Vydalo nakladatelství Eroika, 2011. Vydání první. 368 s.
Text z obálky:
“Román Františky Jirousové je duchovní a zároveň napínavou generační výpovědí o mladých lidech, o hledání základních hodnot, jakými jsou víra, láska a naděje. Jeho děj nás zavádí do opuštěného domku na kraji malé vesnice na Vysočině, kde se v podstatě náhodou sejdou čtyři dvacátníci. Každý z nich chce na chvíli utéct do samoty a vyřešit své nejhlubší problémy, ať už je to vyrovnání se s homosexualitou, volba budoucího povolání, konflikt mezi anarchistickým způsobem vnímání světa a potřebou nějakého řádu, problematický vztah s rodiči či vlastní minulost. Mezi třemi obyvateli domu pak vzniká zvláštní milostný trojúhelník. V hlubší rovině sledujeme především názorový konflikt mezi psychicky rozervaným, dekadentním ateistou Štefanem a jeho silně nábožensky založenou sestrou Nikolou, v rovině nejspodnější jde o otázku, jak spojit zdánlivě protikladné světy, svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, tvrdých k sobě samým i ostatním, se světem křesťanské víry a etiky.”
V kamenných obchodech lze koupit za 380 Kč, přímo na www.eroika.cz ji mají levnější (304). Případně v jiných internetových obchodech.
22. 1. 2011 v 14:04
Gratuluji :-)
25. 1. 2011 v 5:39
Patrně bych k tomu taky asi něco měla osobního napsat, že? Jenže to je hrozně těžký, psát o vlastní knize. Jen tohle možná: ačkoli jsem ji napsala před deseti lety, pořád myslím, že je to nejdůležitější věc, kterou jsem kdy v životě udělala. Pořád myslím, že jedině zde jsem něco sdělila podstatného, ať už si o tom každý bude myslet co chce. A taky ale nezapomínejme, že tyhle stránky vlastně vznikly kvůli tomu, že jsem tak trpěla nemožností sdělování (nikdo Vyhnance dlouho nechtěl vydat), až jsem založila tyto stránky :) Čímž nemyslím, že bych je teď chtěla rušit. Naopak v tom vidím jakési Boží řízení, že stránky se zatím “etablovaly” jako docela dobrá a funkční “věc” (je web věcí?). A té komunity tady si velmi vážím, tedy…. atd. atp. Ale co tím chci vlastně říci? Nu, vím co, ale neodvažuji se.
Ale zcela na rovinu: Koupíte si někdo tu knihu? On spisovatel žije jen z toho, že někdo jeho knihu čte. To je jeho jediná radost. A taky je fakt, že je to hodně drahý, ale co naděláme, tak to dnes ve světě chodí. Mně nejde o žádný reakce čtenářů, to vůbec ne, jen potřebuju vědět, že to někdo čte. Nejradši bych to bývala vydala s pseudonymem. Tohle je taky otázka sama pro sebe: Jak se vyrovnat s tím, že člověk nechce “vydávat” sám sebe, ale nutně potřebuje vydávat své texty? A ať si nikdo nemyslí, že to, co jsem tam psala je nějaký autobiografický román. On to je, do jisté a velké míry (kterou ovšem nikdo nepochopí, jak doufám a já ani v nejmenším netoužím po tom, aby to někdo pochopil), ale myslím, že pokud někdo chce být spisovatelem, tak především musí sám sebe považovat za člověka, kterého něco nebo spíše někdo tak převyšuje, že je jeho úkolem vytvářet tohoto převyšujícího člověka, tedy psát o něm.
Nu, tak to by tak bylo všechno k tomu z mé strany.
25. 1. 2011 v 11:22
Já si ji koupím, až budu mít na nákup knih – od loňského jara jsem nekoupil nic a “ve frontě” mám asi patnáct zcela nutných titulů … Pak dám vědět.
25. 1. 2011 v 13:29
No právě, já jsem beletrii nekupovala už pěknejch pár let. Kupuju jen odborný knihy. Tak proto mě zajímá, kdo vůbec dneska beletrii ještě kupuje. (Správně vidím, že nikdo :)
25. 1. 2011 v 15:38
já beletrii kupuju .-) pro jiný k vánocům. pro sebe kupuju odborný věci do školy…ne že by knížky byly tak drahé, to jen já jsem věčně bez peněz.
ale strašně mě baví, když vidím lidi, jak něco napíšou, i když je to třeba kravina – myslím třeba své známé, kamarády nebo tak něco – takže si to pak dřív nebo později koupím a jsem na to pyšná za ně .-D
myslím, že vyhnanci možná dost dobře čekají na nějakého člena rodiny, z nějž učiním obdarovanou oběť.
27. 1. 2011 v 14:31
Nic neslibuju, ale o koupi vážně uvažuju… :-)
28. 1. 2011 v 11:45
Koupím si ji – a ráda! Koukám, že jsem pravděpodobně zachránce beletristů, kupuji knížky sobě i blízkým. Jen mám problém se čtením, občas zjistím, že mě to prostě netěší.
28. 1. 2011 v 13:27
Jo, to je riziko každé koupě. (tak se to pak dá dát těm blízkým třeba… :) Nemám sem třeba dát nějakou ukázku? Když mě nebaví dávat ukázky, protože to je takový vytrhávání z kontextu. A ona tady jedna drobná stejně už je. V rubrice texty, u tý recenze na Vyhnance, kterou kdysi psal H. Martinek. Ale možná bych sem nějakou ukázku dát měla.
2. 2. 2011 v 17:16
Já si to asi koupím, neboť jak říká Luděk Sobota: Spisovatelé musí psát a čtenáři musí číst.
2. 2. 2011 v 17:21
Jinak si myslím, že “spojit zdánlivě protikladné světy, svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, tvrdých k sobě samým i ostatním, se světem křesťanské víry a etiky” není možné. Aneb jak říká sv. Augustin nelze si chtít “ponechat svůj hřích a zároveň neztratit Pána”. Dekadentně estetický pohled na svět je třeba odhodit, jako to oko, které svádí ke hříchu, protože je lépe…
6. 2. 2011 v 20:06
Kdybychom měli dekadentně estetický pohled na svět odhodit, museli bychom odhodit některé křesťanské spisovatele, malíře atd. Nechápu, jak někdo může ztotožňovat dekadentně estetický pohled na svět s hříchem nebo tedy přesněji s okem, které svádí ke hříchu.
6. 2. 2011 v 23:23
Kdybychom měli dekadentně estetický pohled na svět odhodit, museli bychom odhodit některé křesťanské spisovatele, malíře atd.
Které třeba?
6. 2. 2011 v 23:40
Viz např. rubriku Umění; úplné seznamy podezřelých třeba někdo vypracuje, bojím se.
7. 2. 2011 v 1:49
Já jen tak namátkou se o jeden seznam pokusím: Především Bloy. Z českých Deml, Čep, i Zahradníček občas, bezpochyby Magor Jirous (i když on by nesouhlasil kvůli tomu “estetičnu”). Ze zahraničních G. Trakl, Huysmans, Emily Bronteová.
A jsou také hudebníci určení k odhození: Beethoven, Wagner, Mahler.
Pak spousta malířů.
Vlastně si teď němůžu vybavit jedinou knihu s křesťanskou tematikou, která by se dala číst a nebyl v ní tento dekadentně-estetický pohled.
