Slovensku vyjde nějaký celoslovenský jednotný zpěvník pro kytarové písně, který bude obsahovat jen písně, které jsou vhodné pro mši svatou. Takže na Slovensku už problém “křesťanského folku” podle mě vyřešili.
29. 11. 2007 v 13:51
Pokusím se zareagovat na tento váš zřejmě nejkontroverznější článek (dívala jsem se na stránky vesmírné kapely http://www.veka.signaly.cz a docela jsem se bavila). Vím, že je psán už dřív, ale třeba to konečně donutí Františku předělat ho s použitím více argumentů.
Všechno, co píšete o liturgii je jistě pravda a ani já nejsem přítelem těchto “cancáků” v přebujelé míře. Přesto se domnívám, že za určitých okolností jsou tyto zpěvy více než ospravedlnitelné.
1. Pokud zpívají děti, je to Pánu Bohu milé, ať zpívají cokoliv (samozřejmě nemyslím nějaké sprosté popěvky). Pro děti jsou tyto písně opravdu přitažlivější a více jim rozumějí. Baví je a skrze ně se podle mého názoru mohou dostat Bohu blíž.
2. Vzpomínám si na modlitební společenství, kde jsme se modlili v kostele růženec a potom následovala adorace. Tyto modlitby byly také přerušovány zmíněnými “cancáky” a musím říct, že na to mám velmi hezké vzpomínky. Je jenom málo chvil, kdy se nám Bůh ukáže blíž než velmi vzdálený. Chvil, kdy máme pocit, že je opravdu s námi, přítomný v tomtéž místě. Při těchto modlitbách jsem opravdu ten pocit měla. Bůh byl s námi a vnímali jsme ho. Ty písně, které jsme zpívali (s kytarou a elektrickými varhanami) nám zážitek ještě umocnily. Buď jsem primitiv, což nepopírám, nebo ten pocit byl opravdový a hluboký. Vybavuji si ho dodnes a jde mi z toho mráz po zádech. Opravdu to byly silné chvíle a my promlouvali s Bohem tváří v tvář. Myslím, že pokud tyto písně jen z malého procenta dovedou podpořit tenhle prožitek, pak mají svůj smysl.
6. 12. 2007 v 8:50
Chtěla bych trochu reagovat na článek Františky. V našem městě máme dva kostely a dvě nedělní bohoslužby – “ranní” – kde se zpívá “klasika” a “orlickou”, kde se už přes 30 let zpívají rytmické písně. Na ranní chodí pár lidí, na orlickou klidně 400 lidí, kostel je plný dětí (na tom má teda velkou zásluhu i pan farář).
Asi jsme výjimeční v tom, že u nás nezpívá schola, kterou lid poslouchá, ale zpívá celý kostel všechno. Snažíme se, nepoužívat “nasládlé” až pitomé texty. A některé písně, které se dříve u nás zpívaly už nezpíváme, protože jsme se s panem farářem dohodli o jejich “neliturgičnosti” a dohodli jsme pravidla výběru, ale i řazení písní při mši (jako že třeba mariánská píseň se nezpívá při přijímání atp.)
Možná bych doporučila Františce, ať se podívá např. na vánoční mši Jana Vychytila s texty básníka Václava Renče (nebo ať se přijede podívat k nám do kostela, jak se ta mše má zpívat – podle představ autora, protože Jan Vychytil tu mši napsal pro náš kostel) Troufám si říct, že není ani jednoduchá, ani s připitomnělými texty… Totéž podle mě platí o mši Truvérské, Petra Ebena (podle mě JSOU ty písně dobré a texty i melodie mají kvalitní a důstojné a chválí Boha).
