Katolická dekadence

Mnoho lidí jistě neví, proč se Florianem vlastně zabýváme. Tento článek může sloužit jako jakýsi “úvod do Floriana”. Autor, Josef Mlejnek, v něm přináší souhrnné informace o životě a díle tohoto vydavatele, především však rozebírá, proč vůbec knihy vydával a co pro něj znamenalo křesťanství
(Nadpisy v závorkách doplnila redakce.)
 

Josef Florian je znám, a to nejen mezi katolickými křesťany, především jako vydavatel bibliofilií, velice náročně a profesionálně vypravených knih. Už toto samo o sobě není málo, ale okamžitě je namístě připomenout, že nevydával knihy jakékoli, že jeho nakladatelské podnikání nebylo dílem nahodilého výběru, nebo dokonce úzce pojatého konfesního konformismu, jak tvrdili někteří jeho odpůrci jako například Václav Černý. Krátkozraké nebo pokrytecké prezentování Josefa Floriana jako vydavatele „krásných tisků“ mne vždycky popuzovalo, a vadí mi i dnes. Jde o hrubé matení příčin a následků, zapřahání vozu před koně: krásné knihy ve Staré Říši vznikaly po více než čtyřicet let především proto, že jejich důstojné vypravení bylo službou kráse a v nich obsažené pravdě. To se hezky a možná i snadno konstatuje, ale může to vyznít i jako pěkná banalita v případě, že by mělo jít o nějakou pravdu a krásu jako ze škatulky, hotovou, úředně stanovenou.

Na Josefu Florianovi je nejen zajímavá, ale především přitažlivá ta skutečnost, že ona služba byla u něho vždy funkcí hlubokého poznání, a to poznání na vlastní vrub, často dokonce na vlastní pěst, na jakýsi téměř „protestantský“ způsob – “na patřičné imprimatur si naše knihy počkají, až pachtýře vystřídají pastýři,“ napsal někde před první světovou válkou nebo krátce po ní. Ostatně Josef Florian byl, alespoň v počátcích svého podnikání, z viditelného, z onoho někdy až příliš nepříjemně viditelného, společenství, katolické církve, málem oficiálně vyloučen. Vydávání a shromažďování knih je v případě Josefa Floriana jen viditelnou stránkou určité hierarchicky uspořádané struktury, kterou můžeme označit slovem univerzita: zde se Josef Florian zčásti inspiroval výrokem anglického myslitele 19. století Thomase Carlyla, že po novodobém roztříštění a specializaci poznání i vzdělanosti zůstává jediným místem pro obecnost, univerzalitu, knihovna. Josef Florian hovoří také o Hoře Studia, která v sobě zahrnuje různé úrovně poznání: přírodní vědy, historii, umění, filozofii, teologii, mystiku. Zapsat se na „staroříšskou univerzitu„ znamenalo pro mnohé z nás zůstat svým způsobem věčným studentem. Nešlo ovšem o chronické propadání u zkoušek, ale o intuitivní „propadnutí„, a to jednou provždy, kouzlu výše zmíněné univerzality. „Kdo jednou vstoupil, už nevystoupí,„ říká Vladimír Holan o poezii, ale zde může platit v podstatě totéž.

Životopis před založením vydavatelství)
Josef Florian se narodil ve Staré Říši 9. února 1873. Stará Říše, pro městského člověka typický Zapadákov, se nachází v jihovýchodní části Vysočiny, nějakých třicet kilometrů od Jihlavy. Florianův otec byl tesař, ale řemeslo po otci převzal starší bratr Jan, který Josefa později ve vydávání knih všestranně podporoval. Josef Florian navštěvoval reálné gymnázium v patnáct kilometrů vzdálené Telči, v Praze studoval na technice a později na filozofické fakultě UK, kde ho učil mimo jiné i profesor Masaryk. V roce 1898 nastoupil místo středoškolského profesora na reálce v Náchodě.