7. 2. 2011 v 3:52
Jo, a Janáček tam taky patří. Právě ho poslouchám. (Ale ne jeho Glagolskou mši, která tam patří teda určitě, ale to se nedá poslouchat při nějaké práci.) A Rachmaninov třeba. Sám Bům má podle mého názoru dekadentně estetický pohled na svět. A proto je jeho Stvoření tak závratně krásné, nezbadatelné, drsné, a propastně hluboké, že psát o tom většinou ani nelze. (ale člověk se občas pokusí :)
8. 2. 2011 v 9:55
F.: ale tito uvedení autoři jsou jak svým postojem k vlastní víře, tak svým životem, který se mnohdy do díla reflektoval autenticky a záměrně, naprosto odlišní. Jsem přesvědčena o tom, že Jan Čep a jeho dílo nemá žádný dekadentně – estetický pohled, jeho popisy zmaru a ošklivosti nemají naprosto nic společného například s těmi Huysmansovými, dílo Demla je duchovně (i v souvislosti s dek.-est. pohledem) naladěno zcela jinam, než dílo Traklovo. Čepovy makabrózní povídky odrážejí metafyzické zápasy lidí a jejich krajin, zatímco Huysmansovo Naruby je bezbožná onanie o ničem a k zblití. Tady bude přítomen vážný terminologický zmatek.
8. 2. 2011 v 12:48
Františka: jak definuješ dekadentně-estetický pohled na svět a jak se tento dle Tebe projevuje v tvorbě i v praxi? To je myslím kruciální otázka.
8. 2. 2011 v 18:46
Kruciální otázka je spíš to, jestli něco takového vůbec definovat chci :) A odpověď je jasná: NE. Nevím totiž, k čemu by to mělo jako sloužit. Kdo tento pohled má, tak ho nepotřebuje definovat a kdo ho nemá, definice mu stejně k ničemu nebude. O některých věcech se dá jen psát například báseň nebo román, ale definovat je znamená zabíjet je.
8. 2. 2011 v 22:36
F.: ale Ty ses vymezila proti Jiřímu, který má taky pohled na to, jaký tento pohled je. Protikřesťanský. Když se Maftík otázal, co tím míníš (neboť obvinit něco z protikřesťanského zaměření je vážná námitka, která už pro ochranu duší zasluhuje komentáře nebo vyvrácení), odmítáš posktynout vysvětlení. To je docela esoterické na to, o jak vážnou věc jde. Pokud budeme uvažovat v intencích literární vědy, a o literatuře je tady řeč, pojem dekadentně-estetického pohledu na svět je celkem jasný. V tom případě by bylo třeba distancovat se od dosavadní charakteristiky tohoto pojmu na poli vědi a umění.
8. 2. 2011 v 22:37
Vědy. To je teda dekadentní překlep.
8. 2. 2011 v 22:40
Jinak já nemám žádný problém s odhozením “křesťanských” umělců (lépe řečeno jejich děl), kteří šíří protikřesťanské nebo dubiózní ideje. Takovým (pochopitelně míním jen ona jedovatá díla a ne těla jejich autorů) bych s radostí postavila vesele plápolající hraničku :-).
8. 2. 2011 v 23:27
Františka:
Jak potom vyřešit následující problém: mějme dva lidi, jež mají dekadentně-estetický pohled, resp. tvrdí, že ho mají, a zároveň tvrdí jeho nedefinovatelnost a zabíjení definováním. A pak při vyjmenování dekadentně-estetických autorů se tito lidé neshodují – jmenují jiné autory, popř. o jednom, o němž jeden z nich tvrdí, že je dekadentně-estetický, druhý tvrdí, že není. Co s tím? Kdo z nich má pak pravdu? :)
9. 2. 2011 v 14:28
Tak jo, já vám to nějak vymezím :)
Ale počkejte chvíli, mám moc práce ve škole. Zatím by snad stačilo: V každé temnotě lze najít světlo. To je mimochodem heslo Katolický dekadence. (Tedy něco v tom smyslu, že dekadentně estetický člověk nachází krásu i ve zlu nebo aspoň v možnosti a Stvoření chápe jako krásné VCELKU, bez rozdělování na striktní dobro a zlo). A máte pravdu, že je třeba to vymezit, jen je to těžký.
9. 2. 2011 v 22:19
téda, nekompromisní .-) ne, já vím, máte pravdu, je třeba se k věcem stavět čelem. když si ale představím sebe ve františčině pozici teď, tak cítím, jak je můj život klidný .-D držím palce, františko, máš na to .-D
10. 2. 2011 v 15:44
Ale já jsem si to rozmyslela. Nenechám se vtáhnout do téhle hry. Jsou věci, které se veřejně definovat nemají (a nedají), dá se na ně jen poukázat, jak jsem se pokusila nahoře. Jejich definice by byla profanací, pošpiněním. Tak :)
Jdu se oddávat klidnému životu.
11. 2. 2011 v 13:12
Dobrý den. Jiří Stodolo, nesouhlasím s Vaším tvrzením, že: Dekadentně estetický pohled na svět je třeba odhodit, jako to oko, které svádí ke hříchu, protože je lépe… Proč? Protože dekadentně estetické pohledy na svět jsou různé. Stejně tak jako jejich hodnocení.
Nemyslím si, že sv. Augustin byl svatý. Byl člověk, jako každý. Sv. Augustin tvrdí:“nelze si chtít ponechat svůj hřích a zároveň neztratit Pána”. Myslíte si snad, že se Augustin hříchu zbavil? Anebo, myslíte, že ho byl zbavený milostí Boží? Třeba jo, třeba ne. Jeho tvrzení beru s rezervou, není pro mě, tak jako pro Vás, odrazištěm ke kategorickému závěru, že: Dekadentně estetický pohled na svět je třeba odhodit, jako to oko, které svádí ke hříchu, protože je lépe…
Domnívám se, že spojit svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, se světem křesťanské víry a etiky možný je. Ovšem, samozřejmě záleží, jaký ten který, konkrétní dekadentně estetický pohled, je. Dekadentně estetické pohledy jsou různé. A vymezovat je, a to se teď týká Maftíka, je problém, protože názory na ono vymezení nemusí být jednotné. Ono vymezení není čára, udělaná klackem do písku – před čárou ano, za čárou ne. Ono vymezení je otázkou subjektivního hodnocení. Tedy diskuse. Někdy je to zcela evidentní, jindy to může být problém, domnívám se, neřešitelný…
Můj názor: Františka se řešení problému nevyhnula. Jejím řešením je rozhodnutí: „dekadentně estetický pohled na svět, definovat a vymezovat nebudu“. Jak zdůvodnila:“definice by byla profanací, pošpiněním“. To ale neznamená, že se o onu definici – dekadentně estetického pohled na svět – Františka, zítra, nebo možná už dnes, nepokusí… Možná, myslím, by to stálo za to. Nemyslím si, že by to bylo zas až tak náročné. Rozhodně je to, Františko, „věc“, která veřejně definovat lze. Ale protože souhlasím s Vámi, tak to také dělat nebudu. Jsem strašně líný…
11. 2. 2011 v 16:38
MC: kuriózní absence logického myšlení. Pokud tvrdíte, že “Dekadentně estetický pohled na svět je třeba odhodit, jako to oko, které svádí ke hříchu, protože je lépe… Proč? Protože dekadentně estetické pohledy na svět jsou různé. Stejně tak jako jejich hodnocení.”, pak nevím, proč nesouhlasíte s J. S. a souhlasíte s F. Buď je est.-dek. pohledů několik a jejich hodnocení též, pak mají pravdu i J. S. i F., ale na to nikdy nepřijdeme, protože F. považuje naši otázku za hru, do níž není radno se nechat vtáhnout, nebo je jeden a ten buď je, nebo naopak není v rozporu s křesťanstvím a milostí posvěcující.
