Toto je archivní kopie zrušeného webu www.katolicka-dekadence.cz
Katolická dekadence
Katolická dekadence

Katolická dekadence

Rozhovor Babylonu s Andrejem Stankovičem (1995)

Zdroj: Babylon, ročník IV., číslo 8, 19. června 1995, s. 1 a 3.
V rozhovoru zmiňovaná kniha o Josefu Florianovi vyšla v přepracované podobě v roce 1998 pod názvem Okradli chudého – Příběh Josefa Floriana a jeho díla v nakladatelství Votobia.

Andrej (Nikolaj) Stankovič je autorem několika básnických sbírek, věnuje se též filmové kritice. Narodil se 22. 6. 1940 v Prešově. Od konce II. světové války žije v Čechách. Na konci 60. let byl členem redakční rady časopisu Tvář.

Pane Stankoviči, jste autorem obsáhlé monografie o nakladatelství Josefa Floriana ve Staré Říši. Kdy jste se začal Florianem zabývat?
Zhruba po čtrnácti letech studia, když jsem prošel asi pět fakult, už bylo nutno dostudovat. Taky byl blbej rok – 1970. Předtím jsem chtěl napsat diplomku o tom, jak se v roce 1948 likvidovala nakladatelství, ale to se v sedmdesátém roce ukázalo jako neudržitelné – tak jsem udělal „taký kompromis“, jak se říká na Slovensku. A tehdy mne Jiří Němec – významný katolický intelektuál, jak možná studenti nevědí – upozornil, že o Staré Říši neexistuje žádná monografie. Já jsem se o Staré Říši dozvěděl někdy v polovině šedesátých let právě z článku Jiřího Němce, otištěného v časopise Tvář. A pak už jsem se zajímal. Vedoucího diplomové práce mi na Filosofické fakultě dělal člověk, který byl sice darebák, ale měl představu hodnot – profesor Horák, původem syn lokaje z Nostického paláce. Protože to ale byl vědoucí ničema, tak například v knihovně Akademie věd mají celou Starou Říši, protože on to nevyhodil.

Vaše diplomová práce byla prý jednou z nejobsáhlejších…
Horák netušil, že práci pojmu monograficky. Dělal jsem ji čtyři roky a celé ty čtyři roky jsem se Horákovi vyhýbal. A protože jsem udělal i bibliografii a analytický popis (tj. článek po článku) časopiseckých sborníků, kterých vyšlo 118 svazků, nabyla diplomka obludných rozměrů a už nešla smést ze stolu. Nešlo to málem ani fyzicky. Horák při obhajobě pravil prorocky: „Tato práce nebyla napsána za účelem obhajoby diplomové práce.“ Nechal mě ale vybrat si oponenta. Zvolil jsem si někdejšího ředitele knihovny Uměleckoprůmyslového muzea Evžena Lukeše. Právě díky němu byla tahle knihovna celkem uchována. Při obhajobě to vypadalo, jako by si oponent a vedoucí prohodili role. Nakonec to „uplichtili“ na dvojku.

Potom ta obrovská kniha vyšla tiskem. Kdy to bylo?
Vyšla, ale jenom její první díl, to jest kulturně historická část bez bibliografie, a to roku 1983 v Mnichově, v Opaskově edici Opus Bonum – k opožděnému stému výročí narození Josefa Floriana. Kvůli tehdy obtížné komunikaci mezi Prahou a Mnichovem došlo k zádrhelům, které knihu poznamenaly. V původním textu diplomky jsem v ničem neslevil, nebyly tam žádné úlitby, ale byly tam dvě dosti podstatné vynechávky. Ty jsem sice do knihy doplnil, ale objevily se pouze v samizdatovém vydání v Edici Expedice v témže roce 1983.

Jaké „vynechávky“?
Dva základní Florianovy ideové projekty, jednak Kruhy historie a jednak Hora Studia. Na nejvyšším místě Hory Studia byla theologie, pak filosofie, historie, potom ostatní humanitní vědy a matematika, nakonec ostatní přírodní vědy. Takhle byla navršena Hora Studia, která poněkud koresponduje s Golgotou, jako základním prvkem křesťanské nauky o spáse. Kruhy historie jsou takovou eschatologickou vizí vývoje dějin, mystickou paralelou času stráveného na Golgotě. Florian vedl paralelu mezi historií a časem Kristova utrpení o Velkém Pátku.

