Thomas Merton (1915-1968), trapistický mnich. Text převzat ze samizdatového sborníku Jedenáctá večer (další údaje budou upřesněny).
Jistota křesťanské naděje leží mimo pochybnost i mimo vědění. Proto musíme být občas připraveni na to, že se naše naděje srazí s temnotou, zoufalstvím a neznalostí. Musíme proto také pamatovat, že křesťanský optimismus není neustálým pocitem euforie, neomylně dobrým sebecítěním, vedle kterého už nenajde místo žádná bolest ani žádná tragedie. Nesmíme se snažit zachovat to klima optimismu jen zamlčením tragické skutečnosti. Křesťanský optimismus se zakládá na naději ve vítězství, které převyšuje každou tragedii: vítězství, ve kterém překračujeme tragedii přecházejíce do slávy spolu s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým.
Důležité je, aby se pamatovalo na hlubokou a určitým způsobem bolestnou povahu Adventu tehdy, kdy falešné slavení naší jarmareční kultury tak vhodně souzní se sklonem k tomu, aby se – vědomě nebo ne – považovalo Boží Narození za návrat k naší vlastní nevinnosti a dětství. Advent nám musí připomínat, že “Král, který má přijít”, je něčím víc, než půvabným, usmívajícím se (nebo – jestli dáváte přednost duchovosti trpitelské – plačícím) dítětem na seně. Určitě není nic špatného v tradičních rodinných vánočních radostech ani se nemusíme stydět za to, že jsme ještě stále schopni těšit se jimi bez zvláštní ambivalence. Přese vše je to samo v sobě nemalým uměním.
Avšak Církev, když nás připravuje na narození “velkého proroka”, Spasitele a Krále Pokoje, má na mysli něco víc, než jen každoroční náladu. Adventní tajemství soustřeďuje světlo víry na pravdivý význam života, dějin, člověka, světa i naší vlastní existence. V adventu slavím příchod a v podstatě přítomnost Krista ve světě. Svědčíme o Jeho přítomnosti dokonce uprostřed všech neznámých problémů a tragedií tohoto světa. Naše adventní víra není útěkem od světa do mlhavého království hesel a útěch hlásajících, že naše problémy jsou neskutečné a tragedie neexistující.
Čtení Evangelia v Adventu, jako většina liturgických textů v tomto období, jsou věcná až na hranici tvrdosti.
Vezměme, například, otázku sv. Jana Křtitele ve vězení u Heroda, kde měl podstoupit tragickou smrt, krutou a zároveň nesmyslnou: “Ty jsi ten, který má přijít,nebo máme čekat jiného?” Podivná, dokonce pohoršující slova, a někteří nikdy nedosáhli toho, aby je vzali doslovně! Jak mohl položit sv. Jan takovou otázku, jestliže před tím viděl Ducha Svatého sestupujícího na Ježíše v Jordánu? Avšak upřímnost, s jakou tu otázku položil, byla zárukou jeho zoufalé vážnosti: poněvadž na konci života šlo Janovi nejen – aby se tak řeklo – o “úspěch jeho mise”, ale o něco mnohem hlubšího, o pravdu jeho vlastního života, pravdu Israele, a v jeho podstatě – o pravdu samého Jahve.
V našich dobách chybí odvaha ne k tomu, abychom dávali takové otázky, leč – abychom na ně čekali odpovědi. Je dost lidí, a někteří z nich jsou velcí lidé, kteří myslí, že jediným autentickým postojem k životu je otevřená akceptace beznaděje. Snad jednou z příčin, pro které zaujímá Sartre takový postoj, je to, že křesťané dávají sobě samým vždy nějakou příjemnou odpověď na zoufalou otázku,kterou nemají odvahu položit. Jestliže tomu je tak, naše akceptace takové odpovědi, plná uspokojení, může působit nepříliš dobrým příkladem.
Sv. Řehoř Veliký řekl, že všichni křesťané musí pokračovat v prorocké misi Janově a ukazovat na přítomnost Krista ve světě. Může to znamenat mnoho různých věcí. Jan mohl ukázat na Krista v Jordánu ve chvíli vyplnění, které dalo smysl celému jeho životu. Ale Jan měl také svědčit o Kristu tváří v tvář smrti, v okamžiku prohry, kdy se zdál dokonce zrušen význam tamté nádherné chvíle.