“Nemyslím si, že sv. Augustin byl svatý. Byl člověk, jako každý. Sv. Augustin tvrdí:“nelze si chtít ponechat svůj hřích a zároveň neztratit Pána”. Myslíte si snad, že se Augustin hříchu zbavil? Anebo, myslíte, že ho byl zbavený milostí Boží? Třeba jo, třeba ne.”
Tomu máme rozumět jak? Pokud je to kanonizovaný světec a píšete před jeho jménem sv., pak svatým je. To, že je nějaký člověk svatý, není něčí soukromý názor, ale objektivní realita. Člověk sice je, ale jako každý fakt ne.
11. 2. 2011 v 18:09
Ne já, nýbrž J.Stodola tvrdí: Dekadentně estetický pohled na svět je třeba odhodit, jako to oko, které svádí ke hříchu, protože je lépe… atd. atd.
Ano, máte pravdu, jestliže jsem napsal sv., tak svatý být musí… Je to objektivní realita. Přesto si trvám na svém, že sv. Augustin svatý nebyl!!!
Ano, máte pravdu, každý člověk je jiný. Ale víte, v tom kontextu… Zkuste nad tím zapřemýšlet.
Ale opravdu necítím potřebu svoje tvrzení dál obhajovat. Doufám, že to na těchto stránkách povinné není. Upřímně se těším z toho, že budu rozcupován na kopytech.
11. 2. 2011 v 19:27
Co je to definice? Přilepení obecných pojmů na nějakou zkušenost. Ty pojmy musí mít jasně vymezený význam, tedy přesně stanovené hranice – odsud až podsud. Každý obecný pojem je zjednodušující už svou povahou a vyzdvihuje z toho, co definuje, jen některé rysy. Něco jako dekadentně-estetický pohled na svět se nedá DEFINOVAT už z principu: dají se na to použít jen analogické pojmy. A analogické pojmy se ale k definici používat nedají. O dekadenci vůbec se dají říkat jen přirovnání, že je to “něco jako něco”, nelze to definovat! A to z důvodu, že to zahrnuje jedinečnou zkušenost každého z nás a nic jedinečného prostě definovat nelze, i kdybysme se tady úsilím všichni zabili třeba. Dá se o tom jenom psát v próze nebo v básni, protože to je typ řeči, který dokáže narozdíl od definic jedinečné vyjádřit.
Druhá věc je, že i kdybych se snažila nějak přibližně poukázat na to, o co se jedná, tak bych přece vůbec nemusela psát knihy! Kvůli čemu jako myslíte, že to píšu? Kdybych to přece uměla vymezit jasnějc, tak asi tu knihu nepíšu, ne? To bych napsala traktát o dekadentně estetickém pohledu na svět. To je jak po nějakým básníkovi chtít, aby definoval, o čem psal ve své básni! To je přece naprosto šílený! Kdyby to uměl definovat, tak o tom nepíše.
Pane Coufale, díky za podporu, ale stejně si myslím, že to definovat nelze. A pokud přece jen by se to nějak přibližně vymezit podařilo, tak by to byla právě ta profanace či pošpinění, zjednodušení, rozmělnění, zprůměrování. (Vskutku nechápu, proč některým nestačí naše heslo: Ex omnibus tenebris separare vestigia lucis – Což právě není žádná definice).
Aspoň mě tady ale pobavilo tvrzení, že Augustinova svatost je objektivní realita :)))))))
11. 2. 2011 v 21:03
Pro J.Stodolu.
Píšete:“““Jinak si myslím, že “spojit zdánlivě protikladné světy, svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, tvrdých k sobě samým i ostatním, se světem křesťanské víry a etiky” není možné.“““
A já: „Domnívám se, že spojit svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, se světem křesťanské víry a etiky možný je.“
Dvě protichůdná kategorická tvrzení. Myslím, že obě jsou špatná.
A teď mi, Jiří, poraďte. Nemělo by být správně: Domnívám se, že spojit některé dekadentně estetické pohledy na svět, se světem křesťanské víry a etiky, možné jsou, jiné možné nejsou.
Konkrétní čítankový příklad dekadentně estetického pohledu na svět:
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou
Kdo myslí, že tento příklad, dekadentně estetického pohledu na svět, je v rozporu se světem křesťanské víry a etiky? Já ne. Tím ale neříkám, že mám pravdu. Někdo se mnou nemusí samozřejmě souhlasit.
No, a protože málo čtu, tak druhý příklad dekadentně estetického pohledu na svět, např. nějaké satanské literatury, pro křesťanský svět víry a etiky nepřijatelný, by sem mohl dát někdo jiný. Třeba Nea, která píše:“…Huysmansovo Naruby je bezbožná onanie o ničem a k zblití.“ Ale pro mě by to třeba k zblití nebylo, nevím, možná jo…
Tedy: spojit některé dekadentně estetické pohledy na svět, se světem křesťanské víry a etiky, možné jsou, jiné možné nejsou. A tady navážu na: Ovšem, samozřejmě záleží, jaký ten který, konkrétní dekadentně estetický pohled, je. Dekadentně estetické pohledy jsou různé. A vymezovat je, a to se teď týká Maftíka, je problém, protože názory na ono vymezení nemusí být jednotné. Ono vymezení není čára, udělaná klackem do písku – před čárou ano, za čárou ne. Ono vymezení je otázkou subjektivního hodnocení. Tedy diskuse. Někdy je to zcela evidentní, jindy to může být problém, domnívám se, neřešitelný…
Vidím, že téma je nad moje síly. Budu vděčný každému, kdo moje tvrzení doplní a uvede na pravou míru. Ale myslel jsem to dobře. Komu jsem hnul žlučí, odpusťte…
11. 2. 2011 v 21:16
Františko zdravím.
Prokázal jsem Vám medvědí službu. Už to nikdy neudělám. Ale myslím, že jste silná, že to unesete :)))
11. 2. 2011 v 23:12
Co je to definice? Přilepení obecných pojmů na nějakou zkušenost.
Ach ten Kant, před něhož prý “jít nelze” … :-)
11. 2. 2011 v 23:51
Kolik různých definic má definice?
11. 2. 2011 v 23:54
Maftík: Co máš s Kantem zase? Nechápu :) Jako že v té větě “jdu před Kanta” a neměla bych? (Ale abysme sem zase nezatáhli naše oblíbené dlouhé diskuse, jen vysvětli jaks tu větu myslel).
Milan Coufal: Jo, ta báseň je přesně ono. Jedna z mých nejoblíbenějších. Myslím, že k tomu, co jste napsal už není co dodávat. Souhlas.
12. 2. 2011 v 3:46
Homunkulus: :))) Já bych to tipla tak na 1 987 677. Nebo o jednu víc. Ale ještě zajímavější by bylo řešit, kolik různých definic má definice definice!!!
12. 2. 2011 v 4:02
A ještě pro Maftíka a Neu: Maftík píše: Jak potom vyřešit následující problém: mějme dva lidi, jež mají dekadentně-estetický pohled, resp. tvrdí, že ho mají, a zároveň tvrdí jeho nedefinovatelnost a zabíjení definováním. A pak při vyjmenování dekadentně-estetických autorů se tito lidé neshodují – jmenují jiné autory, popř. o jednom, o němž jeden z nich tvrdí, že je dekadentně-estetický, druhý tvrdí, že není. Co s tím? Kdo z nich má pak pravdu?”