Myslím, že Františka zapomíná na jednu věc – že v době, kdy vznikal např. gregoriánský chorál (jako hudební forma), se část pravidel, podle kterých byl gregoriánský chorál skládán, se používal i při skládání “světských” písní, a také na to, že hudební nástroje byly tehdy jiné, jinak zněly, měly jiné možnosti. Dnes jsou pravidla a možnosti zase jiná… Takže i když zpíváme gregoriánský chorál, tak pokud nejsme zrovna Schola Gregoriana, která i zpívá podle tehdejších pravidel zpěvu, tak stejně nezpíváme gregoriánský chorál, ale svoji představu o něm…
Podle mého názoru má každá doba povinnost najít svou formu oslavy Boha, ale samozřejmě souhlasím s tím, že to má mít úroveň. Nemyslím si, že je dobře, když vyzvedáváme pouze staré liturgické písně – v jiných odvětvích to také neděláme – např. že bychom se měli vrátit k nevolnictví, protože ve své době to bylo fungující (a já bych si nepřála v něm žít) uspořádání (a církev ho podporovala, ba dokonce sama převzala světský model hierarchie…).
Taky si myslím, že úroveň rytmických písní hodně ovlivňuje interpretace, popř. aranžmá písní. U nás se hraje a zpívá “jednoduše”, protože je třeba doprovodit celý kostel. Nemáme nástroje nazvučené, zpěv “scholy” také není ozvučený – protože my jen předzpíváváme v ordináriu (ale to zpívá část kostela s námi…), vše ostatní zpívají všichni. Slyšela jsem třeba píseň, kterou napsal můj strýc, a proto vím, jak má znít, v podání jedné scholy a dost mě to tahalo za uši. Co dělali s rytmem písně, s tempem… – udělali z toho dokonale sladký “cajdák” a kdyby nebylo textu, tak vůbec nepoznám, že to je ta samá píseň.
A ještě jedna věc: kromě hraní na kytaru na orlické mši chodím i do sboru, kde zpíváme úžasné věci, ale nechtěla bych vypustit ze svého života ani jedno. A kupodivu, náš sbor má problém s místním varhaníkem, který si myslí, že kůr je jen pro něj…
6. 12. 2007 v 8:55
a ještě poznámečka – i v Kancionálu (popř. jeho starších vydáních) se občas objeví píseň s texty, nad kterými zůstává rozum stát. Např na Hostýně jsem jednou slyšela píseň, mariánskou, kde zpívali Marii o tom, “až tvoje kosti budou v hrobě hnít” :-)
11. 12. 2007 v 13:59
Velmi pěkný komentrář.
11. 5. 2008 v 14:41
Škoda že už s křížkem po funuse, ale snad si toho ještě někdo všimne…
Paní Františko,
Váš článek jsem ani nedočetl, protože mě pohoršoval a otevírala se mi kudla v kapse… Něco vám totiž řeknu: Uvědomte si, že máme každý jiný hudební vkus… Někomu se líbí to, jinému ono… A tečka!! O tom to celé je… Není potřeba další zdlouhavé diskuse… Vám se prostě křesťanská folková hudba nelíbí a naopak gregoriánský chorál, či varhanní písně z kancionálu Vás povznášejí… Ó, jak hluboké… A co takhle trochu toho vcítění se do druhého?? Už vám někdo řekl, že mu gregoriánský chorál neříká zhola nic a varhanní hudba také ne??! Že naopak ho povznáší písně z Hosany?? Je to tak těžké pochopit?! A co teď? Jak se shodnete? Jste přeci křesťani, jste solí země!! Doufám, že ne tak, jak píšete v úvodníku – křížovou výpravou…
Já mám to štěstí milá sestro, že se mi líbí a povznáší mou duši k Bohu jak gregoriánský chorál, tak písně z kancionálu, jako jsou třeba písně: Vesel se nebe s Královnou, Svatováclavský chorál, nebo Klaním se ti vroucně; stejně jako písně s Hosany: Neseme pane chléb a víno atd. Stejně tak mi při některých písních běhá mráz po zádech a otevírá se mi kudla v kapse, jako třeba při jedné z variant oratoria… Ale co je důležité (!!!), dokážu pochopit, že naopak někomu druhému se tyto písně velmi líbí a povznášejí ho… Je to totiž jen a pouze záležitost hudebního vkusu… Nehledejme za tím nic víc… Sebesvatější duchovní píseň je vždy a pouze lidský výtvor, nezaměňujme ji s Bohem…