(Vydavatelská činnost)
Rozhodující však bylo pro něho setkání s dílem Léona Bloye: v literární revue La Plume si přečetl jeho proslulý výrok o tom, že do „ráje nevstupujeme ani včera, ani zítra, ale dnes.„ S Léonem Bloyem sdílel především opovržení k tehdejší usedlé, ne-li zkostnatělé podobě katolicismu, pro nějž bylo podle francouzského spisovatele typické „systematické vyklesťování náboženského entuziasmu prostředností duchovní stravy … nemilosrdná nenávist k obrazotvornosti, vynalézavosti, neodvislosti talentu…“ A Josef Florian se, jak sám říká, „po dlouhém kolísání, tápání, matlání a ležení po všelijakých hnojištích“ vrací domů do Staré Říše, „na místa pevnější, čistší … jichž kolem dobré cesty horské bývá vždy hojnost.“ Zde se roku 1902 oženil s Františkou Stehlíkovou z Cidliny u Želetavy a přivedli na svět dvanáct dětí oplývajících různými talenty. Například syn Metoděj byl vynikající malíř a varhaník. Když 29. prosince 1941 Josef Florian umírá, zanechává po sobě obrovskou knihovnu děl nejen shromážděných, ale především vydaných, vyvzdorovaných na nepřízni různých dob a zřízení, počínaje rakousko-uherskou monarchií, za které se musel zodpovídat z trestného činu neposílání dětí do státních škol.

Jména autorů vydaných v různých edičních řadách Dobrého díla by tvořila dlouhý seznam, uvést můžeme proto v abecedním pořadí jenom některá: básníci a spisovatelé – Barbey d’Aurevilly, Bloy, Claudel, Durych, Deml, Chesterton, Kafka, Oscar V. Milosz, Norwid, Novalis, Péguy, Reynek, Rilke, Rozanov, Synge, Thompson, Yeats, filozofičtí a teologičtí myslitelé – Balmes, Blondel, Guardini, Marcel, Maritain, Newman, Picard, Saint-Bonnet, Scheler, Šestov, Unamuno, mystikové a vizionáři – sv. Bernard z Clairvaux, sv. Brigita, bl. Anna Kateřina Emmerichová, bl. Jindřich Suso, sv. Terezie z Avily. A to nehovořím o výtvarných umělcích, kteří často s Dobrým dílem spolupracovali – od Georgese Rouaulta po Josefa Čapka a Bohuslava Reynka -, a o celé plejádě překladatelů a podpůrců.

(Florianovo křesťanství)
Josef Florian byl pochopitelně vždy stále týž, ale bylo by hrubým omylem tvrdit, že zůstával stále stejný. Právě v celoživotním vnitřním růstu tkví jeho původnost, z níž se vyvozují i jeho původnosti další, zjevnější. Byl mužem abrahámovské víry – vnějším, viditelným příznakem či projevem této víry bylo patrně patriarchální uspořádání a prostředí jeho domu i záliba v patriarchálním židovském, křesťanském, a dokonce i islámském, světě minulých dob. Byl mužem víry nezredukované, a to nejen na subjektivní přesvědčení, croyance, ale víry nezredukované ani na „existenciální“ prožitek lidského subjektu karteziánsky odťatého od skutečnosti: vzpomeňme na postavu z jednoho Ionescova absurdního dramatu, jíž se na ruce „udělalo poslání“. Josef Florian byl mužem víry neoddělené od rozumu a od světa – a to ne v aktivistickém, ale v ontologickém smyslu. Rozumu, který říká nejen věřím, abych poznával, ale také: poznávám, abych věřil. Protože „věděl, komu uvěřil„, nepotřeboval svoji víru měnit nebo přizpůsobovat světu. Přesto jeho víra procházela vnitřním tříbením a vývojem. Byl křesťanským „katastrofistou„, neboť zažil první světovou válku a žil v blízkém kontaktu s těmi, kteří ji vzdor dobovému optimismu předvídali, a také zemřel v samém počátku druhé světové války. Věřil v očistnou pohromu a byl připraven na „cestu do Ethiopie„, kde předpokládal nezkaženou přírodu i společenství ducha.