Já vůbec nechápu, proč by měl být problém v tom, že se neshodneme v autorech? Tedy tím pádem, proč bychom měli něco definovat??? To že je v anotaci mý knihy uvedeno to slovní spojení dekadentně-estetický (které jsem si tam napsala sama :) naprosto nijak neznamená, že by mi šlo o jeho definici!!! Jak jsem řekla: Kdyby o definici šlo, tak se ji pokusím napsat! A nepíšu kvůli tomu knihu, která je tlustá jak špalek. Jako se přece nepíšou básně nebo próza, když chce někdo říct nějakou jasnou obecnou pravdu. Pravda má mnoho podob a kdyby šla říct jedním způsobem, je zbytečné snažit se ji vyjádřit tím druhým. (Tím chci tak nějak nenápadně naznačit , že je možná jedno z řešení tohoto “problému” se do tý knihy taky podívat……. ? :)
12. 2. 2011 v 8:13
Ještě bych podotkl, že tyhle stránky mají taky Rubriku “O nás”, kde se pokus o programové vyjádření dekadentního pohledu vyskytuje hned několikrát!
12. 2. 2011 v 21:56
Františka: no, jen mi to připadlo Kantovské v tom, že “z jedné strany rozum” (ze subjektu), “z druhé strany smysly” (z vnější reality). Ale je fakt, že to jsem si tam možná jen (neoprávněně) domyslel …
14. 2. 2011 v 14:27
Nejprve je třeba si říct, co myslíme estetickým pohledem na svět (dekadenci nechám pro tentokrát stranou).
Zakladatel estetiky Baumgarten považoval estetiku za vědu o zvláštním způsobu poznávání – o poznání zmateném a nejasném. Staví ji proti vyšší formě poznání – logice, která je poznáním zřetelným a jasným. Kant v návaznosti na Baumgartena říká, že estetické poznání je nepojmové. Hegel potom stanovuje tři základní formy sebevývoje ducha, které se stupňovitě řadí od nejnižší po nejvyšší, přičemž kritériem je právě ona zřetelnost a jasnost. Nejnižší je náboženství (řekli bychom dnes mýtus), pak je umění a nakonec je filosofie.
Jak říká prof. Petr Osolsobě, vzhledem k tomuto pojetí estetiky, můžeme rozlišit dva extrémní přístupy.
1) můžeme prohlásit nižší formy za překonané a zbytečné (racionalisté, osvícenci, analytičtí filosofové). Co je hlavním důvodem? Víra v rozum.
2) můžeme reakčně vyhlásit návrat k oněm nižším poctivějším a přirozenějším formám (romantikové, existencialisté, integrativní hermeneutici). Co je důvodem? Pocit, že se rozum chytil do vlastní pasti, ze které nemůže vybřednout.
Zlatá aristotelská střední cesta nebude ani pohrdat estetickým zakoušením světa, ani se ho nebude pokoušet univerzalizovat.
Můžeme si to názorně ukázat na filosofujících kyberneticích či filosofech inspirovaných kybernetikou. Jedni budou považovat svět za univerzálně matematizovatelný (Floridi), druzí sporně prohlásí jeho nepoznatelnost na základě přesvědčení o jeho dynamičnosti ( http://www.inflow.cz/mcluhan039s-ear-through-ong039s-eye ).
A co je zlatou střední cestou? Staré dobré tomistické učení o analogii jsoucího. To ponechává prostor i pro věci, které nás a naše poznání přesahují a jsou nám přístupné jen díky analogii s tím, co poznáváme zde na zemi. Přímo poznáváme hmotná jsoucna, analogicky jsoucna nehmotná – Boha, duši atd.
Takovýto pohled ponechává prostor i pro zmatené a nejasné poznávání prostřednictvím estetického prožitku, aniž by popíralo možnost a užitečnost poznání zřetelného a jasného.
14. 2. 2011 v 14:34
Tady ještě odkaz na článek, ve kterém uznávám, jak přístup vědecko racionální, tak přístup estetický (z článku jsem udělal jednu kapitolu knížky).
http://www.inflow.cz/hodnota-informace-0
14. 2. 2011 v 14:48
No a teď k té dekadenci. Myslím, že je to produkt extrému, který jsem v příspěvku výše označil jako 2). Je to jakýsi projev zhnusení nad tím, “kam to ten osvícenský rozum” dopracoval, a útěk k estetickému zakoušení světa. Domnívám se, že jde o extrém, který stojí oproti jinému extrému označeného výše jako 1). Jedničkou myslím přemrštěný osvícenský racionalismus, který určité formy poznávání neodmyslitelně spojené s lidskou přirozeností odsouvá jako překonané, překonáníhodné a spoléhá se jen a jen na rozum. A výsledky jsou tristní – v tom mají dekadenti pravdu.
Já nemohu souhlasit ani s 1), ani s 2). Jsem přesvědčen, že mezi těmito extrémy existuje zlatá střední cesta.
14. 2. 2011 v 22:47
Jiří Stodola: No ne? Já s tím víceméně souhlasím! To bych od sebe nečekal. :-)
Jen bych k tomu dodal, že v minulých sporech se nám tu ta aristotelská zlatá střední cesta často jevila jako příklad onoho prvního extrému. Což může, ale nemusí být věc perspektivy – z pozic extrému 2 se špatně odlišuje extrém 1 od středu, ale to ještě nic neříká o tom, kde aristotelismus leží. (Pokud by ležel ve středu, měl by se naopak z pozic prvního extrému jevit dekadentně estetickým.)
15. 2. 2011 v 9:45
Vidím, že tady to stále žije…
Moji milí, všimnul jsem si, že většina z vás tady o koupi knihy jen “uvažuje”, ale to vám nikterak nezabránilo v tom, abyste z diskuze o Frantině knížce udělali exhibici vaší názorové vytříbenosti. Kdybych byl autorkou, asi by mě to trochu mrzelo. Dám vám tedy radu: zvedněte prdele od toho PC, přestaňte se handrkovat o tom kolik má definice definic a běžte si tu knížku koupit a přečíst. Stojí to za to! Amen.
18. 2. 2011 v 21:23
Já si knížku koupil, a to jsem ten první recenzent na světě… :-)))
20. 2. 2011 v 11:52
Honzo, obávám se, že první a poslední :)
21. 2. 2011 v 0:07
Já osobně si myslím, že Jirka Stodola by recenzi schopen napsat byl. Ale podobně si intuitivně myslím, že by to hodnocení asi nebylo úplně nejpozitivnější :-) Ale nebudu “předbíhat”.
21. 2. 2011 v 2:04
S recenzemi to funguje takto: Existuje několik málo oficiálních recenzentů, kteří pracují v různých novinách apod. těm se knížka pošle a záleží už jen na jejich vůli, jestli něco napíšou a tím pádem také otisknou. A při představě kolik knih jim musí chodit třeba za měsíc moc velká naděje není. (A ono je to tak možná lepší…)
21. 2. 2011 v 8:19
Františka: promiň, ale to je poněkud zjednodušující.
Do Tvaru a dalších papírových časopisů může posílat recenze kdokoli, často to i otisknou. :-)
Ale hlavně – recenze dnes hojně vycházejí na severech jako iliteratura.cz, literarni.cz a dalších, poslat je tam může kdokoli. Nemluvě o různých nejen literárně zaměřených stránkách a také blozích. Vygůglit si je může každý, kdo má zájem, i tam.