Vážená sestro, nehledejte trám v našem oku, starejte se o svoji třísku… O hudební produkci křesťanství není… Podívejte se například na záznam katolické bohoslužby našich protinožců (http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10114979030-vanocni-mse-z-polynesie/) , zdali používají gregoriánský chorál nebo snad varhany… A přesto je to katolická bohoslužba… Je snad horší než ta naše evropská? Evropa vymírá!! Křesťanství v Evropě vymírá a naopak tam na druhé polokouli roste přímou úměrností… Neměli bychom se teda spíše zamyslet jestli chyba nebude spíše v nás, třeba i v té staré hudbě, které už mladší ročníky nerozumí… Vždyť nejde o hudbu, o tradici, o pohodlí , nebo o kulturu… Jde o evangelizaci!!! Je hezké že lidem říkáme o Kristu, ale oni nám nerozumí, když k nim mluvíme latinsky, a proto jdou do evangelikálních církví, kde k nim mluví o Ježíši česky…
S Bohem Vojtěch Rošický, Praha
18. 3. 2009 v 18:39
Vážená paní (sestro) Františko,
při vší vůli mohu s Vámi souhlasit jen částečně. Spíše, pokud jde o obsah českých písní. Např převzít do českého textu zkomoleninu “kumbaja“ mi též připadá naprosto stupidní. Vznikla zkomolením anglického textu “Come by here, my Lord, come by here…“ V české verzi by se měl objevit obsahově alespoň příbuzný text.
Nesouhlasím však, pokud jde o melodie, rytmy a aranžmá. Zdá se mi, že byste asi zamítla i gospely a spirituály zpívané v Americe černými i bílými v kostelích i na veřejných vystoupeních. Možná proto, že nejde o utahané kostelní liturgické zpěvy. Jsou to často improvizace, plné radosti, života, touhy a naděje. Bydlel jsem nějaký čas v New Yorku, chodil jsem do Harlemu na bohoslužby, plných nejen pokory, ale i emocí a hlavně písní. V nich je opakování motivu i částí textu naprostou samozřejmostí. Nejde o primitivizmus. Zkuste si třeba poslechnout např. Gospel Boogie “Wonderful Time up there“, nebo “This train is bound for glory“ či “When the stars begin to fall“, “Give me Jesus“ atd.
Zdravím Vás s přáním Božího požehnání.
Vláďa Kadlec
14. 10. 2009 v 18:53
Myslím že o tomto – http://dopis.varhanici.info/ – by se tu mohlo vědět
26. 10. 2009 v 17:42
Já jsem si konečně ten “dopis varhaníků” přečetla a jeví se mi vcelku rozumný. Ale jako trochu problém bych viděla, že někteří “cancákoví lidé” to budou chápat jako počin jakési elity, která se povyšuje nad ostatní. – Vtipné mi ovšem přišlo, že některé argumenty jako by z oka vypadly mému výše uvedenému článku. Že by se varhaníci inspirovali? To asi ne, každopádně mě potešilo, že existuje ta podobnost.
25. 1. 2011 v 23:33
Dobrý den paní Františko,
Mám otázku. Myslíte si, že pokud by křesťané zpívali tak, aby jste v tom neshledávala problém, že budou lepšími křesťany – blíže Bohu, nepovrchními s krásnou formou víry?
Z logiky Vašeho textu nechápu, proč nekladete stejné nároky přímo na samotné věřící laiky, účastnící se bohoslužby? Co ti, co zpívají falešně, kvílí, kňučí, nedrží se ani tempa varhaníka…..hrůza, která kazí tu posvátností a krásou formy?
Vím jedno, kdykoliv si lidé vymýšleli ještě lepší pravidla, jak regulovat společnost, aby byla správnější tak, jak jiní lidé napsali, dopadlo to jako křižácké masakry, upalování čarodějnic, fašismus, komunismus, diktatura, pokusy na zviřatech nebo demokracie s absurdním právním výkladem. Nic jiného!
Vše je v rukou Božích a vše je Jeho dílo a Jeho záměr. Myslet si a definovat, co je posvátností a krásou formy liturgické hudby a co není už správné, je hra na boha a tedy při nejmenším pyšné konání.
Děkuji za odpověď.