Podobně i my můžeme umět čas od času ukázat světu Krista v takových chvílích, kdy všichni mohou výrazně pozorovat v dějinách jakési potvrzení křesťanského poslání. Nicméně zůstává faktem, že naším úkolem je hledání a nalézání Krista ve světě takovém, jaký je a ne jaký by mohl být. Fakt, že svět je jiný, než by mohl být, nemění pravdu, že Kristus je v něm přítomen a že Jeho plán nebyl ani zničen ani změněn: ve skutečnosti se všechno dokoná shodně s Jeho vůlí. Náš Advent je slavnostním slavením té naděje. Nejistý není “příchod” Kristů, ale Jeho přijetí námi, odpověď, jakou Mu dáme, naše připravenost a schopnost “vyjít Mu naproti”. Musíme chtít spatřit Ho a ohlásit, jako to učinil Jan, dokonce i v takovém momentu, kdy se práce celého našeho života a jeho celý význam zdají rozsypávat v trosky. V podstatě – což je ještě strašnější – může být určitého dne sama Církev vyzvána, aby ukázala vítězného Spasitele a Krále věků uprostřed ruin toho všeho, co pracně zbudovaly věky zbožnosti a kultury, věky, které se upřímně snažily být křesťanskými.
Příchod (Advent) Kristův v dějinách zásadně nemá spojení s rozvojem a pokrokem křesťanské kultury. “Křesťanský svět” je a byl něčím velkým, nikdy však nebyl absolutním a neohraničeným dobrem nebo též cílem samým v sobě.Křesťanský svět – to není totéž, co křesťanství. Není to “Království” a není to Mystický Kristus.
Pravdivost křesťanské kultury plyne s určitostí z přítomnosti Krista ve větě, ale není totožná s touto přítomností. Náš Advent tedy není pouze celebrováním tradičních kulturních hodnot, jakkoliv by byly veliké a hodné udržování do nekonečna. Advent není jen návratem, opakováním a obnovením toho, co je dávné. Nemůže to být návrat k dětství, ať už našemu osobnímu či v společenském měřítku. Příchod Pána, který je tím samým, co Jeho “přítomnost”, je příchodem nového, ne obnovením starého, a Svaté Dějiny jsou jakoby herakleitovská řeka, do které nikdo dvakrát nevstupuje.
Avšak když je Království “plností času”, činí skutečně v určitém smyslu minulost přítomnou v jejím vyplnění. Leč minulost vyplněná není už minulostí, není jen obnovená, ale úplně přeměněná v současnost. Křest je vyplněním Exodu, ne jeho připomínkou. Eucharistie je Obětí Páně zpřítomněnou v její věčné skutečnosti, a ne napodobovanou v rituálním dramatu, který oživuje minulost. Tato svatá skutečnost vlastní jakoby druh nadčasovosti: nejsou to statické a věčné ideje, Platonská abstrakce, leč dynamické vyplnění všeho, co je časové a nekompletní. Tímto způsobem ona může v té samé chvíli vstoupit do času i ho překročit.
Janova otázka: “Ty jsi tím, který má přijít?” v sobě obsahuje podivné překrývání se časů. Současnost se slévá s budoucností, a je v ní rovněž aluse na minulost, když se odvolává na dřívější Janovo svědectví, že v Kristu už Spasitel světa přišel. Naše vlastní slavení Adventu v sobě obsahuje stejně přepodivné pronikání se minulosti, současnosti a budoucnosti. Věříme nejen v to, že Kristus “přijde”, ale že On už “řišel”.to zase soustřeďuje naši úvahu na současnost, ve které – v míře, v jaké bereme do úvahy lidské svědectví – je možné, nebo též ne, nalézt nějaký viditelný znak zároveň budoucnosti jako minulosti.