Jak Florianovo nakladatelství vlastně vzniklo?
Staroříšské vydávání knih bylo inspirováno Florianovým setkáním s Leonem Bloy, což byl velice militantní katolický spisovatel. Bloy byl ve svém ultramontánství, tj. v kategorickém militantním příklonu k papežství Florianovi vzorem. Za tím vším ovšem byla kritika nepřiměřené politické a sociální angažovanosti církve, například v Čechách Katolické moderny a aktivit, z nichž se zrodila pozdější lidová strana. Taky tu existoval tzv. austrokatolicismus, který byl ideologií rakouské církevní hierarchie. Florian se od těchto hlavních ideových směrů tehdejší církve ostře distancoval a zejména v době před první světovou válkou byl naprostým outsiderem českého katolicismu, což Josef Mlejnek ve své studii v revui Střední Evropa (číslo 17 a 18) označil až za disidentství své doby. Florian byl až do svých 28 let, do roku 1900, středoškolským učitelem matematiky na gymnásiu v Náchodě. Pak odešel „od všeho“ („Nechte všeho,“ radí Březinovi) a začal vydávat knihy. Do roku 1912 se totiž nakladatelství jmenovalo Studium. Pak se vydávání rozdělilo na tři části: Prameny, Nova et Vetera a Dobré Dílo. Florian říkal, že vše, co je dobré, pozná se po znamení, vše, co je pravé, nese na sobě pečeť Božího požehnání, a poněvadž Bůh je v Trojici, na všem, co je z Něho, odráží se tajemství Trojice. V letech 1911 až 1913 vytáhl do boje proti nakladatelství brněnský biskup hrabě Huyn. Florian byl dokonce tři měsíce ve vazbě. Z té si odnesl neohebný kolenní kloub. Josefu Čapkovi posléze nepřímo posloužil jako model pro jeho obraz Kulhavého poutníka.

Měl také problémy s tím, že se snažil vychovávat děti „ne mluvením pedagogů, ale věrností otcům“.
Ano, kolem roku 1918 byl krátce zadržován v souvislosti s tím, že nedovolil, aby některé z jeho jedenácti dětí chodilo do školy, a raději je učil sám.

Po roce 1900 uvažovali tito lidé o zřízení katolické university na Moravě. Nakonec se jejím vnějším vyjádřením stalo vydávání knih.
Vycházelo se ze středověké koncepce university, jako souboru dobrých děl, která se opisují. Není jich mnoho, ale jsou to ty podstatné. Byla to jakási universální kartotéka. Byl to zase takový stupňovitý projekt, který částečně vycházel z Hory Studia. Je to dobře demonstrováno na bibliografických lístcích a redakčních oznámeních, která jsou základním kamenem stavby Studia. Na těch se budovaly další stupně.

A jak si to Florian představoval v praxi?
Že bude ty lístky vydávat a všichni si je budou shromažďovat. Tato představa v podstatě dost koresponduje s těmi nejnovějšími počítačovými vymoženostmi jako je Internet. Jenže on to dělal na koleně. Internet svého druhu, protože jen sám Florian byl arbitrem výběru relevantních informací. Odtud to „na koleně“. Projekt to byl samozřejmě utopický, ale Florian se tak alespoň mohl kriticky projevovat. Zajímavé také bylo financování projektu. Já jsem vývoj vztahů Josefa Floriana k financování nakladatelského podnikání stručně charakterizoval tím, že jsem dva oddíly, do nichž jsem svou práci rozdělil, opatřil názvy Nevinnost a Zkušenost. V prvním období své vydavatelské činnosti Florian vystoupil, dnes to zní pozoruhodně, proti tržnímu principu a zavedl systém darem dávání. My dáváme čtenářům a oni dávají nám. Ceny knížek nebyly stanoveny. Každý dal, co mohl, a kdo nemohl, dostal zadarmo. Tento ne socialistický, ale křesťanský princip darem dávání vydržel až do prvorepublikového, předrašínovského krachu ve dvacátých letech. Pak došlo k jakési normalizaci směrem k tomu, čemu se dnes říká sponzoring a publikace se chtě nechtě stávaly předmětem bibliofilského zájmu. Dnes se některé z nich prodávají na aukcích za nemalé ceny.

Kde se publikace tiskly?
U různých venkovských tiskařů, kteří se díky Florianově přísnému dohledu nad výtvarným řešením úpravy knih dostali na špičkovou evropskou úroveň. Významní byli Kryl a Scotti. Kryl byl mimochodem dědeček Karla Kryla. Druhý významný tiskař, František Obzina ve Vyškově, byl zase předkem nám dobře známého ministra Jaromíra Obziny. Na ručním lisu se ve Staré Říši tisklo až od poloviny dvacátých let a to z důvodů finančních. Tehdy se právě vydávání znormalizovalo do takové částečně bibliofilské podoby. Přitom Florian byl vždy rétoricky velmi ostře zaměřen proti bibliofilskému pojetí knižní kultury. Považoval ho za příliš úzké, formální a povrchní.

Studium řídil také Jakub Deml.
Ano, Demlovo období bylo sice významné, ale ne dlouhé.

To, že tam Deml nezůstal, souvisí s tím, že ve Staré Říši nechtěli vydávat jeho texty?
Florian Demla v jeho činnosti dost omezoval. Choval k ní despekt. On sice deklaroval múzičnost, tvrdil, že básník si může dovolit víc než normální katolík, ale v praxi o to tak úplně nešlo. Deml byl trochu příliš i pro mnohem méně striktní osobnosti než byl Florian.

Florian chtěl spolupracovat také s Otokarem Březinou…
Březina ve skutečnosti v první fázi, v období Studia, s Florianem spolupracoval. Poskytoval mu originály cizojazyčných knih a vlastně mu tak trochu lektoroval.