KJ
26. 1. 2011 v 1:56
Myslím si, že formální stránka liturgie je velmi důležitá, nikoli hlavní, samozřejmě. Kvalita a krása hudby bezpochyby přispívá ke kvalitě duchovního zážitku. To lze těžko popírat. Problém není v těch, kdo zpívat neumí a zpívají tedy falešně nebo mlčí, protože to není jejich úmysl a nejsou ani za výběr zpěvů zodpovědní ani za jejich provedení, pokud zpívají v dobrém úmyslu. A každý kdo zpívá falešně má právo při zpolečných zpěvech se k nim připojit.
Bohoslužba má nějaké účely a ty se musí odpovědně naplňovat. Nemám návod na to jak, ostatně s mnoha svými názory ve výše uvedeném článku už sama nesouhlasím, článek je starý spoustu let, názory se mění a tříbí.
Ale máte zvláštní názor na “regulování společnosti”. Opravdu KDYKOLI se lidé pokoušeli regulovat společnost a zavádět pravidla, dopadlo to jako upalování čarodějnic? Bez pravidel a jejich odpovědného vytváření se lidská společnost neobejde. Už jen když ráno někoho pozdravíme, přizpůsobujeme se zavedenému pravidlu a určité formě mezilidského styku. Všechny lidské ceremoniály probíhají podle vytvořených pravidel. Například svatba nebo pohřeb. Jak by se vám líbilo, kdyby na pohřeb přišli ožralí lidé z hospody a zpívali tam např. oplzlé písně. Nebo kdyby na svatbu vtrhla parta lidí a začali hrát a zpívat co by je napadlo? nebo na koncert přišli lidé ve špinavých smradlavých hadrech a hudebníci by místo očekávané symfonie hráli dechovku? (Nic proti dobré dechovce nemám). Svět je plný pravidel a pravidla jsou kvůli nějakému účelu. Že se často nepodaří vytvořit pravidla dobře a vytvořit dobře formu, není nic proti pravidlům a formám.
Bůh nám svěřil především vytváření těchto pravidel a forem. Myslím naopak, že odpovědnost za důstojnou formu bohoslužby je jedním z podstatných úkolů každého křesťana. A každý by se na této odpovědnosti měl podílet podle svých nejlepších schopností. A pokud si někdo myslí, že forma a její obsah jsou nedůstojné, musí mít právo se slušně ozvat a pokusit se o změnu. (Jiná otázka je, jestli můj článek je vůbec slušný, je asi až příliš zbytečně provokativní, ale byl psán v mladistvé nerozvážnosti a zase má třeba výhodu, že stále i po těch letech vzbuzuje diskusi).
27. 1. 2011 v 23:40
Karel Javora:
Výborně. Tak konečně jsme přišli na to, že Kristova Církev si celé stovky let hraje na Boha a je přinejmenším velmi pyšná. No to bychom ji měli hned zkritizovat! Ona si totiž dovolila definovat (např. papež Pius XII v encyklice Mediator Dei, co je posvátností a krásou formy liturgické hudby a co není už správné! Jaký skandál!
Měl by jste si zopakovat, co je prvním a hlavním účelem mše svaté. Oslava Boha v Trojici, kterému jako takovému patří to nejlepší. A to kytarovky a cancákovky (při vší úctě k nim, resp. při takové, kterou si zaslouží) v žádném případě nejsou.
Ještě jedna trochu filozofická poznámka. Ono rozlišení na formu a obsah se často velmi hodí, ale zrovna např. v otázkách liturgie a spol. jej považuji za nešťastně. Tam by se mělo zůstat u scholastického forma/materie, a tam jak víme, není forma nic “vnějšně-nepodstatného”, nýbrž zcela naopak “intimně-vnitřně určujícího”. Ono dělení na formu/obsah mi leckdy koreluje s karteziánským dědictvím a jeho dualismem duše (tedy to vnitřní, obsah) a tělo (tedy to vnější, nepodstatné, forma). Od doby, co se věnuji filozofii tak nějak víc, si víc všímám toho, jak je tento karteziánský dualismus zažraný v myslích lidí jako něco již úplně přirozeného, a to v nejrůznějších oblastech.