A přece věříme, že ten, který přišel a přijde, je přítomen zde a nyní: že přebýváme v Jeho Království. A nejen to – my jsme Jeho Královstvím. A já soudím, že to objasňuje, proč se nám ne vždy a ne příliš líbí Janova otázka, když dělá otazník nad nimi samými, naším životem, naší účastí v dějinách, nad pravým významem tajemství Krista v Jeho Církvi. S určitostí věříme v to, že Kristus je v nás, že žije a jedná ve světě, poněvadž je přítomen v Církvi. A my jsme Jeho Církví. Ale co to znamená? Je tato přítomnost něčím “čistě duchovním”? Jestliže je tak “duchovní”, že absolutně nevykovává žádný viditelný či významný vliv na součastnou společnost, stejně dobře bychom mohli uznat, že to, že naši současníci se o ni mohou zajímat, nemá žádný význam. Přijmeme takový postoj a označíme naše současníky jako nenapravitelné pohany, odsouzené za pastvu pekelných plamenů? Nebo mají také oni právo klást nám tu nebezpečnou otázku: “Jste vy Královstvím Krista, který přišel, Knížete Pokoje, Spravedlivého, Mesiáše, který přichází přinést jednotu a pokoj rozdělenému lidskému světu?”
Zda mají právo spatřovat v nás nějaký důkaz pro přítomnost a jednání Krista, nějaký viditelný projev Ducha? Určitě není s jejich strany opovážlivostí domáhat se od nás, abychom jim ukázali to, co – jak tvrdíme – je v nás přítomné. A to, že tak tvrdíme, není předmětem nějaké esoterické či riskantní theologie. Naším oblíbeným apologetickým argumentem pro Božské poslání Krista je svatost Církve. Leč v jakém stupni má být tato svatost viditelná? V čem, jak často a s jakou nesporností se to má projevovat? Nebo postačí, že si my sami budeme vědomi vlastní svatosti?
Jak odpovíme na takové otázky, nebo jak se jenom zmůžeme na odvahu, abychom je položili, jestliže nechápeme kenotický charakter tajemství Adventu? Kristus, který oprostil (vysvlékl) sama sebe, když přijal postavení služebníka a umíraje za nás na kříži, přinesl nám plnost svých darů a své spásy. Avšak nadále v nás vede kenotickou a skrytou existenci. Plnost času je časem Jeho pouště (prázdnoty) v nás. Plnost času je časem naší pouště, která přitahuje Krista do našeho života tak, aby v nás a skrze nás mohl přinést světu plnost své pravdy.
Zde právě si musíme uvědomit pokřivení našich pojmů “plnosti” a “vyplnění”. Je pravda, že se někdy sláva a přítomnost Krista vylévaly navenek viditelným způsobem nejen v duchovních charismatech kultury a duchovními formami civiltá. Avšak toto charisma je nejskutečněji v nejlepším případě metaforické a analogické, neboť způsobuje “křtění” forem velmi ohraničených stejně v čase jako v geografickém položení. Čím více jsme “plni” těch splnění a čím více identifikujeme fysiognomii kvetoucí kultury s tváří oslaveného Kyrios, tím více směřujeme k rozčarování svými představami a splněním snů, a tím větší je nebezpečí, že se naše křesťanství stane prázdným “chvástáním se” před tváří Boží. V takovém případě vyžaduje Příchod Páně ne méně a ne více než návrat k “poušti” víry. Může to dokonce znamenat zboření onoho falešného obrazu, který jsme vybudovali k poctě vlastních výsledků nebo který též, i když postavený k slávě Pána, nebyl Ho ještě hoden.
Jestliže touží Pán prožít v nás své vlastní oproštění se, svoji kenosis (ponížení, obnažení), nelze očekávat, že v nás bude tolerovat sytost a sebeuspokojení kolektivní pýchy. Na kom spočine Jeho Duch, jestli ne na pokorných a chudých? Neznamená to, že občas se stávající či dokonce velmi rozšířená hrdost by mohla nějakým podstatným způsobem zpochybnit pravdu Církve: avšak znamená to, že se síla a svatost Církve v onom okamžiku nenachází tam, kde je čekáme a kde tvrdíme, že jsou. Ve skutečnosti se může stát, že se nejlepší křesťané najdou mezi těmi, kteří se z té či oné příčiny považují za špatné křesťany. To také může být částí tajemství Adventu a připomenutím cest Kristových, jak je psáno v Evangeliu: přišel s největší pohotovostí a ochotou k těm, kteří Ho nejvíce potřebovali, to znamená k nešťastným, hříšným, ubožákům – těm, kteří byli “obnaženi”.
A tak tajemství Adventu je tajemstvím pouště, chudoby, omezení. A tak to musí být. V opačném případě by nemohlo být tajemstvím naděje. Tajemství Adventu je tajemstvím počátku, ale je to také tajemství konce. Plnost časů je koncem všeho, co nebylo ještě plností. Je doplněním všeho, co bylo ještě nekompletní, co bylo částečné. Je to sloučení v jedno všeho, co bylo v úlomcích.