24. 2. 2011 v 21:50
Já budu asi ještě chvíli “uvažovat”. Nikdy jsem si vlastně žádnou knížku sám pro sebe nekoupil, o to vydatnější mám zásoby různých knižních darů. Děsí mě ty knihy co zcela (nebo zčásti přečtu) a ony se pak kupí na policích.
Mimochodem Velmi vzdálený oheň jsem si kdysi půjčil v knihovně. Čímž jsem asi autorku moc nepotěšil…
Jiří Stodola: Ta “zlatá střední cesta” je myšlenka “hezká” a od dob jistého “synkretika” co na křesťanství narouboval řeckou filosofii už ji málokdo považuje za kacířskou (ani já to nehodlám dělat), přesto mi nedochází odkud usuzujete, že je pro křesťana jedinou možnou cestou.
3. 3. 2011 v 20:58
Tak co, už to má někdo aspoň rozečtené? Jaké máte průběžné dojmy?
8. 3. 2011 v 13:43
Knihu jsem přečetla před dvěma týdny za asi dva dny – v kuse. Ale vždycky mi hrozně dlouho trvá, než si urovnám dojmy v hlavě, ačkoliv bych sem chtěla něco napsat. Jakoby tam nejdřív vůbec ty dojmy nebyly, nebo byly v takovém jednom pocitovém chaosu. V tom spočívá také problém interpretace textu ve škole, na univerzitě, prostě veřejně.
Mám k tomu prozatím jedinou poznámku. Ta kniha mě zajímala tím, že je tam přítomna jakási (často jindy zapovězená) spontánnost v tom mluvit o těch obvykle pečlivě skrývaných temných místech v duši. Četla jsem si (vlastně náhodou) zde zveřejněný nadnesený text “Zaručený návod, jak se stát dekadentem” od V.S. v rubrice Texty. Přijde mi, že zaručeným dekadentem (natož tím katolickým) se stane ani ne tak ten, komu SE DĚJÍ všechny ty věci, co popisuje V.S., ale především ten, kdo dokážete dojmy takvého života zpracovat, pochopit, vyložit anebo dokonce popsat! Otevřenost postav románu je samozřejmě v rámci příběhu velmi malá, a pokud, tak jedině v opilosti, jak se na správného dekadenta sluší. Čtenář si ale může leccos přečíst v podobě vnitřních monologů, kde bych viděla těžiště té knihy. Jen jedna postava (nepletu-li se) ze čtyř hlavních nepromlouvá v knize skrze své nitro, ale to zase vytváří zvláštní napětí a taky tedy zlost čtenáře, že o ní stále nic skutečného neví, neboť pak by mohl být jedna ze zápletek příběhu konečně rozuzlena.
Otevřenost a nenucenost při nahlížení do nitra postav byla pro mě nejnápadnější v té knize, a vlastně hlavně velmi osvěžující (katharsis se tomu myslím říká), jako je každá upřímnost ohledně takových hlubin člověka. Nechci tedy vzbudit dojem, že se jedná o nějaké poetické pasáže, tomu je právě spíš naopak.
Jaké dojmy máte vy? Třeba mě behěm času ještě něco napadne
8. 3. 2011 v 14:23
Nebo ještě jinak. Příběh sám o sobě představuje postavy, které žijí po dobu románu tím takzvaně dekadentním způsobem, který popsal V.S. Dělají to téměř do puntíku “správně”. Nebo aspoň na oněch devadesát procent. Jenomže v tom já (předpokládám ve shodě s V.S.) nic skutečně dekadentního nevidím. To jsou prostě jen kulisy. Navíc postavám kolem dvaceti let to v tomto rozpoložení tak nějak sluší. To zajímavé je až schopnost postav otevřít se těm různým hlasům z hloubi duše, které často děsí a nabourávají i ty nejdražší jistoty. Jakási zvláštní citlivost na upřímnost k sobě, která každého z postav dovede jinam. Normální je přeci tyto hlasy umlčovat a nepodvolovat se rozkladu zevnitř.To právě umí jen dekadent, i když si nemyslím, že dekadent musí nutně mít ty nejpropastnější hlubiny. Spíš má odvahu se do nich vrhat – jako ta kniha.
11. 6. 2011 v 21:19
Tak jsem si tu knihu koupil a přečetl, protože mě tahle diskuze, kterou jsem našel téměř čirou náhodou, dostatečně nalákala. Ale vidím, že mi to trvalo dost dlouho a že se to tady už přestalo rozebírat, tak si říkám: mám sem o tom ještě něco psát?
12. 6. 2011 v 21:03
Tady se nic nerozebírá, protože na stránkách se obecně už dlouho nic neděje. Ale já stojím o každý názor.
18. 6. 2011 v 16:30
Chci vám, Františko, za tu knížku moc poděkovat. Právě jsem jí dočetla. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Nedokážu to napsat, ale je v ní taková nějaká hloubka…
22. 6. 2011 v 23:26
Petře Odo, já bych byl rád, kdybyste sem něco, o té knize, napsal. To, že něco trvá dlouho, mnohdy nic neznamená.
23. 6. 2011 v 0:14
Literární Cenu Jiřího Ortena 2011 získala ve čtvrtek (12.05.2011), spisovatelka Františka Jirousová. Román Vyhnanci nejvíce zaujal pětičlennou porotu, která na díle ocenila zejména jeho duchovní rozsah.
Laudátio pro román Vyhnanci přednesla spisovatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová.
Před deseti lety jsem s velkým zájmem přečetla román Františky Jirousové Velmi vzdálený oheň, který tehdy získal cenu v literární soutěži Knižního klubu. Byl mi blízký co do místa – Stará Říše na Vysočině není zase tak daleko od Havlíčkova Brodu, navíc je opředena dnes už poněkud tajemně znějící legendou o působení výjimečného vydavatele a překladatele Josefa Floriana, s nímž je Františka Jirousová, pokud vím, spřízněna nejen místem děje – a oslovil mě velmi naléhavým hledáním smyslu všeho, co se kolem nás odehrává. Duchovní náboj obsahu byl tak silný, že do velké míry zastínil i některé výhrady, které by snad někdo mohl mít k formě knihy.
Pak mi autorka zmizela z dohledu. S o to větším zájmem jsem sáhla po jejím novém románu Vyhnanci – a nedokázala jsem se od něj odtrhnout, přečetla jsem jej během jedné noci a jednoho dne. Kniha se opět odehrává ve Staré Říši na Vysočině a v pozadí jejích fiktivních dějů tušíme událost skutečnou či spíše s reálným základem: spory o legendární Florianovu knihovnu. Ač čtivě napsaný a poutavý, nebyl to nicméně děj a zvědavost na jeho vývoj, co mě na knize zaujalo nejvíc, nýbrž intenzita duchovního hledání. Na rozdíl od autorčiny první knihy je ono hledání mnohem mučivější a mnohem opravdovější, hrdinové nehledají především své místo v okolním světě, nýbrž hlubší smysl a náplň existence své a existence vnitřního i vnějšího světa, a v jejich hledání se mísí ideje a myšlenky z nejvyšších nebeských sfér s těmi nejběžnějšími a nejpřízemnějšími věcmi. Troufám si Vyhnance Františky Jirousové označit za velký křesťanský román – její otázky po místu Boha a víry v něj v současném světě nejsou jednoduše přímočaré a nelze je odbýt odpověďmi plnými všeobjímajících ušlechtilých frází. Román sám je však zároveň i odpovědí na časté nářky nad stavem dnešního světa – ten nejdůležitější svět je v našich duších a v tom, co je nad námi.