30. 1. 2011 v 23:34
Dobrý den paní Františko,
Mám opět otázku. Myslíte si, že když křesťané nezpívají tak, aby jste v tom neshledávala problém, že tím jejich úroveň padá na -
- ožralé z hospody zpívající oplzlé písně,
- na partu lidí, kteří si hrájí a zpívají co je napadá
- na lidi ve špinavých smradlavých hadrech
- na hudebníky, co místo očekávané symfonie hrájí dechovku?
Myslíte si, že když křesťané nezpívají tak, aby jste v tom neshledávala problém, že tak konají úmyslně za účelem zpívat ne dle Boha?
Vážený „Maftíku“,
Zopakoval jsem si, co je prvním a hlavním účelem mše svaté. Uvědomit si své postavení vůči Bohu ve vší pokoře a podle toho pak činit potom i před – vždy!
Kategoricky trvám na tom, že pouze chorálová nekytarová – necancáková forma nás lepšími vůči Bohu svou formou neučiní.
Zahrňte rovněž do svých filosofických úvah i všechny nešvary, které sebou společenství církve nese, které si konzervuje nebo které raději „skrývá“.
Zdraví,
K.J.
1. 2. 2011 v 13:36
Karel Javora:
co je prvním a hlavním účelem mše svaté. Uvědomit si své postavení vůči Bohu ve vší pokoře a podle toho pak činit potom i před – vždy!
Tak to jste si zopakoval špatně. Zřejmě máte nějaký nekatolický (nebo ne plně katolický) zdroj. Tedy, pro jistotu to zde napíšu:
Mše svatá je skutečná oběť (a pouze oběť), která je přinášena pouze trojjedinému Bohu, a to k jeho chvále a klanění se jemu, na díkůvzdání a jako prosba, přednostně ale jako smír za naše každodenní hříchy.
Čili nikde žádné uvědomění si svého postavení vůči Bohu ve smyslu prvního a hlavního účelu mše svaté. Pokud by bylo prvním a hlavním účelem mše svaté toto, pak by se mše v posledku nijak podstatně nelišila od jakéhokoliv úkonu “uvědomění si svého postavení vůči Bohu ve vší pokoře”, který může každý jedinec kdekoliv subjektivně učinit.
Kategoricky trvám na tom, že pouze chorálová nekytarová – necancáková forma nás lepšími vůči Bohu svou formou neučiní.
To klidně trvejte, však já tomu neodporuju. Jenomže účelem mše není (aspoň ne primárně) učinit nás lepšími vůči Bohu, a tímto účelem – myšlen je účel “učinění nás lepšími vůči Bohu” – není (a nemá být) řízen ani výběr hudebního doprovodu ke svaté liturgii, nýbrž ten má být řízen účelem prvotním, viz výše. Což ovšem mnoho dnešních moderních katolíků, kteří jsou (neříkám, že jejich vlastní vinou) naučeni chápat mši primárně jako prostředek evangelizace či osobního duchovního růstu, bohužel těžko chápe.
Zahrňte rovněž do svých filosofických úvah i všechny nešvary, které sebou společenství církve nese, které si konzervuje nebo které raději „skrývá“.
Přiznám se, že moc nechápu smysl výzvy.
Rovnež zdravím!
7. 2. 2011 v 3:09
Karel Javora:
“Mám opět otázku. Myslíte si, že když křesťané nezpívají tak, aby jste v tom neshledávala problém, že tím jejich úroveň padá na -
- ožralé z hospody zpívající oplzlé písně,
- na partu lidí, kteří si hrájí a zpívají co je napadá
- na lidi ve špinavých smradlavých hadrech
- na hudebníky, co místo očekávané symfonie hrájí dechovku?
Myslíte si, že když křesťané nezpívají tak, aby jste v tom neshledávala problém, že tak konají úmyslně za účelem zpívat ne dle Boha?”