Tajemství Adventu v našem životě je počátkem konce všeho toho v nás, co ještě není Kristem. Je to začátek konce neskutečnosti. A právě to je se vší určitostí příčinou radosti! Ale my se na neštěstí křečovitě držíme té neskutečnosti, chceme být raději částí než celkem, dál zůstáváme v úlomcích, nechceme být “jedním člověkem v Kristu”.
Z hlediska theologie, jakmile Slovo Boží přijalo v Kristu lidskou přirozenost, celé lidstvo – přinejmenším potenciálně – je “lidstvem Kristovým” v tom smyslu, že každá existující lidská přirozenost právem, a v podstatě fakticky,náleží Kristu. Vyplývá odtud strašlivá pravda, že lidský rod, který náleží Kristu, a který o tom možná neví či není schopen ocenit správně významy tak úžasného tajemství, je od Něho duchovně odtržen a sám sebe rozbíjí na střepy.
Tělo Adamovo (Člověk), které musí být Tělem Lásky Boží, roztrhává nenávist. Tělo Adamovo,které má být proměněno světlem, je tělem temnoty a klamu. To, co má být jedním v lásce, je rozděleno na miliony šílených a vražedných, sobě nepřátelských sil. Avšak tento fakt zůstává: Kristus, Král Pokoje, přišel na světa a spasil ho. Spasil člověka, ustanovil své Království a Jeho Království je Královstvím Pokoje. Co víc, to my jsme Jeho Královstvím. A přece to rovněž my jsme vynalezli sílu schopnou zničit ne města, ne národy, ale člověka. “Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?”
Kristus, když odpovídal Janovým učedníkům, dal jim znamení, která byla podle učení proroků ve Starém zákoně výrazným ukazatelem, že nadešlo Království Mesiáše. Byla rovněž ukazatelem, že přišla “plnost časů” a starý svět se skončil. Byly to “poslední dny”, dny vyplnění, dny “konce”, neboť to byly dny “počátku”.
Advent pro nás znamená přijetí tohoto úplně nového počátku. Znamená připravenost přijmout fakt setkání se věčnosti a času nejen v Kristu, ale v nás, v Člověku, v našem životě a v naší době. Jestliže máme vkročit do počátku nového, musíme přijmout smrt starého. Proto je počátek koncem. Musíme souhlasit s koncem, než budeme moci začít nově. Nebo raději – abychom byli blíže životu v jeho složitosti – musíme přijmout konec v počátku, oba najednou. Tajemnost tajemství Adventu tkví tedy ve vědomí, že začíná tam, kde končím, neboť Kristus začíná tam, kde já končím. Když to formuluji v řeči běžnější: žiji pro Krista, když umírám sobě. Začínám žít pro Krista, když docházím ke “konci” nebo též “hranici” toho, co mne odděluje od mého bližního: tehdy, když toužím překročit ten konec, přejít hranici, stát se cizím, vejít v poušť, které není “mnou”, kde už nedýchám vzduch svého vlastního města a neslyším jeho uklidňující hluk, tam, kde jsem sám a bezbranný na poušti Boha.
Vítězství Kristovo není v žádném případě vítězstvím mého města nad “jejich” městem. Povýšení Krista není pádem a smrtí těch jiných proto, aby byla dokázána správnost na “mé straně”, abych mohl ukázat, že to já “mám pravdu”. Musím pominout, provést přechod (pascha) ze svého konce k svému počátku, od starého života, který skončil, k novému, který nikdy předtím nebyl a který teď existuje v Kristu.