10. 7. 2011 v 20:38
Nechci se opakovat, je to můj subjektivní názor, psaný jako poznámka pro můj profil na facebooku ( tak jak jsem psal přímo):
O svátcích , na svaté Cyrila a Metoděje, jsem dočetl román Františky Jirousové “Vyhnanci”. vřele doporučuji. Na to, že ležel v šuplíku skoro deset let, že ho napsala mladá dívka, tak je to opravdu román v pravém slova smyslu katolický. Ne , není to román dívky “dlouhé sukně, bledá líčka, opravdová katolička”, ale skutečné hledačky pravdy Života, bez příkras a kudrlinek očívsloupovů. To, že to je zároveń román patřící do kategorie literatury “prašivého houfce”, tak to nic jeho katolicismu neubírá, právě naopak jej podtrhuje.
V nepatrné zmínce je poznámka o dvojím jištění na laně. Opravdový život v křesťanskokatolickém smyslu také bychom neměli jistit dvojím lanem; v opačném případě nám uniká Život a začínáme lpět na nepodstatnostech ve své zabydlenosti. A Nikola ani její bratr Štefan, faktičtí aktéři, sestra s bratrem, ženský a mužský princip vnímání světa, i když trochu zpochybněný princip, ale co je jisté mimo Boha, jdou v konečném důsledku do dobrodružství života jištěného jedním lanem. Ježíši Kriste!
Tak román po prvním čtení působil. Jsem ale přesvědčený, že se k němu ještě vrátím. Pokud čtu sebe, a ne autorku, tak se ji tímto omlouvám. Ale každé dobré dílo nastavuje především zrcadlo našim vnitřním hnutím. A jelikož nejsem literární vědec, tak nemusím (byl bych ale toho schopen vůbec?) posuzovat objektivní hodnotu, ale o to více se mohu soustředit navlastní vnímání , A to vychází na čtyři a půl hvězdičky z pěti kladných. Těch půl bych přičetl možná mládí autorky, ale to nechci rozebírt, že někde se mohlo trochu méně rozvláčně psát, Ale to jsou jen malé mušky, celkový dojem nekazící, ba naopak možná vtiskující pečeť autenticity mládí.
24. 7. 2011 v 10:20
Pokusil jsem se tedy sepsat něco o svém zážitku z Vyhnanců.
Předně se omlouvám, že už podruhé dělám něco pozdě – nejdřív jsem si to pozdě přečetl, teď o tom ještě později píšu. Ale píšu to raději pozdě než nikdy, hlavně pro utřídění svých dojmů, které jsou dost silné.
Také ještě považuji za nutné poznamenat, že i když je níže uvedené vyprávění o mám dojmu sepsáno celkem sebevědomě, což odpovídá mému vyhraněnému pohledu na umění, připouštím, že se v mnohém mýlím nebo nemám dostatečně široký pohled (což je dáno právě tou vyhraněností, a také nedostatečnou vzdělaností – například nemám načteno tolik, abych měl nadhled literárního kritika).
Tyto omluvy tedy snad stačí a jdu na to.
Nevím, jak je to s nutností vzájemné koexistence filozofie a umění. Tedy nevím, jestli je pro dobré umělecké dílo nezbytné, aby bylo zároveň filozofickým zkoumáním, a jestli je pro dobré filozofické dílo nutné, aby bylo zároveň uměním. Spíš bych se přikláněl k názoru, že tato koexistence nezbytně nutná není, že tedy může existovat třeba i vrcholné umělecké dílo, které se filozofií (alespoň filozofii jako nějakou ucelenou na rozumu založenou myšlenkovou soustavou) naprosto nezabývá a orientuje se tedy jen na estetiku, emoce a podobně. A že tedy může existovat filozofie, která je v podstatě čistou vědou (řekl bych suchou vědou, kdybych ovšem připustil, že dobrá věda může být suchá, což nepřipustím, ale to je zase jiná otázka). Ale jistě to nevím a osobně nemám s „čistým uměním“ ani „čistou filozofií“ zkušenost. Nebudu se tady samozřejmě pouštět do rozebírání stupňů čistoty uměleckých či filozofických děl.
Vyhnanci mě zase jednou upozornili na to, že umění je vynikajícím nástrojem filozofického zkoumání a dokonce, i když se tím dostává na tenký led, filozofického sdělování.
Kniha je to jednoznačně filozofická. Je postavena na myšlenkové koncepci (netvrdím, že striktně rozumové koncepci) a snaží se tuto myšlenkovou koncepci zkoumat a dokonce do jisté míry i sdělovat a v případech, kdy jsou umělecké cíle s těmi filozofickými v rozporu, vítězí jednoznačně ty filozofické.
To je zřetelné z několika aspektů, a pro člověka, který ke knize přistupuje jako k filozofickému dílu, je to naprosto v pořádku. Například já jsem měl to štěstí, že jsem se o knize dozvěděl z převážně filozofického webu, proto jsem k ní takto přistupoval a nebyl jsem zklamán, naopak, spíše nadšen.
Abych se nevyjadřoval vágně, uvádím některé z aspektů, které by mi na knize vadily, kdybych k ní přistupoval primárně jako k uměleckému dílu:
- nevyváženost prostoru vyhrazeného příběhům jednotlivých postav i blízkosti, z níž se na postavy díváme (vyprávění o hrdinovi téměř neutrálně oproti vyprávění o jeho dosti vnitřních prožitcích, jednou dokonce v ich formě)
- nevyváženost a nedostatečná rytmizace lyričnosti a věcnosti (včetně někdy snad až zbytečného rozplývání se nad přírodou apod.)
- opakování klišé, které si kniha sama vytvoří (mnohokrát se opakuje slovo „červené víno“, detailně se popisují pohledy („všichni se na něj podívali“), často se trpí a vzdychá, …)
- nekonzistentní rytmizace vyprávění (tj. nedůsledné střídání úseků s větším a menším spádem)
- jazyk je velmi dobrý, přesto by občas neškodila větší věcnost, vybroušenost, lepší rytmizace.
Nic z toho ovšem podstatně nekazí zážitek z (filozofického) objevování.
Jen pro upřesnění, u díla, které by mělo být v první řadě uměleckým, nehledám a nehodnotím jako klad jednoduchou symetrii nebo jiné primitivní geometrické uspořádání prvků, ani atraktivní strukturu vznikající nějakým kalkulem, hodnotím prostě estetickou zdařilost a propracovanost. Když zmiňuji vyváženost nebo rytmus, samozřejmě to neznamená rovnováhu ve fyzikálním nebo geometrickém smyslu, znamená to něco jako estetický soulad proporcí.
Je to tedy kniha filozofická. A jako taková je vynikající. Jde velmi hluboko, nahlíží na věc z různých a velmi zdařile volených a rozvíjených pohledů, nebojí se zarýt se do (přirozeně beznadějně) hledané podstaty věci. Do podstaty se snaží jít právě tam, kde by primárně umělecké dílo ztroskotalo, protože takovéto rytí do podstaty není vždycky (ani ve velmi širokém smyslu slova) estetické. Toto filozofické zkoumání prostřednictvím umění samozřejmě občas také troskotá, ale to je nevyhnutelné, protože ho napsal člověk.