Přijde na to, podle situace. Ale to je snad jasné z toho, co jsem nepsala předtím, ne? Každé společenství se řídí určitými normami, které jsou tvořené společným úsilím všech zúčastněných. A v některých případech by ty normy měly být tvořeny těmi, kdo nejlépe rozumí účelu společenství, ale vždy za spolupráce s ostatními. Takže asi nesvěříme výběr písní komukoli, kdo přijde do kostela, ale patrně sbormistrovi. A to má nějaký důvod. A pak můžeme posuzovat výběr, který provedl sbormistr. A ten jeho výběr se zase řídí jak osobními preferencemi tak předpisy.
Všimněte si, prosím, pane Javoro, že tahle debata ani článek nahoře se opravdu netýkají toho, jak zpívají lidé, jestli falešně či jak. Týká se výběru zpěvů. A ten je bezpochyby svěřen někomu do rukou. Tady jse o kritéria, podle kterých mají zpěvy vybírat ti, kdo jsou k tomu určeni. (sbormistr, varhaník, kněz, přání farníků). – Já sama v těch kritériích nemám jasno, ale to jsem už tady mnohokrát říkala. Jde mi hlavně o jejich ujasnění. Přičemž si ale stojím za tím, že kritériem není všeobecný, tedy zprůměrovaný vkus farníků ve smyslu: tohle se líbí 60 procentům farníků, tedy je to vhodné.
7. 2. 2011 v 3:20
Ale už možná chápu o co Vám šlo; píšete:
“Z logiky Vašeho textu nechápu, proč nekladete stejné nároky přímo na samotné věřící laiky, účastnící se bohoslužby? Co ti, co zpívají falešně, kvílí, kňučí, nedrží se ani tempa varhaníka…..hrůza, která kazí tu posvátností a krásou formy?”
Cožpak za to ti lidé mohou, že zpívají falešně nebo že nevnímají tempo??? Zpěv při liturgii je společná záležitost a je jen dobře, když takoví lidé zpívají. Ostatně v kostelech, kde skutečně zpívají všichni, jako třeba v našem kostele, se takové hlasy ztratí a výsledek je velmi krásný a mohutný a vpravdě povznášející. Opakuju, snad už naposled, že se bavíme o výběru zpěvů, nikoli o jejich provedení. (Tedy pokud se to netýká provedení sboru. Kdo chodí do sboru má povinnost sebekritiky, takže tam nemá co dělat ten, kdo zpívá falešně. Ale to přirozeně vyplývá z rozdílných funkcí při bohoslužbě. Jak by se Vám líbilo, kdyby čtení v kostele četl někdo kdo například koktá? Stejně tak ten, kdo neumí zpívat, ať nechodí do sboru. Ale měl by se snažit o zpěv společný, ve kterém se jeho nedostatek ztratí a dokonce je jeho právem zpívat a nikdo mu ani v nejmenším nesmí vyčítat, že zpívá falešně, když má dobrý úmysl se ke společnému zpěvu připojit! – Je prostě třeba rozlišovat na různých rovinách, což Vy až tak moc neděláte.)
21. 11. 2011 v 13:56
Když by nebylo “kytarovek”, sedělo by dnes v kostele jen velmi málo lidí mladších 60. let… Jak mám svým dětem vysvětlit tu příšernost vrzání varhan a roztřesené škytání pár babiček, které se opravdu vyžívají ve svém hudebním projevu, ovšem o nějakou tu dobu před, či za varhanami ? Přežije li víra u nás v 21.století, pak bude li na tom mít podíl hudba, určitě to nebude varhanní doprovod.
24. 11. 2011 v 13:54
Pavel: tak pokud by měla víra těch lidí záviset jen na kytarovkách, tak to ať ti lidé do kostela snad raději nechodí. Kytarovky jsou důsledkem z modernismu vzešlé krize víry. Ne naopak.