Oba měli zřejmě podobný přístup k novinářství, případně k žurnalismu.
Jedna z Florianových idejí je, že žurnalismus je třeba potírat všude, kde se jen vyskytne, jako bytostnou povrchnost a unáhlenost. Představoval si, že všechny zprávy, nejen o knihách, ale například o lécích a o všem, co bude považovat za důležité, bude zaznamenáno na bibliografických lístcích, které bude vydávat v Pramenech. Ty si budou lidé rozstříhávat a ukládat. Říká: „Tady vychází se z efemérnosti, jsme vysvobozeni z času, a vše se tiskne a píše definitivně, a jako na věky. Tím potřen je žurnalismus.“

Deml v Mých vzpomínkách na Otokara Březinu uvádí, že podle Březinova názoru to byl Florian, kdo české inteligenci uchoval katolickou literaturu.
Březina si Floriana vážil, ale z té druhé strany to právě bylo takové ambivalentní. Samozřejmě, Florian Březinu uznával, ale vadilo mu, že byl s pozváním k přímé účasti na Studiu odmítnut.

Deml i Březina se někdy dostávali až do poloh určitého antisemitismu. Stávalo se to i Florianovi?
U Floriana nebyly nikdy takové excesy. Měl četné židovské přátele. Ovšem právě tak jako Leon Bloy, bohužel, velmi dialekticky, ale přece jenom pěstoval určitou rezervu vůči judaismu. To podle mne nelze nazvat přímo antisemitismem. Je to taková původní rezerva, kterou katolicismus vždy vůči židovství měl, a kterou překonal teprve v tomto století.
Je třeba ovšem bohužel říci, že Leon Bloy velmi tvrdě vystoupil proti E. Zolovi v souvislosti s Dreyfussovou aférou, když stál na straně odpůrců Dreyfusse.

Různých projevů antisemitismu, vztahovaných případně na katolíky vůbec, zneužíval po válce komunistický režim k diskreditaci katolické inteligence.
Ovšem. A dělala to celá Národní fronta včetně Václava Černého, který k N. F. v letech 45-48 nesporně ideově příslušel – při vší neskonalé úctě k jeho myšlenkovým výkonům, které podal ve svých Pamětech. Ale myslím, že napsal i takové stránečky, kde není spravedlivý. Je tam velký despekt, který je skoro vždy podbarven osobními averzemi. Zvlášť uvážíme-li, že Černý sám si v těchto memoárech také občas, pokud jde o židovství, vedl stejně nespravedlivě.

Florian představil českým čtenářům mnoho důležitých a významných autorů.
Je třeba zmínit, že Kafkova Proměna, vydaná v roce 1929 ve Staré Říši, byla první knihou od tohoto autora, vydanou česky. S. K. Neumann předtím uveřejnil časopisecky úryvky z Ameriky. Z moderní anglické literatury Florian uvedl Chestertona. Z Ruska třeba Vasilije Rozanova, Alexeje Remizova. Do českého prostředí uvedl i Einsteina nebo významného francouzského lingvistu Marcela Jousse. Florian vydával i vzácné výtvarné publikace, například na svou dobu technicky dokonalé reprodukce Georgese Rouaulta, když ještě nebyl slavný.

Starou Říší prošla ještě řada dalších lidí…
Třeba Otto Albert Tichý, který si později vzal Bloyovu dceru Veroniku. O. A. Tichý byl dlouhá léta varhaníkem a regenschorim ve Svatém Vítu. Tam ho, na kůru, zastihla i smrt, jak jsem se nedávno dozvěděl od paní Sumové, Bloyovy vnučky.
Z výtvarníků se na staroříšské produkci podíleli svými úpravami J. R. Marek, Jaroslav Benda, Vlastislav Hofman, V. H. Bruner, Josef Čapek. Mihnul se i Váchal. Působili tu také němečtí malíři z Vestfálska A. Schamoni, Wili Wessel a zejména Otto Coester, autor nezaměnitelných ilustrací ke Kafkově Proměně.
Výrazně byli Starou Říší ovlivněni Jan Zahradníček a zejména Bohuslav Reynek. Jan Čep a Jaroslav Durych byli dokonce přímými spolupracovníky staroříšského nakladatelství. A celá garnitura katolických spisovatelů, která v první republice začala psát a publikovat v Akordu a Řádu, byli lidé inspirovaní působením Josefa Floriana. Z nekatolických spisovatelů měla Stará Říše velký vliv na Františka Halase, který Floriana několikrát navštívil.

Vidíte někde pokračování Florianova díla?
Já myslím, že odkaz toho nakladatelského romantismu je tady velice živý – například Torst, jeho nakladatelský program, ten vidím jako výrazně inspirovaný. V tom nejširším slova smyslu. A jsou i jiní, Votobia, Archa, zlínský časopis Prostor. Ten se sice zaobírá na prvním místě výtvarným uměním, ale pokud jsou v něm věci literární, tak povaha výběru je podobná. Takže na tenhle vydavatelský romantismus navazuje ledaskdo a navazuje na něj skrze vydavatelský romantismus někdejšího samizdatu.

Ptal se Jan Vevera
 

Napiště komentář