Kniha opravdu upřímně a přitom bez falešné objektivnosti zkoumá zdánlivě neřešitelné protiklady Nietzscheho a křesťanského pohledu na svět (přesněji nietzscheovského a křesťanského pohledu autorky na svět). Tyto protiklady je možné propojit jen ve skutečně hlubokých vrstvách a kniha do nich se střídavým úspěchem opravdu nahlíží. Tento střídavý úspěch, tento občasný náhled, je nesmírně cenný. A co je také cenné: právě díky tomu, že Vyhnanci nejsou filozofickým pojednáním, ale filozofickým románem, má čtenář možnost propojení těchto zdánlivých protikladů prožít a cítit, nikoli jen pochopit. Jen pochopit, bylo-li by to vůbec možné (mimochodem, asi ano), by bylo málo. Od pochopení k poznání by bylo velmi daleko, zatímco od zážitku z knihy je k poznání o něco blíž – neříkám, že vyloženě blízko, ale každý krok na této cestě má velkou hodnotu.
Zajímavé také je, že uvedené zdánlivé protiklady si v sobě člověk asi může sblížit jen poté, co si projde znatelným utrpením. Nejen při psaní knihy – to by nestačilo, nejen při filozofickém bádání – to by také nestačilo, ale i v nějakém dalším smyslu. Vlastně ani to všechno dohromady stále ještě nestačí, ale přestože to nestačí, při vší nedostatečnosti toho beznadějného úsilí, je ta kniha opravdová.
Možná je vhodné ještě poznamenat, že nepropracovanost či nevybroušenost umělecké stránky má asi přece jen drobně nepříjemný praktický dopad: přibližně ve dvou třetinách, zhruba tam, kde už je jasné, jak se Nikola rozhodla, a kde se z příběhu vytrácí Pavla, přestává být příběh poutavý. Pro mě osobně je to jen nepodstatný detail, mnoho čtenářů ovšem dnes požaduje, „aby se od začátku do konce nenudili“. Podle mého názoru je to jedna ze soudobých zvrhlostí, protože co je špatného na tom, že se budu třeba několik desítek stran poměrně nudit, když potom dostanu takovou pecku, že by to stálo třeba za stovky stran nudy. Otázka ovšem je: dostanu ke konci knihy opravdu tu pecku? Osobně myslím, že tak napůl. A není ztráta poutavosti přece jen nepřiměřeně velká? Osobně myslím, že je někde na hranici únosnosti.
Osobně jsem si Vyhnance hodně užíval, také proto, že mám rád tyto seriózní, neodfláknuté pokusy jdoucí na krev, i když třeba nejsou esteticky dokonalé a jdou občas v některém aspektu tak hluboko, že na jiný už nemají sílu. Mám je rád nesrovnatelně více než uměřená dílka beroucí ohled „tak nějak na všechno“.
Takže vyústění mého čtenářského zážitku: velmi dobré a člověka kamsi posunující. Kdyby nikam jinam, tak určitě k četbě Friedricha Wilhelma z nového a zajímavého úhlu pohledu. Z úhlu pohledu, ke kterému jsem se například já osobně kdysi při četbě jeho knížek nebyl ani z daleka schopen přiblížit – tenkrát mě odradila jakási agresivita a jakýsi synkretismus, které jsou na povrchu těch knih usazeny, takže jsem je odložil.
A co je pro mě jako pro čtenáře Vyhnanců ještě důležitější: při zaslechnutí jména Štěpán, při pohledu na neposekanou zahradu, při pití levnějšího (ale ne špatného) červeného vína, při praskání dřev v ohništi a při návštěvě vybydleného domu budu mít v těle a krvi pocit, který se dá získat jen soustředěnou četbou Vyhnanců. Aby to nevyznělo pateticky: ten pocit se samozřejmě přimíchá k desítkám dalších pocitů získaných odjinud, ale je to málo?
7. 8. 2011 v 9:21
Knihu jsem koupil a přečetl. První dvě části zaslouží metál, třetí se mi nelíbila. Celkově dost silný zážitek, se spoustou vzpomínek na doby dávné i ne tak dávné. Děkuji Františko.
12. 9. 2011 v 12:52
čet sem – moji důvěrní společníci při procházkách – chtěl bych o nich tolik říct, jak mě zasáhli, pohladili …ale je to zbytečný – tak sem je aspoň obodoval pěti hvězdičkama v pražský městský…
8. 1. 2012 v 23:20
O knize vím asi půl roku. Konečně jsem si ji dopřála koupit. Čtu ji pomalu, večer jako odměnu…..užívám si ji,,,,jako přítele, se kterým je Vám dobře a stále si máte co říct …..
23. 1. 2012 v 22:47
Ahoj Františko. Asi tušíš podle jména že pocházím ze Staré říše. Ano. Stále před sebou vidím tvého tátu na koni, přijíždějícího z telčské služebny do Staré říše. Před týdnem jsem přečetl tvou dosti dobrou knihu vyhnanci.
Gratuluji za skvělé dílo.
René Kuřímský
24. 1. 2012 v 13:43
Včera odpoledne jsem knihu dočetl a musím autorce moc pogratulovat, četba byla pro mne veliký a opravdový zážitek. Nějak mnou pohnula. Mám teď pocit, že autorce něco dlužím, že bych ji měl pozvat aspoň na večeři nebo na pivo…
Škoda že jsem knihu nemohl číst před cca desíti lety, kdy mi bylo dvacet a řešil podobné věci jako protagonisté Vyhnanců. Včera jsem ještě tedy našel nahrávku Tanhausera, kterou jsem si nelegálně zkopíroval právě před deseti lety, pustil si sbor ze třetího jednání s “aleluja” a vzpomínal na to, kdy i já se vyrovnával s tím, že Někdo za mě (proti mé vůli) zemřel. I se svou sexuální orientací.
A včera večer, když jsme s pěveckým sborem zpívali “O sacrum convivium” od Messiaena, jsem najednou vnímal jakési další významy světa, které mě naplňovali radostí.
Tolik tedy bezprostřední reakce. Díky.
Tomáš, Brno
28. 1. 2012 v 4:54
Pro Tomáše (a vlastně všechny čtenáře). Už poněkolikáté se pokusím vyjádřit, jak to s tou knihou bylo, ačkoli to skoro nelze. Především: MNĚ osobně nikdo nic nemůže dlužit. To spíše já jsem tehdy, před jedenácti lety, kdy jsem knihu psala, DLUŽILA. Je asi skutečně otázka pro nějaké literární kritiky (kteří až na jednoho knihu strhali), co je tam řečeno. To autor, tedy já aspoň, vůbec neví. Ne, to není otázka pro literární kritiky, ale pro normální čtenáře, kteří tomu rozumí, což se kritikům stává jen ve výjimečných případech. V těch letech, co jsem to psala, jsem prožívala jednu z nejhorších a zároveň nejlepších dob svého života. Byla jsem na pokraji psychózy, neschopná normálního života mezi lidmi, ale ve mně žil tenhle příběh, mnohem intenzivněji, než jsem žila svůj život. Ten příběh mi byl prostě nějak poslán, a s ním jakási velká radost a děsně silná energie a vůle, která se ukazovala právě na dně hlubokého utrpení a v bezmoci. A když se tohle člověku děje, je dlužen, má povinnost něco s tím dělat! Vydat svědectví, vydat z toho počet. každopádně jsem naprosto jasně věděla, že mám povinnost něco sdělit a dodnes nevím přesně co. (A ani nemám tendenci to zjišťovat, připadá mi to jako ptát se, co PŘESNĚ chce sdělit nějaká hudební skladba). A taky jsem jasně věděla, že jsou někde lidé, kteří to sdělení potřebují. Vždycky mi bylo jasný, že to jsou třeba jen dva, nebo jeden, ale i kvůli tomu jednomu se to sdělit muselo. (A přijde mi vtipně absurdní, že díky té Ortenově ceně se kniha jaksi rozšířila mezi všechny možný lidi, pro které vůbec asi nebyla určena) Ty zážitky při psaní byly jednoznačně nejhlubší a nejdramatičtější, co jsem v životě zažila, obávám se, že nikdy už nic takového se mi nepřihodí. Vlastně se obávám, že nikdy už mi nic nebude posláno ke sdělení v tomhle literárním “příběhovitém” smyslu. (V jiném smyslu naštěstí jo, kdyby ne, tak bych to tady musela nejspíš zabalit :). Už jedenáct let nic “literárního” nepíšu.