26. 9. 2012 v 15:12
1) Židé ve Strém zákoně měli přísně zakázáno zpívat žalmy a chválit Boha za jiného doprovodu, než varhanního
2) úpění k Bohu, radost, bolest a všechny ostatní pocity a polohy “psychiky” se do žalmů dostali omylem a ve skutečnosti tam nepatří a překážejí krystalické čistotě žalmů
3) citát Kdo zpívá dvakrát se modlí je asi omyl:
4) protože muzika ani hudba, natož umění!, by se neměly zneužívat pro tak nízkou věc, jako je vyjádření jednotlivých fází a poloh modlitby (chvála, klanění, prosby, lítost, …) či vnitřních hnutí, pocitů, prožitků
5) byl by nesmysl mít texty písní a modliteb pro každou etapu duchovního života a lídského vývoje a zrání – když bude existovat umění jen vysoké, strašně se ušetří a přeci to musí stačit všem, od mateřské školky až po opaty karmelitánů
6) autorka sepsala text ve chvíli naprosté vyrovnanosti a zralosti, uvědomujíc si jasný a velký pozitivní dopad svých slov, a jsouce tak dva až tři stupně duchovního vývoje napřed před skladateli hosanovek (znám z vlastních zážitků, kdy mě něco opakovaně nadzvedává, nutí psát … a pak to po sobě číst)
28. 5. 2013 v 21:43
Vážená paní Františko,
1)Proč by se měla Církev zastavit ve středověku?? Proč se tedy rovnou nezpívá nic a může to zůstat jako prvotní Církev za doby apoštola Petra? Vyvíjí se doba a i Církev se přizpůsobuje době. Jako tehdy se přizpůsobila středověku (viz ty vaše oslavované chorály), tak stále se přizpůsobuje..víte kolik mladých dříve nevěřících lidí se touto cestou k Bohu dostalo?
2)Je tak špatné, aby každý vyjadřoval svou lásku k Bohu svým způsobem? Jestli někdo bude zpívat jen žalmy nebo jestli někdo díky Darům Ducha Svatého složí nějaký text a při doprovodu kytary ji Bohu obětuje a následně ji zpívají i další, tohle je špatné?! Modlitba je rozhovor s Bohem. Bůh slyší každého, kdo vzývá jeho jméno. Není to jedno, jestli s ním mluví (modlí se) za doprovodu kytary nebo varhan? Vždyť jestliže Bohu otevíráme své srdce, jestliže ho chválíme nebo mu děkujeme, mluvíme srdcem a ne ústy. Tudíž nevidím nic špatného na tom, odevzdat se Bohu tímto způsobem.
3)Bůh je dokonalý..oprava: Bůh je Dokonalost, myslíte si, že neuznává moderní dobu? Že uznává jen středověk? Proč by teda nakonec nemohl uznávat jen pravěk a jen my si myslíme něco jiného. Myslíte, že není rád, když se i písně věnované Bohu modernizují, aby hlavně MLADÝM LIDEM byly bližší? Copak Bůh chce v kostele jen starší generace? A z vlastní zkušenosti můžu říct, že i starší generaci se moderní písně při mši líbí. Je to osobnější a člověk ví, co zpívá a může to zpívat i srdcem, protože tomu rozumí. Když se bude zpívat latinsky, co kdo z toho bude mít? Nikdo nebude rozumět, co vlastně zpívá a co tím Bohu vyjadřuje.
4)Kdyby to bylo tak špatné, nezakázala by to snad Církev? Dovolil by sám Bůh, aby se mu takhle “neuctivě a povrchně” vyjadřovala láska, chvála a oddanost k němu? Neudělal by snad něco?