(Předchůdce 2. Vatikánského koncilu)
Když jsem ve studii Křesťanská univerzita Josefa Floriana napsal, že Josef Florian byl jedním z předchůdců a připravovatelů 2. vatikánského koncilu u nás, vyvolalo to mezi katolíky zlou krev a neporozumění. Je však nesporným faktem, že se jeho pojetí církve a pravověrnosti od „ultramontanistické„ představy neprostupně semknuté a nepřemožitelné pevnosti postupně v jednotlivých důrazech více a více blížilo evangelnímu obrazu rostoucího stromu, který se při svém růstu zbavuje uschlých větví. Potvrzuje to Florianovo soustavné studium a překládání francouzského metafyzika Maurice Blondela nebo existencionalisty Gabriela Marcela ve třicátých letech 20. století. Ne náhodou vydal už ve dvacátých letech minulého století Einsteinovský kurs. Dlouhodobé niterné „chození v pravověří“, život v analogii víry jej ve dvacátých kvalifikoval ke tvrzení, že v Einsteinově teorii, která přinesla zvrat nejen ve fyzice, ale základní proměnu v našem vidění světa, neexistuje nic, co by vyvracelo víru v Boha nebo zpochybňovalo jeho existenci. Florianova původní přírodovědná kvalifikace v něm jen posilovala to, čemu se říká smysl pro skutečnost a co Jacques Maritain nazývá intuice bytí. Etienne Gilson napsal úvahu nazvanou Obtížný ateismus, která vyšla až po filozofově smrti v roce 1978, v níž říká, že v současnosti je mnohem obtížnější vyznávat ateismus než ve světě newtonovské fyziky. Josef Florian právě zde (a s předstihem) naplnil představu Romana Guardiniho o iniciativách laiků v katolické církvi, jejich samostatném a dospělém jednání, které mělo být charakteristické pro církev 20. století.

(Proti fundamentalismu)
Je proto velkým zjednodušením považovat Josefa Floriana za sektářského fundamentalistu, který odmítá jménem své zploštělé představy složitost světa, nové poznatky o něm, jeho nový výklad. Tomu se nikdy Josef Florian nebránil, a není to z mé strany žádná badatelská hypotéza, svědčí o tom samo jeho vydávání, třebaže obzvláště na sklonku jeho života zůstávají některé záměry torsem nebo nedokončené a on sám si před smrtí posteskl, že nebyl při svém „zakládání“ utvrzen stejně jako svatá Terezie z Ávily. Jeho reakce jsou naopak postojem hrdého univerzalistického ducha tváří v tvář fundamentalismům všech rovin a všech odstínů, včetně těch sekularizovaných, zaštiťujícím se často hesly jako pokrok nebo vývoj. Že i dnes jde vesměs o slova neukotvená, o prostoduchá pars pro toto, o děsivě zplanělé šibolety, to si dnes můžeme ověřit, kdykoli otevřeme kterékoli z médií. Bloyovu Exegezi banalit, „obecných rčení“, by šlo snadno rozšířit o řadu dalších dílů.

(Zkáza staroříšské knihovny) Je velkým neštěstím pro český národ, že Florianova staroříšská knihovna, která přežila vládu nacismu i komunismu, přestala vzhledem k jejímu hokynářskému rozprodeji před dvěma roky fyzicky existovat. Je to především chyba státní kulturní politiky, neboť staroříšský dům se měl už dávno stát národní kulturní památkou – to by ovšem museli mnozí čeští veřejní činitelé, ministrem kultury počínaje, překročit svůj stín a zbavit se toho, čemu Hans Urs von Balthasar říká „protiřímský afekt“.
 

Josef Mlejnek (*1946) vystudoval filosofickou fakultu Masarykovy university v Brně. Byl vydavatelem samizdatového časopisu Pražské komunikace. Spoluzakladatel revuí Střední Evropa a Souvislosti. Redaktor kulturních rubrik. Překladatel z polštiny a francouzštiny, básník.
Josefem Florianem se zabývá už od svých studií. Je autorem knihy Křesťanská universita Josefa Floriana (Vetus Via, Brno 2000) a mnoha dalších článků na podobné téma.