A hrozně mi vadí, když tu knihu někdo vnímá jako nějakou moji osobní zásluhu. Snad jedině v tom řemeslném zpracování, které není nijak dokonalé, spíše mohlo na celé věci jen něco pokazit. Ale ten obsah vůbec nebyl můj. Proto mi nikdo nic nemůže dlužit. A taky je zvláštní, že ta kniha vyšla až teď, právě po těch 11 letech. Vidím v tom nějaké tajemné řízení. Ten, kdo posílá příkaz ke sdělování, taky asi dobře ví, kdy se mají objevit výsledky. No, je to pro mě pořád celé velmi tajemné a hlavně se pořád nemůžu smířit s tím, že už asi nikdy psát nebudu a že jsem teď úplně někde jinde a řeším jiný věci a jsem někdo jiný. Přitom ten příběh (hlavní postava…) ve mě pořád žije, jako skutečný člověk. Dokonce s ním občas i mluvím. Ale on si nežádá, abych o něm psala. (Vlastně se cynikcy ušklíbá a říká mi, že o něm teď psát nemůžu, protože bych to naprosto zkazila. Jednoduše: jsem moc blbá na to, abych o něm mohla psát, tak, jak žije teď a na co myslí. On mě vždycky převyšoval intelektem a vůbec celkovým charakterem). Ale pokud budu někdy znova psát, tak jedině o něm. Ale mysím, že už jsem mimo… a někdy mě z toho přepadá naprostá marnost. No jo, holt tady se přesně ukazuje, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné a člověk je veden, občas strkán, občas zdánlivě necháván bez vedení. Takže já jsem vlastně taky v roli čtenáře. Tu knihu mám ráda, četla jsem ji mnohokrát (bylo by dost smutný, kdyby spisovatel řekl, že ho nebaví kniha, kterou napsal a na druhou stranu by bylo dost trapný, kdybych tady líčila, jak ráda si to čtu:) a při tom čtení si skutečně teď připadám jako cizí čtenář, který nechápe, odkud se to vzalo, kdo to napsal, co to je.
Ale každopádně, když čtu například to, co napsal Tomáš, je mi jasné: Ano, bylo to potřeba napsat a tady jsou ti, komu to bylo určeno. K tomu lze říci pouze Deo gratias.
(Osobně si myslím, že pokud skutečně byli třeba dva nebo tři, kteří tu knihu potřebovali, tak by se k nim nikdy nedostala, kdyby vyšla hned po napsání. Musel se najít příhodný čas, k tomu ta cena, a kniha si k nim mohla najít cestu. Takhle nějak si vysvětluju, proč ta prodleva mezi napsáním a vydáním musela být tak dlouhá. A já jsem tou “prodlevou” trpěla jak zvíře tehdy, nikdo to vydat nechtěl, nikdo si toho ani nevšiml a mně to mučilo zcela hrozným způsobem. A až mi to pak začalo bejt jedno, tak kniha vyšla. To je nejspíš nějaký zvláštní humor Boží :) A to se mi líbí.
Já si tu “svoji” knihu čtu nejpíš hlavně proto, že tam pro sebe vidím jedno důležité poselství: Neztratit humor, za žádných okolností!
13. 5. 2012 v 20:52
Po dlouhé době opět zdravím!
Musím se svěřit s tím, že jsem si knihu přečetl po roce znovu, protože jsem byl tak nějak zvědav, co to se mnou udělá. Musím říci, že po prvním přečtení mi tahle knížka trošku zadrhla v krku; asi jako nekvalitní kořalka (čímž tu knihu nechci srovnávat s druhořadou pálenkou). Byla to má silně zamítavá reakce na postavu Štefana, prostě mě iritoval a v tomto duchu spustil moje vnitřní přemoudřelé komentáře a odsouzení. Jenže odsoudit postavu jako je Štefan je strašně snadné. Teď, po roce, jsem se přistihl, že na něj pohlížím – hmmm, “se soucitem” by bylo kapku přehnané :)), ale řekněme s pochopením. Krom toho, že jsem si dodatečně uvědomil, že v mém náhledu na Štefana hraje nemalou roli prvek projekce, zjistil jsem, že je mi velice sympatický svým poctivým a charakterním neurotismem. On podle mě dobře ví, že je exot, přesto s veškerou svou vášní hraje tu hru, kterou umí a na kterou má. A to se sakra počítá. Jelikož vsadil všechno na kartu absolutního vzdoru a zbožnění intelektu, myslím si, že cesta exoterního katolicismu asi pro něj nebude to pravé; aby lidé jako Štefan vykročili ze svého bludného kruhu, musí se stát mystiky. Dokonce si myslím, že lidem s takovouto vnitřní konstelací je to osudem předurčeno. V tomto ohledu tvořila skvělého parťáka Štefanovi jeho sestra Niki (nádherná postava, tu jsem si opravdu zamiloval!), dokonce se přiznám, že jsem trochu očekával nějakou postranní incestní zápletku, protože ti dva k sobě nějakým záhadným způsobem patřili a tahle kniha na nějaké popírání tabu určitě nehraje. Ale nakonec holt “HS susp”, no prostě smůla… :-))) Jakub. Hmmm, když jsem tu knihu četl poprvé, byl mi velice sympatický a asi stále je – vnímám tam něco jako rozum, lidskost a pokoru, což jsou vlastnosti, které se běžně neurotikům moc nedostávají, ale asi bych to zformuloval tak, že místo aby mi postava Jakuba nějak zvlášť imponovala, spíše mi prostě nejméně vadila. Pavla – asi nejvíce stojící nohama na zemi, kapánek husa, ale rozumná. A verdikt? Žádný se nekoná. Člověk tyhle lidi absolutně nemůže soudit (nějakou tu “husu” nepovažuji za soud :-)) Samozřejmě mu může připadat, že hlavní čtyři protagonisté jsou v jistém smyslu sociální retardi a zábrany v otevřené komunikaci, které se mezi nimi objevují,jsou absurdní. Ale právě v tomhle je ta kniha tak opravdová a poctivá a ze života (i když určitě ne ze života prodavače na benzínové pumpě). Mám tím na mysli tu nedokonalost postav, jejich… jak to říct… , jinakost, natvrdlost, poraněnost, zablokovanost, temnotu… Je to prostě opravdová a autentická výpověď pramenící z jednoho zajímavého vnitřního života a pro mě bylo ctí, že jsem si to mohl přečíst.