S výsostným pozdravem
Michaela
30. 5. 2013 v 22:43
Vážená paní Michaelo,
1) Proč by se měla Církev zastavit v dnešní době? Proč nehledět do budoucna? Proč se nepřizpůsobit dalšímu tisíciletí (tedy jestli nějaké dopustíme…)? Víte, kolik mladých lidí dříve nevěřících se dostane do chrámů, když tam budeme chodit v kostýmech ze sci-fi filmů (a kněz by mohl místo kříže mávat světelným mečem jako ze Star wars – to by se líbilo…)? Jinak ty autorčiny “…oslavované chorály…” jsou vlastním zpěvem církve, nikdo je jako základní liturgický prvek nezrušil a mělo by být touhou každého křestana – zvlášt pokoncilního – porozumět tomuto základnímu vyjadřovacímu prvku liturgie všech období – nejen středověku…
2)” …je tak špatné, aby každý vyjadřoval svou lásku k Bohu svým způsobem? ” – myslíte jako při liturgii např. mše svaté? No jistěže ne, jestliže Vám nevadí, že jeden bude hrát na kytaru, druhý – samozřejmě v tu samou chvíli – bude mixovat DJ track, jiný do toho bude rapovat, další… určitě budou všichni strašně odvázaní, ale víte co? Já asi radši zůstanu v tom “středověku”…
3) … pro Vaši informaci: latina je mateřským liturgickým jazykem církve – jak se dočtete v kterémkoli oficiálním dokumentu o liturgii (a potvrdí Vám to každý katolický kněz ). Vaše hrdé doznání k tomu, že latinu neuznáváte, nevypovídá nic o “zastaralosti” nebo “nemodernosti” latiny, ale spíš o Vás…
4) …fakt si zkuste přečíst něco z církevních dokumentů o liturgické hudbě a liturgii vůbec (doporučuju začít dokumentem Motu Proprio Pia X. – je to z roku 1903 – takže se jedná o “hluboký středověk”…), možná pochopíte…
Jinak – chtít něco vědět, mít touhu pochopit a poznat – vdělávat se – opravdu není nic nemoderního ani ostudného ani v liturgii …aspon myslím…
P.s.: …fakt mě pobavil ten “…výsostný pozdrav…”. Akorát jsem zcela nepochopil, “vo co go”… Takže jen obligátně –
Dobrý večer.
14. 4. 2014 v 0:01
Prožil jsem mládí v hrubém ateismu, ještě za vlády českých komanderos jsem našel poznání a víru v Boha. Na setkáních, kde se formovala naše křesťanská mládežnická skupina jsme nic jiného nezpívali, to byl můj vstup do kostela. Na vojně jsme stříhali metr, ne ten krejčovský, ale každý den jsme četli jeden žalm. Později jsem chápal sílu božské liturgie v oficiálních zpěvech, avšak bránou k víře bylo zpívání Canthate. Neodsuzujte křesťanský folk!
12. 9. 2015 v 22:55
Učitel, varhaník, houslista, klavírista, skladatel, sbormistr, dirigent orchestru a nekytarista, 32 let – Když je někdo schopný hudebník, upraví si písně z Koniny, z Hosany, z čehokoli… tak aby byly vhodné. Když se člověk zamyslí nad textem a srovná jej se vstupní antifonou, může vhodně vybrat. A je úplně jedno, jaký nástroj drží v ruce. I kdyby to mělo být ukulele, tak je to v pořádku. Proto nekritizujte kytaru (pro písně název “kytarovka”). Boha v kostele oslavuje člověk, takže prostředky lidskými a dostupnými a ne tím, co považuje jakákoli komise (složená sice ze vzdělaných, ale pořád jen z lidí) za božské. Máme se s Bohem srovnávat?? To jistě ne…
Od roku 2007, kdy začaly komentáře k tomuto článku, zde žádný zastánce ani odpůrce nevyřkl kritéria vhodnosti písní. Pořád je to jen subjektivní pohled každého z vás. Proto to bylo doteď jen mlácení prázdné slámy. Zadejte kritéria, podle kterých můžeme písně rozřadit. Jakékoli subjektivní názory, že tohle už je umění nebo krásno nebo cokoli jiného nekonkrétního vede nás liturgické amatéry pouze k tápání a konfliktům s liturgickými odborníky, kteří nám neumějí nebo nechtějí poradit.
Základní slovo víry by měla být UPŘÍMNOST. Každý polský kněz i řada známých mi okamžitě potvrdil, že v ČR je v kostele sice málo lidí, ale chodí tam, protože věří a ne proto, že by je pomluvili sousedi, kdyby vynechali nedělní mši svatou.
A pokud je upřímná a textem vhodná píseň z Koinonie, Hosanny nebo vlastní píseň (průměrně inteligentní člověk asi nebude pro tento účel pátrat v Satanské literatuře – jak už tady výše někdo trapně a jízlivě nabízel…), potom proč ne? Text vyjde třeba z žalmu, pro melodii je možné vyjít ze starých církevních stupnic a je pak úplně jedno, jestli to pádlujeme na kytaru, hrajeme na harfu, housle, cimbál nebo jiný melodický (melodickoharmonický) nástroj.