Kristova odpověď Janovým učedníkům byla odpovědí života a toho, co je nové: “Jděte a zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, (…) chudým se zvěstuje Evangelium” (Mt 11,4-5). Máme tu dva druhy eschatologických znamení, která se vzájemně prolínají, neboť všechna jsou znameními života plynoucími z lásky. Zlo se končí a přenechává místo dobru projevujícímu se fysicky a viditelně: končí se slepota, začíná vidění? končí se nemoc a začíná zdraví? končí se smrt a začíná život. Ale všechna ta znamení jsou svědectvím nevyčerpatelné, životodárné moci, působení samého Života, vtrhujícího do časů, překonávajícího a vyvracejícího práci času. Proto tato moc zjevuje “plnost času”, ve které čas přestává být jedině neodvratnou následností, přechodem od jednoho nedostatku k druhému. Především zase vzkříšení mrtvých je porážkou času a vítězstvím nad ním: neboť normálně, když jednou odbije “hodina smrti”, už nikdy se nemůže vrátit “hodina života”. Avšak “hodina” Kristova, když odbila, byla zároveň hodinou smrti, vítězství, života a slávy. “Otče, přišla má hodina! Oslav Syna, aby Syn oslavil Tebe” (J 17,1).
Ještě důležitější než eschatologické znamení obnoveného fysického života je to znamení par excelence: “Chudým se hlásá Evangelium”. Znamená to, že prorocké poslání spásy, vyplnění Božích slibů je teď formálně ohlášeno uprostřed anavim, těch, kteří lačněli a toužili po Království, neboť jejich jedinou nadějí byl Pán. Hle, proč nadešly poslední dny, poněvadž se teď blíží vyplnění, které ani země ani čas dát nemohou. Vyplnění se začalo, poněvadž Kristus se teď zjevil mezi chudými jako jeden z nich a vzal je v Sebe, aby byli zvláštním způsobem Ním samým. To, co je potkává, potkává neobvyklým způsobem i Jeho (Mt 25,37-45). Poslední dny nadešly ne proto, aby bídní uslyšeli o Kristu, leč proto, že “jsou” Kristem. Teď se sami ubozí stali eschatologickým znamením Krista, znamením, skrze které jsou jiní souzeni, neboť “když špatný služebník řekne: Můj pán nejde, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho (odetne od Člověka v Kristu) a vykáže mu úděl mezi pokrytci” (Mt 24,48-50).
Proto se také tajemství Adventu soustřeďuje ve faktu, že Bůh je nyní přítomen v Člověku a lidé budou souzeni podle toho, jak přijímají tuto klíčovou pravdu spolu se všemi jejími konsekvencemi. Cokoliv učiníme člověku, to učiníme Kristu, Bohu – člověku. Odtud se bere tragedie současného nepořádku a nespravedlnosti. Jde nejen o to, že překáží lidem stát se jedním v Kristu, ale spíše o to, že roztrhávají lidstvo tehdy, když už člověk v adventním tajemství je – přinejmenším v zárodku – jedním v Kristu!
Ve světle současných událostí je tato doktrina něčím vystřízlivujícím, jestli ne děsivým. Kdo z nás v té míře neklame? Ale je ještě naděje v slavném textu sv. Pavla: ať dobře nebo zle, všichni stavíme na jednom základu, Kristu Ježíši. Nedají se položit jiné základy. Na tom základu můžeme postavit budovu ze zlata nebo kamene, dřeva nebo slámy. V Den Páně (tzn. v den Jeho Příchodu, “Adventu”) bude práce každého podrobena zkoušce ohně. “Ten, jehož stavba postavená na základu přetrvá, dostane odměnu. Ten zase, jehož dílo shoří, utrpí škodu? sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm” (1 Kor 3,14-15)-
Je to “tragický” aspekt Adventu pro upřímné a věrné křesťany. My opravu milujeme Krista. Patříme k těm, kteří podle slov sv. Pavla “s láskou vyhlížejí Jeho příchod” (2 Tim 4,8). Pracujeme pro Něho a pro Jeho Království. Ale jsme také slepí, pohroužení v nepořádku, slabí a podrobení pádům. Vzpírali jsme se a snad občas dokonce hasili Jeho Ducha a činili jsme tak snad tehdy, když jsme se domnívali, že stojíme nejhorlivěji za Jeho pravdou. Dopouštěli jsme se velkých omylů. Podnikali jsme občas heroické úsilí a promarňovali je. Když přichází čas krise a setřásá s nás sebeuspokojení, stává se to všechno drtivým způsobem skutečné. Co potom řekneme? V těch chmurných letech “válek a válečných zvěstí” nám Advent připomíná, že i když naše práce může být podrobena osudu a nevydržet zkoušky, a dokonce být úplně pohlcena ohněm, tak právě v tom samém ohni, který ničí naše nedokonalá díla, my sami můžeme dojít záchrany.
(Prosinec 2005)